Příběh Aleny Mihulové je českému národu sdostatek známý: v sedmnácti letech získala roli ve filmu Sestřičky, jehož diváci ji dodnes milují. Zamiloval se do ní i tehdy devětapadesátiletý režisér snímku Karel Kachyňa a po mnohaletém tajení svého vztahu se vzali. Po šťastných rocích a narození dcery přišlo těžké období, kdy se Alena Mihulová musela vyrovnávat s manželovou nemocí a posléze smrtí – Karel Kachyňa zemřel v roce 2004.
Vyčerpání způsobilo Aleně Mihulové deprese a také závislost na alkoholu. O této etapě později otevřeně promluvila například v Třinácté komnatě České televize v roce 2006: „Jestli jsem na něco ve svém životě hrdá, tak je to tohle. To, že jsem si ho až do poslední chvíle nechala doma a postarala se o něho. Jistě, zaplatila jsem za to vysokou daň, protože závislost na alkoholu není žádná legrace, ale regulérní, vážná, smrtelná nemoc,“ řekla v pořadu.
Pracovat vlastně nikdy nadlouho nepřestala, ale její poslední skutečně velkou rolí byla až dosud zarputilá horalka v televizním filmu Karla Kachyni Kráva z roku 1992. Dnes zažívá velký návrat v hlavní roli díky filmu Slávka Horáka. Příznačně v něm hraje zdravotní sestru, která se vydala z vlastních sil starostmi o druhé.
LN: Čekala jste, že v Karlových Varech dostanete hereckou cenu?
Musím říct, že jsem doufala, že bych ji mohla dostat. Protože jsem věřila scénáři, režiséru Slávku Horákovi, Bolku Polívkovi, celému štábu lidí, který dal dohromady výjimečný film. Byla to vzácná souhra všech okolností. Včetně toho, že jsou teď diváci zralí vidět právě něco takového, což dali ve Varech najevo tím úžasným standing ovation po projekci. Něco takového jsem nikdy nezažila.
LN: Cítila jste v tu chvíli i něco jako zadostiučinění, že na vás lidé nezapomněli?
Spíš jsem to vnímala jako potvrzení něčeho pro sebe samou. Protože já jsem v minulosti mohla naprosto propadnout malomyslnosti a celé to vzdát – říct si, že už to pro mě není, že už si nikdo nevšimne, že bych třeba mohla něco takového udělat. Anebo jsem se mohla rozhodnout nebýt zatrpklá a malomyslná a zkusit mezitím žít, jak nejlíp umím, být trpělivá a mít naději, že ta chvíle přijde – a ona přišla.
LN: Ta nadšená reakce publika ve Varech svědčí o tom, že na to čekali i diváci, až ta vaše chvíle přijde...
To mě ani nenapadlo, ale je to moc krásné, jestli to tak je. Takhle osobně jsem to zatím vůbec nebrala. Já to vřelé přijetí přikládám hlavně kvalitám filmu a pak, když už, tomu konkrétnímu hereckému výkonu, že se mi povedlo Vlastu udělat tak živou a opravdovou, že si v tom lidé najdou také to svoje.
LN: Když člověk film vidí, je si málem jistý, že role zdravotní sestry, která pomáhá pacientům v domácí péči, vám byla psaná na tělo. A ono to tak prý není...
Když to Slávek Horák psal, vůbec jsme se osobně neznali. Psal to podle své maminky apůvodně je ta postava asi šedesátiletá. Já jsem se k tomu dostala tak, že jsem z castingové agentury dostala k přečtení scénář a uviděla jsem v tom postavu takové živé, šťavnaté ženské z masa a kostí, jakých znám spoustu. Jak v příběhu, tak v té samotné postavě jsem cítila opravdovost – a to je pak pro herečku velmi vděčná role. Je tam spousta zvratů, nádherných i vtipných momentů, od začátku do konce je co hrát. Takže já jsem v tom tu roli pro sebe poznala, ale ještě trvalo, než jsem přesvědčila i Slávka.
LN: Jak takové přesvědčování probíhalo?
