Lidovky.cz

Největším dárkem je pro mě štědrovečerní večeře, říká vikář Petr

Lidé

  7:13
„Ani vláček, autíčko, ani kopací míč. Pro mne už od dětství byla největším dárkem štědrovečerní večeře, kdy se u stolu sešla celá rodina. Maminka, tatínek, o tři roky mladší bratr a o šest let mladší sestra,“ tvrdí farář Petr Šleich.

Farní vikář Petr. foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Na stole v kanceláři kostela Panny Marie Královny míru v Praze na Lhotce přede mnou leží obrázek Panny Marie s Ježíškem, namalovaný na dřevě. Posouvám ho, aby mi nepřekážel. Farní vikář jej překvapivě vrací na původní místo. „Často se na něj dívám. Provází mne po celý rok, nejen o Vánocích. Neustále mi připomíná příchod Ježíše Krista jako učitele života. Z vyobrazení Ježíše jako miminka v náručí své mámy, která ho objímá, vyzařuje něha, pocit přátelství. Ještě se mi neokoukal,“ vysvětluje.

V Praze žil Petr Šleich léta pod jednou střechou s italskými mnichy, navštívil rozličná italská města a čerpal vědomosti o křesťanském umění, které je mu svým obsahem blízké. „Na kvalitní dílo za třicet čtyřicet tisíc jsem nikdy neměl peníze, musel jsem si vystačit s reprodukcemi a fotokopiemi. Po roce dvou mi vždy zevšedněly,“ usmívá se. Obrázek Panny Marie s Ježíškem si proto před lety namaloval sám. Ten, který leží přede mnou.

„Provázel jsem po Praze jednoho kartuziána, malíře ikon, který byl na stáži v Rusku u jiného věhlasného malíře ikon. Právě se stěhoval ze švýcarského kláštera do kláštera v Portugalsku a na pár dní se tu zastavil. Asi za měsíc mi od něho přišla jedna z nejlepších dosud vydaných knih o technice malby ikon od francouzského jezuity Egona Sendlera. Dlouho jsem ji studoval. Detaily na mém obraze sice nejsou dokonalé, ale barvy jsem namíchal kvalitně. Královská červená, která je i barvou krve a ohně, nebeská modř s oranžovou, které se objevují na obloze, když se tvoří červánky, ani po dvaceti letech nevybledly.“

Pražské Jezulátko

Petr Šleich strávil dvacet let ve společnosti bosých karmelitánů, z toho dvanáct roků sloužil v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Tam, kde je vystavena renesanční soška Ježíše Krista v útlém věku, známá jako Pražské Jezulátko.

Populární Jezulátko přitahuje mnoho návštěvníků. Poklekl před ním i ještě neznámý Paolo Coelho. Spatřit ho při svém pobytu v Praze chtěl i papež Benedikt XVI. Jeho návštěvu u Jezulátka tehdy pomáhal organizovat právě Petr Šleich. Kostel Panny Marie Vítězné je podle faráře místem, kde člověk potká nejvíce lidí s otevřeným srdcem. Více cizinců než Čechů. Při pohledu na malé dítě každý obvykle pookřeje, je přístupnější vůči druhým lidem a je často rád, když ho kněz v takové chvíli osloví.

Kněz připomíná, že i Antoine de Saint-Exupéry vycházel při psaní Malého prince z obrazu Pražského Jezulátka. Nevypráví sice příběh o Kristu, ale v jeho životě nalezl mnoho podnětů. „Saint-Exupéry píše o dítěti, které k nám přichází odněkud shora, aby bylo s námi, nabídlo nám přátelství, připomíná nám, že musíme hledat cestu srdcem, protože oči jsou slepé… nechá se uštknout hadem, který symbolizuje lidský hřích. Také Malý princ přijímá dobrovolnou smrt a navrací se zpátky mezi hvězdy. Exupéry ve svých ilustracích sice neoblékl Malého prince do šatiček, ale jeho kalhoty do zvonu je připomínají. Ostatně v katolické Francii, kde Saint-Exupéry vyrůstal, byl příběh Pražského Jezulátka notoricky známý.“

Vigilie

U Jezulátka prožil Petr Šleich i mnoho štědrovečerních večeří. Rodiče za synem jezdili z Děčína, kde se narodil, a pomáhali karmelitánům s přípravou jídla. Maminka vařila a pekla pro komunitu bratří, tatínek občas strážil vchod do kostela před půlnoční mší. A protože Vánoce připomínají příchod Ježíše všem lidem, nejen křesťanům, od vrat kostela nemusel nikdo odejít.

„Jsem hluboce přesvědčený, že je důležité, abychom přijali všechny lidi, zvláště o půlnoční mši. I ty, kteří bymohli její průběh třeba i trochu narušit nebo přijdou do kostela jen jednou za rok. Všichni jsou vítaní a měli by to pocítit,“ zdůrazňuje kněz. Ježíš může inspirovat i člověka, který nemá sílu v něj věřit.

Rád slouží mše právě 24. prosince o půlnoci. Možná proto, že s rodiči do kostela nechodil. V Děčíně, kde byla přes dvacet umístěna posádka sovětské armády, se lidé báli navštěvovat kostely, vzbuzovali by totiž „nežádoucí pozornost“.

Loni jel kněz na svátky po dlouhé době opět domů do Děčína. Domluvil se s farářem z kostela sv. Václava a Blažeje, na který se coby školák díval z okna, a půlnoční mši sloužili spolu. Letos by si to rád zopakoval. Do Prahy se vrátí na Boží hod odpoledne, vystřídá otce Jiřího ve lhoteckém kostele, který bývá plný nejen o vánočních svátcích. Nedělní mši pravidelně navštěvuje kolem devíti set lidí všeho věku.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.