„Jedna soudružka mi tam poctivě vysvětlila, že když odvolám své postoje z šedesátých let a budu souhlasit se spoluprací, hned od příštího dne mohu začít pracovat. Stejná soudružka mi v roce 1990 poslala sazenice a semínka kytiček, prý s díky a s velkým obdivem za to, jak jsem se tenkrát chovala. Chápete to?,“ vzpomínala předloni Jiřina Jirásková na svůj televizní distanc v době normalizace.
ČTĚTE VÍCE: |
LN Co byste si k dvojitým narozeninám (herečka slavila 80. narozeniny a také 60 let v Divadle na Vinohradech) dala?
Zdraví. Nebo bych aspoň chtěla, aby mi zdravotní stav dovolil pracovat.
LN Říkáte si: Ještě bych si na jevišti střihla…
…třeba Alžbětu Anglickou? Už jsem si ji střihla. Hlavně, abych ustála další práci fyzicky. Psychicky, jak vidíte, jsem úplně v pořádku.
LN Taky vás můžou na jeviště přivézt na vozíčku.
To by byli diváci vyloženě nadšení. Říkali by si: „Že se na to baba nevykašle!“ A měli by pravdu.
LN Uvažovala jste někdy o tom, že přestanete hrát?
Zrovna před časem jsem si říkala, že už to nepůjde. Pravidelně se stýkám se současným ředitelem Vinohrad Jindřichem Gregorinim, jsme dlouholetí přátelé. A v tomhle křesle, jak teď sedíte vy, mi Jindra vyprávěl o nějakých starostech s provozem. A tak mu povídám: „Mohla bych teď chvilku mluvit já? Jsem přesvědčená, že je důležité včas odejít. Takže bych odešla.“ Čekala jsem, že mi to buď bude dlouze rozmlouvat, nebo mě pochopí. A on, protože měl v hlavě ten svůj problém, do kterého jsem mu vstoupila, řekl jen: „Prosím tě, to je kravina!“ A mluvil dál o tom svém. Člověk si v tomhle světě ani postesknout nemůže!
V budovatelské hře Jiřího Procházky Ohně na horách, 1955.
LN Jenže dovedete si představit svůj život bez práce?
Po všech těch operacích existuji jen díky práci. Tuhle jsem četla Immanuela Kanta, který prohlásil, že když má člověk velké trápení a nepříjemnosti, zbývají mu tři šance. Za prvé naděje – ale při vážné chorobě, jakou jsem měla já, naděje moc není. Za druhé spánek – a já špatně usínám. Za třetí smích – srandu si dělám celý život! Aspoň jedna ze tří věcí mi funguje!
LN Několikrát jsem vaši legraci mezi herci v Divadle na Vinohradech zažila. Kde se to špičkování s kolegy vlastně vzalo?
Je to v geniu loci Vinohrad. Srandičky v rekvizitárně se děly už za Pepíka Bláhy, Mildy Kopeckého, Vlastíka Brodského. Ta tradice vydržela, i nynější omladina se vrhla do stejného žánru. Myslíte si, že se mnou dneska na Vinohradech jednají s úctou?
LN Moc ne. Tuhle se vám mladý herec Michal Novotný smál, že jste tak prťavá, že vás na jevišti není vidět.
Říká mi, že jsem bonsaj! Přitom on je tlustej! No může si to vůbec dovolit? A Pavel Batěk, Daniel Bambas… Zkoušejí to na mě všichni. Ale jsou to moji zlatí kluci. Mě nikdy nezajímali pěkní chlapi, mě zajímali chytří chlapi. Já je taky nešetřím. Ptám se jich třeba: Jak ti to dnes šlo? Byl jsi dobrý, nebo jako vždycky?
LN Komu jste v těchhle slovních přestřelkách nestačila?
Silný soupeř byl Miloš Kopecký. Ten říkal, že se mi dvoří, protože jsem vnučka Aloise Jiráska. Prý by moje tantiémy nebyly k zahození. Ale když pak zjistil, že tomu tak není, bylo mu už blbé vztah ke mně měnit. Přitom jsme byli jen velcí kamarádi, on by se mě bál. Potřeboval ženské, které by ho absolutně poslouchaly. To se ode mě nedalo očekávat.
Jirásková a Vinohrady
|
LN Četla jsem jeden jeho dopis, adresovaný vám. Píše v něm, jak moc jste mu pomohla s jeho titulní rolí Jindřicha IV. v roce 1965.
Ano, ta korespondence byla otištěna v mých Pamětech. Píše, že jsem ho inspirovala víc než jen umělecky – že jsem ho inspirovala lidsky. To bych si nikdy netroufla říct, ale fakt je, že Milda mi dost věřil. Já jemu věřila absolutně.
