- Velkou popularitu si Landovský získal koncem 60. let především díky filmu. Objevil se v oscarových Ostře sledovaných vlacích nebo Marketě Lazarové. Nezapomenutelné jsou jeho role ve filmech Svatba jako řemen nebo Utrpení mladého Boháčka.
- Narodil se 11. září 1936 v Havlíčkově Brodě, vyučil se nástrojařem, studoval průmyslovou školu, avšak před maturitou byl ze školy vyhozen. Po neúspěšných pokusech o přijetí na DAMU začínal jako elév v mimopražských souborech (Šumperk, Klatovy, Pardubice). Od poloviny šedesátých let byl 11 let členem pražského Činoherního klubu, kde ztvárnil 14 rolí.
- Sedmdesátá léta naopak přinesla Landovskému nucený ústup ze slávy. Vedle hercova odporu k nastupující normalizaci k tomu přispěl i jeho zvyk říkat, co si myslí. Přitížilo mu i jeho dlouholeté přátelství s předním disidentem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem. Poté, co jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, už mohl hrát jen neveřejně, například v bytovém divadle Vlasty Chramostové. S Havlem také natočil záznam jeho Audience.
Pocta Václavu Hlavlovi v Národním divadle.
- Od ledna 1977 Landovského opakovaně zatýkali a nakonec byl v roce 1978 v rámci akce Asanace donucen opustit republiku. Další léta strávil v Rakousku, kde se stal členem souboru prestižního vídeňského divadla Burgtheater. Na této přední rakouské scéně působil 18 let. Také v emigraci si zahrál v několika filmech či v televizi, mimo jiné se mihl ve snímku Miloše Formana Ragtime.
- Změna režimu v tehdejším Československu mu umožnila návrat do vlasti, natrvalo se z Rakouska vrátil v roce 1996 po skončení svého vídeňského angažmá. Hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle.
- Mnohem početnější než výčet jeho divadelních rolí je jeho polistopadová filmografie. Vedle populárního majora Terazkyho v Černých baronech z roku 1992 ztvárnil různé postavy například ve snímcích Amerika, Cesta pustým lesem, Nejasná zpráva o konci světa, Nestyda či Vratné lahve. Landovský byl rovněž autorem několika divadelních a rozhlasových her, z nich nejznámější je Hodinový hoteliér. Hra měla premiéru v roce 1969 pod režijní taktovkou Evalda Schorma.
Pavel Ladndovský ve filmu Psí Dostihy.
- Svébytný herec a dramatik s pověstí bouřliváka byl znám také svou slabostí pro něžné pohlaví. V jednom televizním dokumentu o sobě prohlásil, že je „nesnesitelný obdivovatel žen“, které ovšem i s dětmi vždycky opustil, kdykoli následovala další milostná anabáze. Podle dostupných informací měl sedm dětí a byl čtyřikrát ženatý.
- V posledních letech byl herec, mnohdy familiárně přezdívaný „Lanďák“, vážně nemocen. Trápila ho zejména cukrovka, kvůli které byl upoután na invalidní vozík. Většinu času trávil na své chalupě v Kytíně u Mníšku pod Brdy.
    |
- Poslední roli „trpícího starce“ si zahrál v celovečerním dokumentu Hoteliér, ve kterém se setkali také další zakladatelé a herci původního Činoherního klubu druhé poloviny 60. let Jan Kačer, Pavel Landovský, Josef Abrhám, Vladimír Pucholt a Libuše Šafránková. Snímek, který se natáčel v září 2011 a premiéru měl o dva roky později, mapuje snahu Jana Kačera, o „vzkříšení“ Landovského. Cílem bylo nové nastudování jeho hry Hodinový hoteliér. Spíše než záznamem zkoušek divadelního představení se však stal úvahou o uplynulém čase, o ceně přátelství a potřebě posledního velkého činu.
Vladimír Pucholt a Pavel Landovský.
- V dubnu 2013 převzal Landovský spolu s biskupem Václavem Malým a dalšími oceněnými z rukou ministra obrany Vlastimila Picka osvědčení o účasti ve třetím - protikomunistickém - odboji. „Mne to překvapilo. Já jsem netušil, že to bude taková trachtace: ministři a krásný ženský,“ pochvaloval si tehdy dobře naladěný Landovský slavnostní ceremonii.
Pavel Landovský jako hrdina dokumentu Hoteliér:
