O stáří: "Občas si to připouštím doma, na jevišti nikdy. Abych tam naříkal, že mě bolí záda? Neexistuje. Pořád ještě hraju pět věcí, a když jsem v červnu ležel po operaci ve špitále, tak mě napadlo: 'Hergot, co se po všech těch zákrocích stalo s mojí pamětí?' Druhý den po operaci jsem si začal opakovat všechny texty - a bez jediné chyby."
O divadle: "Jak říká Moliére, herec má na jevišti umřít. Uvidíme - v tomhle věku člověk nikdy neví, co se mu stane třeba s pamětí, ale zatím se nové texty učím snadno. A překvapuje mě, jak někteří mladí herci přijdou na plac a nedovedou text, to za mě neexistovalo. Kdybych to udělal před Marvanem, Plachým nebo Peškem, odejdou."
Po čem nejvíc toužil: "Už chci jenom jedno, aby mi sloužilo zdraví. Ano měl jsem i další touhy, vidět třeba ještě jednou Kanadu a Mexiko, ale to už padá, nevydržel bych let... Ale jak říkám, už se tam asi nepodívám. Je mi těch osmdesát."
PSALI JSME: |
O neduzích: "Nedám na slivovici. Vím, že umí vyléčit některé neduhy líp, než léky. Točili jsme něco na jižní Moravě. V okolí řádila prasečí chřipka - a já ji 'rafnul'. Navzdory úsilí doktorů moc nepolevovala a nejhorší bylo, že jsem přišel o hlas. Až za mnou přišel primář, tedy Valach, s lahví slivovice: Radoušu, nikde to neříkej! přikázal mi. Svařil deci slivovice, přidal deci svařené vody a lžíci medu. Pak to ještě jednou zopakoval - a poslal mě do postele. Přikryli mě, potil jsem se jako kůň. Když mě ale za dvě hodiny probudili, mluvil jsem normálně a horečky také odešly."
O skautingu: "(Se skauty poz. red.) máme skautská jména - jeden je Mauglí, druhej Uršus, třetí Šufan, já jsem Racek... A vlastně celá ta parta, která se jmenuje za války, se jmenuje Modrý racek. Bylo nás devět, teď je nás šest... Všichni máme vysoké školy, profesoři, doktoři, ale na sjezdech děláme pořád to stejné, co jsme prožívali před šedesáti lety."
K muzice: "Pořád ještě muzicírujeme, i když z těch kluků, se kterými jsem měl kapelu, mi zbyl už jenom jeden, tři jsou tam nahoře ... Naše hymna je Voskovec a Werich: Přežil jsem všechny státní normy, nosil jsem všechny uniformy, už jako kojenec dovedl volat sláva onomu prsu, který víc mléka dává. A končíme to slovy, 'Hasiči, čur, čur, čur,' načež se vyvěsí vlajka z roku čtyřicet pět.
O loučení s přáteli: "Je šance, že nás za rok bude míň, ale o tom nemluvíme. Nesnášíme sentiment a zásadně se nebavíme o nemocech. Nepláčeme. My raději děláme různé kraviny a překvapovačky."