Vždycky tak jednou za tři měsíce jsme se sešli někde v kavárně, moc hezky jsme si o tom popovídali a celé to skončilo vždycky tím, že mi říkal – jo, je to fakt pro tebe, ty máš ten naturel a temperament, taková jsi živá, to je přesně ono. A když jsem už už čekala, že řekne – tak jo, je to tvoje, zvedl se a prohlásil – ale jsi na to moc mladá, a odešel. Už jsem nevěděla, co bych, tak jsem si říkala – dobře, přijdu tam v nějakém starém triku, šedivém, nenalíčená a on si třeba všimne, že to jde i jinak. Přesvědčovala jsem ho, že máme výborné maskéry, ne že mají jeden mastix a příčes, že ta doba je pryč, že mě umějí udělat o deset let starší... Trvalo dlouho, než se konečně rozhodl. Na poslední kamerové testy si přivedl maskérku, která mi udělala šediny a kruhy pod očima. Dokonce přinesl halenku od své maminky, ve které chodila do práce, když dělala tu sestru, kterou já hraji. Mělo se při tom také zjistit, jestli k sobě budeme ladit s Bolkem – a to bylo naopak rychlé, on přišel, zaimprovizovali jsme pár vět, zazpívali Ej, od Buchlova a už jsme věděli, že to je ono. A myslím, že to věděli i všichni za kamerou. Měla jsem pocit, že v tu chvíli už tak trochu slaví, že nás mají oba.
  |
LN: Postava, kterou hrajete, prodělá dost razantní obrat. Na začátku je to obětavá, prakticky uvažující zdravotnice, která moc nevěří na „energie“ a léčitelství. A posune se k ženě, která v takové alternativě najde odpověď na své problémy a začne se konečně věnovat sama sobě. Obě tyhle Vlasty hrajete přesvědčivě. Která je vám osobně bližší?
Co se týká alternativní medicíny a podobných věcí, s tím žádnou zkušenost nemám. Jsem jen ráda, že ta možnost tady je, a čím dál víc. Lidé, kteří to potřebují a takto se rozhodnou, se mají kam obrátit. Rozhodně si myslím, že přinejmenším po psychické stránce to může pacientovi pomoct. A kdybych to někdy potřebovala – jo, tak bych to zkusila. Myslím, že se o to teď budu i víc zajímat.
Jinak ale ona i ta Vlasta ze začátku filmu je senzitivní, má v sobě empatii, jenom to všechno používá pro ostatní lidi. Až najednou přijde těžký moment a ona je postavena před nutnost řešit konečně sebe a své potřeby. To je myslím častý případ, že když máme zajeté nějaké koleje, tak dokud se nestane něco zásadního, změnu neuděláme. Protože změna stojí velké úsilí. A pokud se ptáte, s čím já mám větší zkušenost, pak je to spíš Vlasta z té první části – jako každá matka a manželka člověk dělá spoustu věcí pro rodinu a taky už kolikrát nevnímá, že je toho na něj moc.
Co se týká té další cesty, tam mám s filmovou Vlastou společné to, že já jsem se také musela v jeden moment zastavit a něco udělat pro sebe. Proto mám taky zkušenost s tím, že to je vlastně mnohem těžší než pečovat o druhé. Protože ze začátku si člověk dokonce myslí, že je sobec, když něco dělá pro sebe.
LN: Rolí zdravotní sestry vaše filmová kariéra, jak známo, i začala. Když jste ještě na střední škole točila s Karlem Kachyňou Sestřičky, tušila jste, jak ten film u diváků zarezonuje? Jak si vás lidé oblíbí?
Vůbec ne. Že to bude tak úspěšné, že budou mít lidi film tak rádi, že i po třiceti letech si budou pořád pamatovat můj obličej, to mě samozřejmě ani nenapadlo. Já jsem si dokonce až během natáčení najednou uvědomila, že to vlastně celé děláme pro diváky. Pamatuju si, že jednou v ateliéru při takových těch koupacích scénách, jak tam tančíme s Jiřinou Jiráskovou, někdo říkal – no to se bude lidem tak líbit, ten film... A já jsem si teprve tehdy uvědomila, opravdu poprvé jsem to nějak pocítila, že nejde jen o to, že mě to baví a já tam s láskou každý den chodím místo školy. Já jsem si tam hrála jako děcko.
LN: První kroky k herecké profesi jste ovšem udělala ještě před Sestřičkami.
No, původně jsem chtěla jít na zemědělskou školu. Ale kromě toho, že jsem malinká, bývala jsem taky hubeňoučká a oni mi řekli, že mě s takovou tělesnou konstitucí nevezmou. Že bych mohla jedině do drůbežárny. To se mi zdálo jako hrozná představa, tudíž jsem šla raději na ekonomku. A teprve na té ekonomce, protože mě to strašně netěšilo a nedařilo se mi tam, jsem začala přemýšlet o tom, co mě kdy v životě bavilo a čím bych vyplnila volný čas, abych se nějak nakopla. A jeden kamarád mi donesl přehled amatérských divadel, jestli nechci zkusit tohle.
