Kdy vás někdo naposledy vybídl: „Vyprávěj!“
Naposledy včera prodavačka z řeznictví, kam si občas chodím pro maso. Nejsem totiž příznivcem supermarketů, takže raději nakupuji v malých obchodech. Tenhle je jeden z nich a paní, co tam prodává, sleduje Vyprávěj. Tak se zajímala, co je u mě nového.
Jste dobrá vypravěčka?
Docela ano, ale hodně záleží na posluchačích. Když mě motivují, vyprávím ráda. Ale stále si myslím, že jsem ještě v životní fázi, kdy raději naslouchám. Učím se tím. Od té doby, co hraji ve Vyprávěj, se mi taky stává, že mi úplně cizí lidé začnou vyprávět své životní příběhy. „A víte, to já jsem v tom pětasedmdesátém byla tam a tam…“ Je to zvláštní, najednou takhle nahlížet do jejich osudů.
Dozvíte se občas něco, co ve vás ještě dlouho doznívá?
Stává se to, jen si teď asi nevzpomenu na nic konkrétního. Jsem poměrně akční člověk, rychle věci vstřebávám a rychle je zase vypouštím. Ale velmi zvláštní bylo například moje setkání s jednou osmadevadesátiletou paní. Poprvé jsme se potkaly před dvěma roky na ulici, která se mi později stala osudnou, a souvislosti toho setkání pro mě mají až duchovní rozměr. Tehdy jsem byla docela zoufalá a vyčerpaná, protože to bylo krátce poté, co mi vyhořel byt. A jak jsem tak bezradně stála na jinak vylidněné ulici, najednou jsem uviděla tuhle paní. Hledala Levandulovou prádelnu. Tak jsem ji tam dovedla, prohodily jsme pár slov a pak jsme se rok a půl neviděly. No a nedávno jsem v té samé ulici koupila byt, aniž bych tušila, že o patro níž bydlí právě ona. Každé „náhodné“ setkání s ní mě pohladilo po duši. Začala jsem ji navštěvovat a vznikl mezi námi krásný vztah. Ona je vlastně nejstarší člověk v mé blízkosti, a tak se jí často ptám na její dětství, mládí a vůbec na její názory. Když je mi těžko, dokáže mi během čtvrthodiny zvednout náladu. Je to taková moje kouzelná babička.
V seriálu Vyprávěj jako Eva Dvořáková stárnete od bezstarostné studentky až k ženě středních let, která bojuje s rakovinou. Která Eva byla pro vás herecky nejzajímavější?
Jako mladá Eva jsem mohla vycházet ze sebe, z toho, co teď prožívám, což byla výhoda. Ale na druhou stranu, ona žila v šedesátých letech, v době, kterou jsem já sama nezažila, proto to bylo naopak obtížnější. Když se pak děj seriálu přesunul do doby, kterou jsem znala, hrála jsem zase o třicet let starší ženu, než jsem. Takže mám někdy pocit, že jsem celých těch pět let, co se točilo, žila v nereálném světě, v jakémsi malém sci-fi. Na začátku jsem také neměla téměř žádné herecké zkušenosti, učila jsem se hlídat si kameru, tvořila si systém, jak si zapamatovat texty. Proto pro mě byly první díly docela stresující, ale časem se to srovnalo a já měla víc prostoru sžít se s postavou samotné Evy. Herecky nejzajímavější bylo asi období, kdy Eva bojuje s rakovinou. Vůči jakékoli nemoci mám obrovský respekt, natož pak vůči rakovině, která se navíc bohužel objevila i v okruhu naší rodiny, takže mi velmi záleželo na tom, abych to nezahrála trapně. Snažila jsem se vcítit se do myšlenek a strachů ženy, která tohle prožívá. Pokoušela jsem se upadnout do podobného smutku, do stavu, kdy přemýšlíte o tom, proč jste vlastně na světě. Záměrně jsem se udržovala v depresi, moc jsem se o sebe nestarala, dokonce jsem si ani neholila nohy. Pomáhalo mi to dostat ze sebe odpovídající emoce.
Co se vám vybaví při vzpomínce na osmdesátá léta? V seriálu jste v té době byla mladou maminkou, ve skutečnosti jste je ale zažila jen jako holčička…
Jako první se mi vybaví obrovité vycpávky, které jsem z hloubi duše nenáviděla. I do takových krásných kytičkovaných šatů, co jsem nosila do kostela, mi je maminka nechala všít a já si dodnes pamatuji na tu úlevu a radost, když mi je pak – když už vyšly z módy – doma na křesle ustřihla. Ale jinak jsem ten konec osmdesátých let asi vnímala jiným způsobem než městské děti. Vyrůstala jsem na východním Slovensku, v malé obci Hlinné – a tam i sametová revoluce šla tak trochu mimo nás. Politiku jsme doma moc neřešili. Pro mě v té době existoval hlavně les, potok, domečky v koutech, které jsem si stavěla, pole a kamarádi. Měli jsme slepice, prasata, králíky a dvůr za domem – to byl můj svět.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním magazínu Pátek LN.
Co ještě najdete v magazínu Pátek?
|
