Lidovky.cz: Kde vás zpráva o úmrtí Jiřiny Jiráskové zastihla?
Zpráva mě zastihla v Alpách, ale já už jsem to tak trochu tušil, protože jsem se za ní v pátek, ještě než jsem odjel, zastavil. Už tam bylo zřejmé, že se s tímhle světem loučí, že je povolána pánem Bohem k sobě. Její stav už byl takový, že se vlastně se mnou loučila. Ale přitom všem ještě neztratila ten svůj pověstný jiráskovský humor, který byl pro ní tak typický.
ČTĚTE TAKÉ: |
Lidovky.cz: Jak na vás při tom setkání působila?
Nesl sem jí třeba zprávu, že byla nominována na cenu kritiků za film Vrásky z lásky a možná jsem viděl její poslední úsměv v životě. Moc jí to potěšilo, ale zároveň s takovým lehkým opovržením pronesla: "Kritikové, tyhlety? Ty mě nominujou?" Ona do posledního dechu neztratila určitý glanc a noblesu. Prostě hraběnka odešla z tohoto světa s nalakovanými nehty.
Lidovky.cz: Co pro vás paní Jirásková celkově znamenala?
Strašně rád jsem ji obsazoval, ona pro mě brala i malé role. Třeba v Andělovi páně, jak ji tam Trojan vyžene jako abatyši od nebeské brány, to jsou ty paradoxy. Měl jsem ji strašně rád, vlastně jsem z ní tak trochu těžil. Tu zkušenost, to know-how předchozí generace, kde se ještě hrálo a točilo poctivě. Ne rychlokvašně jako dneska. Tento esprit jsem se z ní nesnažil nasávat, ale ona mi prostě to know-how sama předávala.
Lidovky.cz: Takže odešla další hvězda z generace velkých herců?
Šlo vůbec o přístup k věcem, jakou kvalitu chtít, jakou kvalitu vyžadovat. Nastavovala určitou laťku, pod kterou nikdy nejít. Pro mě bylo každé setkání s ní obrovská škola, ale zároveň i závazek do budoucna. Ona se na mě teď bude ze shora dívat a říkat: "Tak Strachu, Strachu, běda ti, jestli to nebudeš respektovat."