LN V padesátých letech, kdy jste na Vinohrady nastoupila a kdy se scéna musela přejmenovat na Divadlo československé armády, asi moc legrace nebyla.
Věřte tomu, že byla. Začínala jsem klukovskými rolemi, na bojové hrdinky jsem byla příliš ironická. Jednou za mnou přišel režisér Aleš Podhorský a říkal, že připravuje maďarskou vojenskou hru, Dny hněvu, potřebuje do hlavní role malého kluka a zkouší děti z Dismanova souboru, ale že nemůže najít toho pravého chlapce. Tak prý jestli bych to nezkusila. Tak nastala moje slavná klukovská éra, završená tím, že jsem v rozhlase namluvila jak Toma Sawyeara, tak Huckleberryho Finna.
LN Ale pak, později, vás čekala spousta královen…
No jo, Kleopatra, královna Kristina, Alžběta Anglická. Přitom já se pořád cítím být spíš tím klukem.
LN A pak najednou přijde paní Kekulová ze seriálu Pojišťovna štěstí a je z vás přímo miláček národa.
Dokonce v nějakém obchoďáku byla na nástěnce výzva – hledáme paní na úklid v domácnosti. A za tím v závorce: něco jako paní Kekulová. Pochopíte to? Co jsem se nahrála intelektuálek, ale nikdy mě národ tak nemiloval, jako když jsem bába Kekulová!
LN Dá se váš ironický pohled na svět vypěstovat?
Moje maminka, kdykoli se na mě šla podívat do divadla, říkala: „Jiřinko, já se tě nechci dotknout, ale sem nepatříš. To, že máš silný hlas, ti nepomůže, jsi prostě trpaslík.“ Takže vidíte, měli jsme tyhle řeči v rodině.
LN Pamatujete si ještě, když jste na jeviště Vinohrad vstoupila poprvé?
Samo sebou. Vzal mě tam Jiří Frejka, tehdejší ředitel a můj pedagog na DAMU. Zachytila jsem jen cípek jeho éry, nezkušeností indisponována docenit výjimečnost jeho nabídky, jeho fantazie a inspirace. Moje první kolegyně Dana Medřická a Merinka Rosůlková mi hned nabídly tykání a na první představení donesly dárek. Zaječí pacičku.
LN Co vám donesly?
No vyčištěnou zaječí pacičku! Ta byla náhodou krásná, dřív se s ní herečky pudrovaly. Stejně vstřícně jsem se pak snažila chovat k mladším kolegyním, tedy doufám. Když přišla Jana Hlaváčová, mnoho lidí mi říkalo: „Ale ona hraje stejný obor jako vy, proč jste si ji sem pustila?“ Já jsem odpovídala: „Ale hraje dobře!“ Jen blbec má pocit, že když hraje s někým, kdo je slabší, vynikne. Opak je pravdou, vyniknout můžete jenom vedle skvělého herce.
LN Jak vzpomínáte na své poválečné opojení komunismem?
To bylo přirozené. Celý národ do komunismu vkládal velikou naději, o životě v Rusku jsme nic nevěděli. Kupříkladu mně otevřely oči až procesy v padesátých letech, od té doby jsem věděla, že je něco špatně. Ale tehdy mě ještě ani nenapadlo, že bych s tím měla něco dělat. Byla jsem hodně dychtivá na práci, ne zcela citlivá k úzkostem doby. Jiří Vala, Zdeněk Řehoř, Rudla Deyl, Jiřina Švorcová byli moji spolužáci, žili jsme blízko sebe, jako rodina. Na Vinohradech nás nesmírně spojoval repertoár, který jsme hráli: Fadějevova Mladá garda, Uljana Gromová, Oleg Koševoj. Byly jsme tam jedna moskevská komsomolka Zoja Kosmodemjanská vedle druhé. Ti lidé pro nás byli hrdinové, v Čechách jsme takovou statečnost neměli šanci zažít. Lidé, kteří bojovali, kteří se nebáli jít na smrt… I když už jsem tehdy měla mít rozum, opravdu mě ani později nenapadlo, že bych se od komunistického hnutí měla odtrhnout. Proto jsem pak v roce 1969 tak nadšeně moderovala televizní pořad Jizvy, jiskry, jistoty: byla jsem šťastná, že se někdo pustil do obrodného procesu, což bych si sama netroufla ani náhodou. Hlavní dramaturgyně toho pořadu Zdena Josková se mi pak léta omlouvala, že mi zničila život, ale opak byl pravdou: je to doba, na kterou jsem ve svém životě nejvíc pyšná. Mohla jsem dělat smysluplné rozhovory s Vlastou Chramostovou, Františkem Pavlíčkem, tehdejším ministrem kultury Janem Kopeckým. Moderování mě bavilo. Pak jsem za trest třináct let nesměla ani na kameru, ani na obrazovku.
