Excelovala také například v trýznivé roli umírající Agnes ve snímku Šepoty a výkřiky, za níž získala italskou cenu David di Donatello.
Anderssonová dokázala zahrát odlišné charaktery a osudy, které měly jeden společný jmenovatel: smyslnost. Ať už to byla naivní cirkusová krasojezdkyně Anna z Večera kejklířů (1953), lehkovážná služebná Petra v komedii Úsměvy letní noci (1955) anebo schizofrenií postižená vizionářka Karin v úvaze Jako v zrcadle (1961). Od 60. let začalo Anderssonovou více lákat divadlo. V posledním Bergmanově filmu Fanny a Alexander z roku 1982 si ale opět zahrála.
Krátké působení v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu v osmdesátých letech minulého století navázalo na úspěchy jejích divadelních rolí, z nichž vyniká Anna Franková a Ofélie.
Anderssonová je držitelkou řady filmových cen, například ocenění pro nejlepší herečku na festivalu v Benátkách v roce 1964.
