Datum pohřbu oznámil Tomáš Staněk z činohry Národního divadla, kde zesnulý od poloviny 50. let do roku 1992 vytvořil více než stovku rolí.
ČTĚTE TAKÉ: |
Laskavý herec, který hrával padouchy
Bořivoj Navrátil byl laskavý, jemný člověk s velkým pochopením pro druhé. Vtipný společník a herec schopný vystihnout i nejsložitější, lomené charaktery. Úžasné na něm bylo, že když po třiceti letech dokázal odejít z Národního divadla, pustil se s velkou svobodou do spolupráce s mladými režiséry. Měl pocit, že tam ztrácí čas, který se krátí. "Bylo mi devětapadesát a řekl jsem si a dost."
Byl otrávený a chtěl nechat divadla. Dostal jej z toho až Petr Lébl, který mu nabídl titulní roli v inscenaci Dorstovy hry Fernando Krapp mi napsal dopis. Pro postavu našel divoce rozpolcenou polohu, která přesně vystihovala povahu Léblovy maškarády citů. V Divadle Na zábradlí pak strávil pět let a hrál v řadě Léblových inscenací: ztvárnil Sorina v Rackovi, kterého vybavil zvláštním smutkem a opuštěností nebo v Genetových Služkách bizarní postavu trestance.
Dalším mladým režisérem, s nímž se spojil, byl Jakub Špalek. V Kašparu mezi mladými se cítil zvlášť dobře a odehrál tam také řadu rolí od Hastingse a Oxforda v Richardu III. až po roli Boha otce v Mittererově Účtování v domě božím. U Špalka si cenil, jak divadlo dramaturgicky drží a nedá se svést k lacinostem. Hostoval i jinde, třeba v Činoherním klubu (Jednou k ránu).
Sportovní zjev i holá hlava Bořivoje Navrátila především ve filmu a televizi předurčily k rolím zloduchů. Vyprávěl o tom v rozhovoru pro LN: "Za to může Miroslav Macháček. Hrál jsem Vynálezce v jeho inscenaci Čapkovy hry Ze života hmyzu. V jedné scéně se hovoří o veliké hlavě, které mají všichni uhnout, a on mi řekl, že na černé scéně mi na hlavu hodí štych a že to bude vypadat, jako kdyby se sama nesla prostorem. Tak jsem si vlasy oholil a už jsem si je nenechal narůst. A hned mě začali obsazovat do gaunerů všeho druhu – díky holé lebce. Tvrdili, že padouch má být holohlavý, že je to výborné na divadle, ve filmu a – to mě bavilo nejvíc – prý i v rozhlase." S úsměvem dodal, že mu bez vlasů bylo dobře, i když si jej pletli s Karlem Hálou.
Navrátil se narodil v Kroměříži a měl dramatické dětství, brzy přišel o rodiče, kteří krátce po sobě tragicky odešli ze života. Bořivoje s bratrem vychovala otcova sestra s manželem. Po přestěhování do -Jihlavy jako kluk ochotničil a dostal se do Studia mladých Horáckého divadla. Po studiích na JAMU vystřídal několik angažmá na severní Moravě – v Opavě, Těšíně i Ostravě. Odtud jej do Národního přivedl Otomar Krejča a první jeho rolí byl Chrisippos v melodramatu Smrt Hippodamie. S Fibichovým dílem se posléze setkal několikrát – v roli Myrtilla. Melodramatu a recitaci se věnoval pravidelně, měl cit pro uměleckou deklamaci.
V Národním divadle vytvořil více než stovku rolí, v mladších letech hrál například Laerta v Pleskotově Hamletovi, Tyra v Krejčově Drahomíře, Demetria ve Snu noci svatojánské. Z pozdějšího období byl zajímavý například jeho Ernesto Roma v Brechtově Zadržitelném vzestupu Artura Uie v režii Jaromíra Pleskota. Před třemi lety si Navrátil zahrál v Havlově Odcházení – v první inscenaci Davida Radoka v Arše. Tajemník Hanuš byl v jeho podání věrná duše stravující se obavami i komickým puntičkářstvím.
Drama pod Mount Everestem
I jeho filmografie zahrnuje výrazné tituly, s Karlem Kachyňou natočil Ucho, Už zase skáču přes kaluže, Pozor, vizita, Sestřičky. Hrál i v televizních seriálech, například v Návštěvnících, Redakci či Ulici. Výtečný byl jeho vyšinutý Jiří v Zelenkových Knoflíkářích.
Dobrodružnou anabázi, která ho málem stála život, zažil při natáčení filmu Sagarmatha pod Mount Everestem. Dostal vysokohorskou nemoc a ve zbědovaném stavu ho dolů tři dny nesl šerpa, pak jej dopravovali na jaku. Tenkrát si prý říkal, že si smrt vždy představoval jako něco vypjatě dramatického. Pak tam ležel celkem klidně a šlo mu hlavou, že syn už je dospělý a zaopatřený a že to nebude tak strašné. A přemýšlel hlavně o tom, co komu řekl a že to neměl dělat. A že už to nenapraví. Bořivoj Navrátil prostě za všech okolností myslel víc na druhé než na sebe a nejen pro jeho velkou empatii jej měli kolegové i lidé kolem něj rádi.