Generál Eliáš byl považován za jednoho z nejlepších důstojníků československé armády. Oceňován byl pro svou vysokou inteligenci, komunikační schopnosti a diplomatické vystupování. Úlohu premiéra přijal 27. dubna 1939, pět týdnů po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.
Když zvažoval, zda se funkce ujme, jednomu ze svých přátel řekl: "Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mne nemine." Motivace Eliáše i ostatních členů protektorátní vlády byla jasná. Zachránit, co se dá, a spolupracovat s okupační mocí jen po nezbytně nutnou hranici.
Alois EliášNarodil se 29. září 1890 do rodiny krejčího na pražských Vinohradech. Na ČVUT vystudoval zeměměřičské inženýrství, za první světové války vstoupil do československých legií v Rusku, bojoval i ve Francii, kam se později vrátil studovat důstojnické vojenské školy. Mezi válkami zastával různé vojenské funkce, byl mimo jiné zástupcem náčelníka generálního štábu. Do vlády druhé republiky byl povolán jako odborník přes komunikace - stal se ministrem dopravy. |
Premiér, který do konce června 1939 byl současně i ministrem vnitra, věděl, že zásadní změnu může přinést pouze vítězství protinacistické koalice. Během dvou a půl let v čele země proto úzce spolupracoval s domácím odbojem, zejména s organizací Obrana národa, soustředil kolem sebe štáb z bývalých vojáků a udržoval kontakty s Londýnem, kde sídlila exilová vláda v čele s prezidentem Edvardem Benešem.
V kabinetu kolem něj vznikl vlastenecky smýšlející okruh politiků, z nichž byli mnozí zapojeni do ilegálních aktivit. Před perzekucí utekl do exilu ministr zemědělství Ladislav Karel Feierabend. Jeho odchod v lednu 1940, schválený Eliášem, byl úspěchem domácího odboje a posílil prestiž československé exilové vlády, nicméně na předsedovi vlády ulpělo podezření z protiněmeckých praktik.
Jed pro novináře
Okupantská správa však i přes narůstající nedůvěru trpěla Eliáše u moci. Ten se mezitím pokusil otrávit čtyři proněmecké novináře, kteří udávali nepohodlné lidi okupantům. Jeden z nich skutečně zemřel, Eliáš údajně sám vstříkl jed do chlebíčků, kterými je hostil.
S pomocí jezdeckého trenéra prý také připravoval atentát na státního tajemníka Karla Hermanna Franka.
V den nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. září 1941 ale pohár trpělivosti nacistů přetekl. Eliáše zatklo gestapo a 1. října byl odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. Zemřel na popravišti kobyliské střelnice 19. června 1942.
Uznání přišlo až po revoluci
Po válce byl Eliáš povýšen in memoriam na armádního generála. Už o dvě léta později ho ale komunisté obvinili z kolaborace s okupanty. Generálovy ostatky proto ukrývala doma jeho žena Jaroslava, rovněž významná bojovnice druhého odboje. Po její smrti v roce 1981 urny s ostatky manželů Eliášových ochraňoval historik Tomáš Pasák a po něm jeho manželka. Od ní je získal Vojenský historický ústav, který inicioval státní pohřeb.
V Národním památníku na pražském Vítkově byl generál Eliáš pohřben společně se svou manželkou se všemi vojenskými poctami v roce 2006. O deset let dříve byl tento statečný muž, jenž se obětoval pro vlast, vyznamenán Řádem bílého lva in memoriam.