Že jsme popoví? Do kytar pořád třískáme jako v osmnácti, říká Malátný

A začínáme. Otázka první, hlásí kolegyně. "Čtenář Krkoš se ptá, jestli vás nemrzí, že nemůžete předem plánovat dovolenou s přáteli, protože pořád hrajete," předčítá z monitoru. "A jé, to je můj kamarád," chytá se Malátný za hlavu. Pořád slibuju, že pojedeme na dovolenou, a nikdy to nevyjde. Ach jo. Tak mu napište, že mě to mrzí, ale práce je přednější," střílí si ze starého známého.

"Jaký je váš nejintenzivnější společný zážitek?" ptá se čtenářka Jitka. Zatímco Malátný začne vyjmenovávat koncerty, které se obzvlášť povedly, Táborský bez dlouhého přemýšlení pouze odpoví: "To bylo přece po smrti Pavla, když jsme se všichni chytili kolem ramen a brečeli jsme na ulici." Když vidí překvapený pohled Malátného, snaží se to vysvětlit. "Vždyť se neptala na šťastné chvíle, ne? Ptala se na intenzivní a tohle bylo nejsilnější." Společně pak oba nahlas přemýšlejí, zda by o takových vzpomínkách měli čtenářům psát. "Kapelu nestmelují jen šťastné chvíle," začne po chvíli o poznání tišším hlasem diktovat Malátný.

Lidovky.cz: Promítla se smrt Pavla Grohmana do vaší tvorby? Píšete teď jiné písničky?
Malátný: Ovlivnilo to nejen tvorbu, ale taky chod kapely. Pavel byl organizátor, vše měl rozplánované, připravené, dokázal nás dokopat ke spoustě věcí, byl to rozený vůdce. Když odešel, zjistili jsme, že nám hrozně chybí, a zároveň byl v kapele naprosto nepostradatelný z organizačního hlediska. Pokud jde o písničky, určitě se proměnil i styl. Moje texty jsou lyrické, píšu o pocitech, o lásce. Pavel ale dokázal napsat vtipné a chytlavé texty o zážitcích a historkách. Tak vznikl třeba Tabáček. Snažil jsem se, zkoušel jsem to, ale takovéhle texty psát nedokážu.

Lidovky.cz: Platí u vás, že písně vznikají z náhlého popudu a ve chvíli, kdy vás napadne námět, hned přicházejí automaticky slova, nebo už je pro vás psaní songů trochu řemeslem?
Malátný: Za každou písní je konkrétní zážitek, nálada a pocit. Nedokážu si sednout a začít psát. Většinou je to po nějakém silném prožitku.

František Táborský se zamyslí. "Ten ale nemusí být jen negativní, píšeme písně i z čistého štěstí. Jednou jsem byl tak šťastnej, že jsem sedl a napsal písničku," vzpomíná na konkrétní moment a usmívá se. Dál už ale zážitek nerozvádí.

Lidovky.cz: Jak dlouho pak píseň píšete?
Malátný: Během dne je obvykle hotová. Třeba píseň Vrchlabí jsem opravdu začal psát na cestě z Vrchlabí, během hodiny a půl jsem měl text napsaný, a když jsem vystupoval z auta, říkal jsem si, že ho později upravím. Už jsem nezměnil jediné slovo.

Lidovky.cz: Máte tedy občas období prázdna, kdy žádnou písničku nemůžete napsat?
Malátný: Jasně, to se stává.

Lidovky.cz: Dny? Týdny?
Malátný: Roky. Stalo se mi, že jsem dva roky nedokázal nic napsat. Myslel jsem si, že už to snad ani nepůjde. Ale zase jsem se rozjel.

Klára, Tabáček, 1970. Největší hity kapely Chinaski, které si fanoušci přejí slyšet na koncertech. "Vždycky si říkám, jestli to už není trochu otrava zpívat písničky pořád dokola. Jaký je to pocit, zpívat po tisící v životě Kláru? Má z toho člověk ještě radost?" přemýšlí v on-linu čtenářka Ola. Je vidět, že otázka tne do živého. Malátný se trochu ošívá. Je jasné, že zpívat staré písničky je na jednu stranu už trochu otrava, na tu druhou je na koncertech kapela vynechávat nemůže, u fanoušků jsou písně pořád oblíbené. "Ke každé svojí písničce máme sentimentální vztah," říká Malátný rozhodným hlasem.

