Zpěvaček jsou zástupy. Mraky jsou i sopranistek. Jen málokteré se ale podaří proniknout na mezinárodní scénu a uspět tam, jako to dokázala v Bratislavě narozená a v Praze žijící Simona Houda-Šaturová. Na konci loňského roku excelovala v bruselské Královské opeře, teď zpívá v Praze hlavní ženskou roli Myslivečkovy Olympiade, vystoupí i na letošním Pražském jaru.
Momentálně ale spolu sedíme v klaustrofobické místnosti bez oken, s nízkými stropy a hučící klimatizací – ve zkušebně Národního divadla. Společnost nám dělají futrály bas a jiných instrumentů a taky pár kýblů s vodou. Suchý vzduch totiž škodí „hammerklavieru“. Je půl osmé večer, paní Šaturová celý den zkoušela, až se jí z toho udělaly opary na rtu: „Můj muž se raduje, že má konečně doma Angelinu Jolie.“
Máte ve smlouvě na velkou roli třeba i to, že nesmíte přibrat?
Ano. Protože kostýmní návrhář by měl problém. Někdy je taky ve smlouvě, že nesmím změnit barvu vlasů nebo si je dát ostříhat. Bývá to různé.
Záleží hodně na tom, jak zpěvačka vypadá?
Dnes to důležité je, i opera je totiž čím dál větší show. Ale hlavně, dnes vládne takzvané režisérské divadlo, režisérská opera. To, co bylo ještě před padesáti lety, totiž že nejvyšší šéf v opeře je dirigent, už neplatí. Dnes je to jednoznačně režisér.
Znamená to, že hudba už není na prvním místě?
Pro některé produkce ne. Ale, když se zase vrátím k Traviatě, tak paní režisérka Andrea Breth dělala na Violettu konkurz dva roky. Musela jsem za ní do Vídně a tam jsem jí předehrávala různé zadané etudy. A v jednu chvíli už jsem toho měla dost, zkrátka jsem měla pocit, že už to stačilo. Tak jsem dohrála zase nějakou etudu a prostě odešla. A ještě za sebou třískla dveřmi. Paní režisérka začala v tu chvíli tleskat: „Bravo! Něco spolu uděláme.“ Bylo rozhodnuto. Ale vyprávím vám to proto, že právě tahle režisérka velice ctila hudbu. Dokonce v jednom rozhovoru řekla, že nejdůležitější je přece skladatel a dirigent. Že režisér je jen sluha operního díla.
Když jste zmínila třískání dveřmi, znalci operního zákulisí tvrdí, že skutečná hvězda se pozná i podle toho, že občas udělá hysterickou scénu. A když scény nedělá, bere se to prý, jako že si to nemůže dovolit. Zažila jste to?
To víte že ano, různá ta práskání notami a odcházení. Ale znám dost báječných zpěváků, kteří to nedělají a nemají zapotřebí. Často totiž zpěvák začne dělat vlny, právě když není dobře připravený. Musím ale přiznat, že zrovna v Bruselu jsem jednu scénu sama udělala. V posledním jednání mělo na zpěváky pršet. A jakmile při technické zkoušce pustili ten proud vody, já byla komplet mokrá, i když mi navlékli takový nepromokavý lyžařský obleček. Výsledkem bylo, že mě v noci bolela hlava, dutiny. Tak jsem druhý den řekla, že to asi nebude možné. Jenže oni se toho nápadu nechtěli vzdát. Bojovala jsem o každý suchý centimetr, ale k ničemu to nebylo. Nezbývalo než jít za intendantem a ztropit trochu scénu, že z toho prostě budu nemocná a nebude nic. Ubezpečil mě, že se najde řešení. Nakonec pršelo jen na opačné straně jeviště, déšť se nasvítil, a ještě k tomu byl pěkně slyšet. A já byla v suchu. A víte co? Nakonec jsem stejně onemocněla.
Bruselské pojetí Traviaty bylo docela provokativní, s polonahými dívkami na jevišti. Jak to přijalo publikum?
Byla tam jedna scéna pro část publika už nepřijatelná. Zkrátka v luxusním nočním klubu byla i malá holčička, což evokovalo pedofilii. Ta scéna se musela změnit. Celá ta inscenace byla dosti krutá, ale měla velký úspěch. Dokonce pak za mnou chodili ubrečení dojatí chlapi.
Celý rozhovor si dočtěte v dnešní příloze LN magazínu Pátek.
