Vystudoval „strojárnu“ a přemýšlel co dál. Z tak trochu naivních představ uvažoval o kariéře u tehdejší policie, Sboru veřejné bezpečnosti (SNB). Dnes třiapadesátiletý Milan Hofman měl rád auta a SNB je, jak se tehdy mylně domníval, měla mít nadupaná. Být v garážích a starat se o tyhle vozy ho lákalo. Zřejmě díky svým úspěchům ve sportu nakonec u policie dělal úplně jinou práci.
LN: Jak jste se k ochrance dostal?
Už na policejní akademii jsem se zajímal o bojové sporty. Začal jsem o ochrance přemýšlet a opět mě tam k mému překvapení vzali. Dostal jsem se k páté správě Státní bezpečnosti – pod StB jsme byli kvůli federální působnosti. Odšlapal jsem si službu na odboru nazvaném Lípa, kdy jsme hlídali federální shromáždění, vládu a bydliště různých papalášů. Pak jsem přešel na odbor, kde jsme měli na starost osobní ochranu ústavních činitelů a návštěv z Východu i Západu.
LN: Ke Gustávu Husákovi jste se nedostal?
Ne, tam mohli jen prověření a zasloužilí soudruzi. Byl to první odbor, takový stát ve státě. Já nikdy ani nebyl v KSČ.
LN: Byl jste důstojník StB. To vás ke vstupu nenutili?
S ostatními mladými kolegy jsme to odkládali, říkali jsme, že se na to „ještě necejtíme“. Musím říct, že u nás na ochrance byli jen dva kovaní soudruzi.
Milan Hofman (53)Milan Hofman se rozhodl z ochranky Václava Havla odejít v březnu 1991, kvůli časové náročnosti tohoto povolání trpěla rodina. Dnes by v nenápadném a skromném muži v malém obchodu s autolaky poznal osobního strážce jen málokdo. |
S těmi jsme se bavili jen v případě nutnosti, zbytek byli dobří kluci. Měli jsme rádi svoji práci a jen jednou začas jsme museli něco odsedět na různých schůzích.
LN: V listopadu 1989 vám bylo 28 let. Jak jste vnímal to, co se v Praze dělo?
Jak se zavřely dveře a „kovaní“ nebyli v dohledu, tak jsme se otevřeně bavili o tom, co se děje, že to muselo přijít a že je to dobře. Měli jsme jen strach, jestli tam není odposlech. Ale nezavřeli nás, takže asi nebyl. Do té doby jsem se o politiku nezajímal – a až teď jsem se začal dozvídat o Havlovi a spol.
LN: Jak došlo k tomu, že jste přešel k prezidentské ochrance?
Cvičil jsem hodně karate a znal některé lidi, kteří dělali ochranu Občanského fóra. My jsme na páté správě měli malinkatou místnost, a když jsme po přípravě čekali na začátek nějaké akce, bývalo nás tam i kolem dvaceti. A někdy kolem půlky prosince se otevřely dveře a v nich stál Vašek se svojí suitou.
LN: Vašek?
Václav Havel. Koukal na nás, my na něj. Najednou se od nich směrem ke mně ozvalo: „Ty vole, co tady děláš?“ (smích) U nás byl i Petr Pávek, skvělý judista. Začalo se jednat o tom, že vybudování a vedení prezidentské ochranky převezme právě on. Když k tomu došlo, řekl mně a Pepíku Šteflíkovi, ať se oblékneme a jdeme do kanceláře prezidenta republiky. Začal jsem se tedy převlékat, když ke mně přistoupil jeden starší, ambiciózní kolega, který si zřejmě ze žalu nad probíhajícími událostmi přihnul. Namířil na mě revolver, jako že mě zastřelí.
V magazínu Pátek LN dále najdete:
- Velký rozhovor s Blankou Milfaitovou, mistryní světa ve vaření marmelády.
- Reportáž z tradičního polského tržiště.
- Rozhovor s režisérem dokumentárních filmů Tomerem Heymannem.
