Unikátní zpověď osvětimského vězně: 'Svědčil jsem proti Eichmannovi'

LN Do Terezína jste přijel ve 13 letech, jak na vás působil?
Můj první vjem byl, že to je jako Babylon. Nikdy předtím jsem neviděl tolik různých lidí, neslyšel tolik různých jazyků. A kromě toho jsem byl moc rád, že nemusím do školy. Jako jeden z prvních momentů mi utkvělo v paměti, když nám vydávali polévku. Tedy spíše vodu, vůbec se to nedalo jíst. Okolo fronty chodilo několik starých Němců, vypadali, že jsou úplně mimo sebe. Měli rozdrbané šaty a prosili: "Dejte nám polévku." Nechápal jsem, proč se tak chovají, až později jsem se to dozvěděl. Hitler jim přece "daroval" město. Oni mysleli, že jedou do lázní, že budou mít pokoj s výhledem na rybník. Zabalili si do kufrů oblečení do lázní, vzali si vycházkové hole, a pak viděli tohle. Když se tam ocitli, byli úplně ztracení a bezmocní.

LN Měl jste štěstí, že jste jel do Terezína s rodiči. Mohl jste s nimi být v kontaktu i v ghettu?
Ano, vídali jsme se po práci, věděli jsme o sobě. Oni na mě spoléhali, že se o sebe jakž takž umím postarat. Dostal jsem se do slavného bloku č. L417, kde byla parta moc šikovných kluků. Jedním z nich byl Petr Ginz, měl úžasný talent, kreslil, psal, přispíval do časopisu Vedem. Kromě toho jsem mohl své kresby ukázat i ostatním, profesionálním malířům, kteří působili v ghettu. Například Karel Fleischmann, Leo Hass nebo Otto Ungarn, kteří se podíleli na kulturních aktivitách. Taky jsem měl velké štěstí, že jsem se kamarádil se synem Jakoba Edelsteina, ten zodpovídal za výběr lidí, kteří půjdou do transportu na východ. Musela to být hrozně nevděčná role, na jednu stranu na něj tlačili Němci, aby přidal víc lidí na seznam, na druhou stranu za ním neustále někdo chodil, aby ho ze seznamu vyškrtl. Asi netušil, že kdo jde do transportu, jde v podstatě na smrt, ale samozřejmě věděl, že to je pro ně špatné. Bylo jen pár lidí, kteří znali pravdu. Například Leo Baeck, vrchní berlínský rabín ze židovské rady v Terezíně, věděl, jak končí transporty, ale rozhodl se, že bude lepší, když lidem neřekne, co je čeká.

LN Nakonec jste musel odjet také…
Ano, po roce v terezínském ghettu jsme jeli. Po mnoha hodinách cesty nás vyhnali z vlaku a byli jsme v Osvětimi. To místo na mě působilo jak z jiné planety. Naprostá pustina a uprostřed baráky, spousty baráků. Byl slyšet řev a hluk a taky divný pach. Byl jsem šťastný, že jsem byl s rodiči, nejdřív nás totiž dali do tzv. rodinného tábora.

LN Zůstal jste tedy v Osvětimi až do konce války?
Já jsem byl až do začátku roku 1945 v Osvětimi II – Březince (Auschwitz II – Birkenau – pozn. aut.). Děti měly úžasného vychovatele Fredyho Hirsche. Před válkou to byl známý sportovec, i Němci museli uznat, že tenhle Žid něco opravdu umí. Kromě sportu se hodně angažoval v mládežnických organizacích. Díky tomu, že pro nás vymýšlel různé aktivity, jsme aspoň na chvíli zapomněli, kde jsme. Jenže jednoho dne se vše změnilo. Měla být další selekce, ale Mengele byl tou dobou mimo tábor, tak ji provedl jeho zástupce. Mě vybral na práci, jenže můj tatínek to štěstí neměl. Když se Mengele vrátil, byl hrozně naštvaný, že selekce proběhla bez něj. Řval: "Já jsem tady šéf!" A tehdy jsme se museli s tatínkem rozhodnout: buď se přihlásím znovu na práci, nebo zůstanu s ním. A to znamenalo jediné: že půjdeme do plynu. Já jsem mu říkal: "Neboj, já jsem chytrý, šikovný, já to přežiju." A tak tatínek nakonec řekl: "Tak jdi na práci." Dívali jsme se navzájem do očí, říkali jsme si, že se uvidíme po válce v Palestině, ale oběma nám bylo jasné, že je to naposled.

LN Co se stalo s maminkou a sestrou?
Zpočátku měly štěstí. Moje dvaačtyřicetiletá maminka sice byla "stará", takže ji při selekci nevybrali na práci, ale mně se podařilo dostat ji znovu do fronty a na druhý pokus prošla. Maminka a sestra pak jely do pracovního tábora ve Stutthofu, kde byly téměř až do konce války. Jak zemřely, jsem se dozvěděl úplně náhodou až dvanáct let po válce. To už jsem žil v Izraeli a jedna paní mi povídá, že si pamatuje moji maminku a sestru, byla s nimi na stejné cimře. Prožily tam několik měsíců, dřely od rána do večera a dva týdny před koncem války zemřely na tyfus. Někdy mě mučí ta otázka, jestli bylo zapotřebí, aby tolik měsíců trpěly. Nakonec jsem ale rád, že vím, co přesně se jim stalo.

LN Nakonec jste tedy zůstal sám?
Ano, dostal jsem se do skupiny 89 kluků, kterou vybral Mengele. Všem bylo 14–16 let, říkáme si Birkenau Boys. Ta naše skupina je zvláštní, nikdo tenkrát netušil, co s námi Mengele zamýšlí. Chovali se k nám jinak. Mohli jsme například chodit mezi jednotlivými bloky, ale i do dalších částí tábora, a sice díky tomu, že jsme museli vypomáhat po celém lágru. Esesáci totiž nevěděli, co s námi, a tak nám dali práci. V táboře neměli koně na tahání těžkých věcí, tak zapřáhli dvacet kluků. Nebo jsme museli vypomáhat s vyklízením krematoria. Ti, co ho měli na starost, nám dobrácky říkali: "Kluci, venku je zima, jděte se ohřát dovnitř, ještě je tam teplo." Já jsem se tenkrát rozhodl, že jestli tohle všechno přežiju, musím o tom po válce vyprávět, musím to všechno nakreslit. Mám fotografickou paměť, zkoumal jsem jednotlivá zařízení v krematoriu a v plynových komorách. Esesáci už se mi smáli, byl jsem pro ně známá firma. Pořád jsem se jich vyptával, jak co funguje, a oni mi to velmi ochotně vyprávěli. Navíc jsme byli blízko té Mengeleho "laboratoře", kde prováděl pokusy na dvojčatech. To všechno jsem viděl a po válce jsem svědčil v procesu proti Eichmannovi.

Eichmann u soudu v Izraeli

LN Na co si vzpomínáte z procesu?
Chtěl jsem soudnímu tribunálu hlavně ukázat všechny ty mechanismy z plynových komor a krematorií, měl jsem své kresby. Pak jsem mluvil a popisoval, jak se v krematoriích pálily tisíce lidí každý den. Ovšem pro Eichmanna jako kdyby to nic neznamenalo. Říkal: "Sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je pouhá statistika…" Viděl jsem mu znovu do obličeje a připadal mi najednou úplně jiný. Najednou to nebyl ten kápo, který rozhodoval o životě a smrti.

Rozhovor vyšel 17. září v příloze Lidových novin Orientace.