LN Tlačili na vás, abyste svou účast v obrodném procesu přehodnotila?
Jednou jsem byla obsazena režisérem Hášou do současné televizní inscenace. Tak jsem se zatajeným dechem jela na Kavčí hory, první natáčecí den. Ale ještě před začátkem přišlo pár pánů a řeklo: „Z rozhodnutí Ústředního výboru strany nemůžete tu roli hrát, máte distanc.“ Já koukala z okna, chtělo se mi brečet, ale přece se před nimi nerozbrečím! Pánové mi nabízeli, že mě odvezou domů, když jsem tak rozrušená. Ale já na to: „Ne, děkuji vám, mám tady automobilový vůz!“ Jediné, co mě napadlo, že se na ten Ústřední výbor obrátím. Jedna soudružka mi tam pak poctivě vysvětlila, že když odvolám své postoje z šedesátých let a budu souhlasit se spoluprací, hned od příštího dne mohu začít pracovat. Stejná soudružka mi v roce 1990 poslala sazenice a semínka kytiček, prý s díky a s velkým obdivem za to, jak jsem se tenkrát chovala. Chápete to?
LN A zasadila jste je?
Asi jo, kytky za to nemůžou.
LN Ale, jak o vás říkal režisér Podskalský…
…bez panáčkování neumím žít. To je pravda. Myslel pochopitelně divadlo, tam jsem měla pracovní příležitosti vždycky, i v době zákazu v televizi a filmu.
LN A proč jste už nešla do žádného vztahu poté, co Zdeněk Podskalský v roce 1993 zemřel?
To nešlo, on byl mimořádný partner. Naoba muže svého života jsem měla štěstí. S Jiřím Pleskotem, svým prvním manželem, jsem sice žila jen dva roky, ale to proto, že mi bylo 23 let a dělala jsem tehdy pěkné blbosti.
LN Jaké blbosti?
No ty, co obvykle dělají muži.
LN Ženské se to taky může stát, ne?
Děkuji vám. Nicméně Jiří Pleskot, později můj celoživotní kamarád, a Zdeněk Podskalský, můj životní partner, jsou se mnou pořád. Myslím na ně. To mě taky usmiřuje s tím, že všechno v životě končí: třeba se někde sejdeme.
LN Prý jste Jiřině Švorcové přebrala Jiřího Valu, je to pravda?
No. Chodili spolu a Vala si namlouval mě, mně se taky líbil a bylo to.
LN Tohle byla pro Jiřinu Švorcovou možná větší křivda než to, že jste se rozešly politicky.
O tyhle věci přece moc nejde. Mně se mockrát některé kolegyně herečky ptaly: „A ty si myslíš, že ti je Podskalský věrný?“ A já na to: „Mně to je úplně jedno. Vím, že by mě nikdy neopustil a já jeho taky ne, to je důležitý.“ Vidíte, všichni chlapi, kteří pro mě v životě něco znamenali a znamenají, už odešli. Muži mě opouštějí, jeden po druhém.
Jiřina Jirásková jako třicetiletá ve filmu Oldřicha Daňka Pohled do očí.
LN Třeba Vlastimil Brodský?
Třeba. I když na toho mám pifku, ten mi utekl od oltáře. Těsně před svatbou řekl: „Jiřino, ty miluješ Pleskota, všechno, co se líbí jemu, to se líbí i tobě, to je pěkná blbost, abychom se brali.“ A vidíte, zůstali jsme přáteli až do jeho smrti. Dokonce, když Zdeněk zemřel, Bróďa se mnou jel párkrát na naši chalupu do Malenic. Zdeňkův odchod pro mě byl strašně těžký.
LN Co vás ze smutku dostalo?
Ředitelovala jsem vinohradské divadlo, musela jsem pracovat, nedalo se nic dělat. V divadle mi všichni pomáhali. Vlastně jako vždycky, když jsem v úzkých.
LN Mohla jste se taky zhroutit…
To není úplně moje povaha, zhroutit se. I teď bych k tomu měla tisíce důvodů.
LN Kde se ve vás bere ten člověk politický? Teď jste podepsala petici na podporu lékařů (rozhovor vznikl během nátlakové akce lékařů Děkujeme, odcházíme! – pozn. red.) v , v devadesátých letech kandidovala do Senátu, vedla deset let Divadlo na Vinohradech…
A co mám dělat? Vždyť tady žiju, nemůže mi být lhostejné, s kým žiju a vedle koho žiju. Když mám důvod si někoho vážit, tak si ho vážím opravdu a hluboce. Takže mám i právo, aby mě něco opravdu a hluboce štvalo.