Lidovky.cz: Jaké to je, hrát po sté pořád ten samý hit a vidět, že ho lidé chtějí i po sto prvé?
Malátný: Jasně, že třeba zkoušení už je otrava, ale na koncertě vidíte lidi, jak zpívají a baví se a tu píseň začnete vnímat jinak.

Lidovky.cz: Dá se třeba Klára na koncertě ještě vůbec zkazit?
Malátný: Tyhle písničky je právě nejjednodušší pokazit. Hrajete je už automaticky, občas se třeba zamyslíte nad něčím jiným a najednou nevíte slova, nevíte, u jaké jste sloky, zaseknete se. U písniček, které hrajeme méně, se to nestane, protože se na ně musíme soustředit.

 A je to tu, první otázka, jestli kapela nezačíná dědkovatět. Oba členové kapely se začnou nejdříve smát, pak ale živě diskutují. "Vždyť my na koncertech hrajeme rockově, ne? Já se o to aspoň snažím," krčí rameny Malátný.

Lidovky.cz: Nemáte sami chuť se vrátit k syrovějšímu rockovému zvuku jako z vašich začátků?
Malátný: Vždycky plánujeme, že na desce bude nějaká rocková pecka, ale ten syrový sound z počátků už na deskách není znát. Fanoušci si taky nesmí dělat obrázek jen z rádia či z poslechu desek, do rádia se vybírají melodičtější písně, na deskách je zvuk upravený. Ale na koncertech třískáme do kytar stejně jako v osmnácti.

"Dobrý den, jak vznikl název Chinaski? Už jsem slyšel i přezdívku čínské lyže," předčítá další dotaz kolegyně. "Jak často už jste takovou otázku slyšeli?" nedá mi to a zeptám se. "Jestli je tohle tisící rozhovor, tak asi tak po devíti sté devadesáté páté," směje se frontman. "Ale to nevadí, jak by to lidé mohli vědět," dodá už vážněji a s pokorou znovu nadiktuje odpověď, že se kapela jmenuje podle literárního alter ega spisovatele Charlese Bukowského.

Lidovky.cz: Henry Chinaski nebyl zrovna prototypem hodného hocha...
Malátný: Co k tomu říct. Název kapely jsme vybírali ve dvaceti, když jsme trávili všechen čas v jedné zkušebně, částečně tam i bydleli a bylo to hodně divoké období. Henry Chinaski nám v té době byl blízký.

Lidovky.cz: Čím si vás Bukowski získal?
Malátný: Námětem většiny příběhů jsou hlavně holky a alkohol. Ale pak narazíte na pasáž, která je dojemná a lyrická. A je jasné, že on se jen snažil najít krásu. Cítíme to stejně.

Otázky v on-line rozhovoru se nakonec stáčí i k filmu a divadlu. "Ty jo, jak těm lidem slušně napsat, že na film teď kašlu," přemítá Malátný. Mnohem blíže prý má k divadlu, 10 let se také jako herec živil.

Lidovky.cz: Je pro vás rozdíl, jestli stojíte na jevišti v divadle, nebo na pódiu před fanoušky?
Malátný: Asi ne, je to pro mě stejné. Velký rozdíl je pro mě kamera, před tou jsem ztracený, ale na pódiu na koncertě určitě hodně pomáhá, že jsem herec. A podívejte se na další kapely, tam je to stejné. Richard Krajčo, Honza Macháček, Vojta Dyk... To jsou všechno herci.

Lidovky.cz: A za koho se považujete vy sám? Za herce, nebo hudebníka?
Malátný: Asi jsem hlavně muzikant. Přestože jsem se léta živil jako herec. Ale když mám v ruce kytaru a společně s klukama zkoušíme, cítím, že to je ono.