"Pocházím ze zchudlé polské šlechty. Náš zestátněný zámek leží severně od Vratislavi. Prapraděd se přidal k napoleonskému pluku a táhl s ním přes Slavkov až do španělské Zaragozy. Na této trase se dodnes nalézají celé houfy Satinských." Tak popsal svůj vlastní původ.
Satinského otec Vojtěch vlastnil bratislavskou kavárnu Grand v domě zvaném Manderlák. Otvírala ve tři ráno, aby nabídla husté maďarské polévky místním flamendrům, a zvyk časně vstávat si malý Julo, narozený 20. srpna 1941, nesl celým životem.
S Lasicou se seznámil ve dvanácti
V mládí byl skaut, chodil ministrovat. A ve dvanácti se na školním představení seznámil s Lasicou, který bydlel ve stejné ulici. Spolu vystudovali dramaturgii na Vysoké škole múzických umění, byli dramaturgy Československé televize. Spolu začali vystupovat.
Koncem 60. let v Divadle na korze, pak v kabaretu Večerní Brno a od roku 1972 na Nové scéně v Bratislavě. Po roce 1990 založili vlastní divadlo Štúdio L+S. V populárním kabaretním programu Ktosi je za dverami spolu glosovali aktuální témata.
"Asi jsme se s Lasicou šťastně našli, jeden křupan-venkovan, který hraje blbého, to jsem já, a jeden solidní lord-Lasica." Podsaditější Satinský s aristokraticky odměřenějším Lasicou byli často spolu i před kamerou: v dětském filmu Nekonečná - nevystupovat obývali domek u trati, v Srdečném pozdravu ze zeměkoule zkoumali jako ufoni život na naší planetě. Ve Třech veteránech hrál Lasica celníka a Satinský se vyřádil v roli nenasytného krále.
Natáčení? Ztráta času
"Nemám rád natáčecí den. Celoživotně. Je to taková ztráta času pro normálního, rozumného člověka," říkal Julo, přesto hrál často ve filmu i sám. Jeho velkou rolí byl hrdina z Prodavače humoru, Jožin Petránek, vozící estrády v socialistickém stylu "za práci legraci". Byl též pilotem práškovacího letadla ve Vesničce mé střediskové. Poslední roli moudrého pozorovatele ztělesnil v Krutých radostech Juraje Nvoty.
Na divadle diváci dodnes vzpomínají na jeho Stalina u roku 1990 v dramatu Gastona Salvatora, jakož i na tragikomické postavy ve hrách Čechova, Gogola, Moliéra.
"Humor je úhel pohledu. Kdo se do něj neumí postavit, je v tmavomodrém světě ošklivých bezútěšných myšlenek, nebo přímo ve tmě blbosti. Humor spojuje lidi, je to most, po kterém se zlehka kráčí," říkal Satinský, kterého milovaly i děti kvůli televiznímu seriálu Křeček v noční košili.
Ženám říkal "čučoriedky"
Jeho kniha fejetonů Čučoriedkáreň je kolekce úsměvných rad a ponaučení nejen pro "čučoriedky", tedy borůvky, jak Satinský říkal děvčatům. Přidal k ní další - Moji milí Slováci, Karavana šteká, psi idú ďalej, Mě z toho trefí šlak! Psal i vzpomínkové knížky - Chlapci z
Dunajskej ulice a Polstoročie s Bratislavou. A pro děti Rozprávky ujo Klobásu.
"Zbožňuji krátké hvězdicovité túry v pyžamu napříč kuchyní do ledničky, na balkon a do koupelny. Vždyť co je v životě krásnější než zůstat v neděli v pyžamu a posunovat se jenom po chodníčcích vytopeného bytu?" V téhle větě se zrcadlil Satinského přístup k životu.
Po smrti své první ženy žil bouřlivým staromládeneckým životem. A pak potkal doktorku Vieru a narodili se jim Lucie a Ján. "Mám ženy rád, obzvlášť ty, kterým říkám invalidky. Ty mají všechno ženské, jak mají mít, ale mozek mají mužský. Proto mají třeba problémy se vdát." Za svůj život pětkrát stěhoval, ale pokaždé to bylo v bratislavské Dunajské ulici.
Podle svých přátel a kolegů dokázal Satinský rozsvítit každý, i ten sebezataženější den. A to i v dobách, kdy bojoval se zákeřnou nemocí. Boj prohrál 29. prosince 2002. "Július Satinský sice odešel navždy, ale neustále se vrací. Alespoň pro mě.
Od té doby, co zemřel, se mi každý den vynoří vzpomínka, a já se i na ulici začnu nahlas smát," vzpomíná na něj Lasica.
