Petr Ginz byl obdařen fantazií a obrovským nadáním. Svůj talent neměl možnost rozvinout, zemřel v Osvětimi o dva roky později. Tím jeho příběh ale neskončil.
Bylo to jako zlý sen. Záběry ohnivé koule padající k zemi, které dokola vysílalo televizní zpravodajství. Poslední sekundy existence raketoplánu Columbia. V té době už nikdo z posádky nebyl mezi živými. Ani první izraelský astronaut Ilan Ramon, který svůj let považoval nejenom za splnění svého odvěkého snu, ale také snu Petra Ginze, chlapce, jenž se v roce 1928 narodil v Praze a v roce 1944 zahynul v Osvětimi. To bylo v sobotu 1. února 2003.
Rozpadající se raketoplán Columbia.
O den později, kdy světové agentury přinášely nové a nové informace o tragickém letu Columbie, mi Petrova sestra Chava Pressburgerová, prestižní izraelská výtvarnice, do telefonu smutně řekla: „Mám pocit, jako by Petr zemřel podruhé...“ – „Anebo jako by byl podruhé vzat na nebesa,“ řekl kdosi v těch dnech.
Malý umělec v Terezíně
Podivná hra osudu. Raketoplán Columbia havaroval přesně v den Petrových nedožitých 75. narozenin. „Nevím, co by z něho jednou bylo. Mohl být malířem, spisovatelem... Od nás ostatních se lišil hlavně tím, že měl ohromný zájem o všechno, co ho obklopovalo. Určitě by z něho byl člověk, o kterém by se vědělo. Byl nepřehlédnutelný,“ řekl půl roku před osudovým letem Columbie, při natáčení televizní reportáže o Petru Ginzovi, jeho kamarád z terezínského ghetta Jiří Kurt Kotouč.
Petr Ginz je opravdu nepřehlédnutelný. Stačí zalistovat v časopisu Vedem, který v terezínském ghettu vydávali chlapci z domova L 417. Nikdy nezapomenu na jeden letní den pětaosmdesátého roku, kdy se mi v terezínském památníku dostaly jednotlivé exempláře prvně do rukou. Žádná síla mě několik hodin nedokázala odtrhnout od tohoto tajně vydávaného časopisu, jehož reportéry, komentátory ilustrátory, povídkáři a básníky byli chlapci, které vedl právě Petr Ginz.
V terezínském ghettu se zrodil zázrak. I když tu vycházelo ještě několik dalších časopisů, Vedem byl ojedinělý – chlapci ho připravovali týden co týden po dva roky. „Petr byl nadaný, vtipný, měl sklony k poezii, k filologii, miloval český jazyk a velmi dbal o jazykovou čistotu příspěvků. Byl, jak by se dnes řeklo, hnacím motorem časopisu,“ vzpomínal Petrův redakční druh Zdeněk Ornest, později známý český herec a bratr básníka Jiřího Ortena.
„Petra novinařina zajímala a dokázal ostatní chlapce vyburcovat k aktivitě. Někdy je musel uplácet jídlem, aby mu včas dodali článek, nakonec se mu to ale vždycky podařilo dát dohromady. Časopis vycházel týden co týden, vždy v pátek jeden z chlapců četl texty, pak se uschoval ten jediný exemplář, který byl, a začal se psát další,“ vzpomíná sestra Chava.
Každý den může být poslední
Je skoro až k neuvěření, když dnes čteme jednotlivé příspěvky, že je psali teprve dvanáctiletí až čtrnáctiletí chlapci. Články, které publikoval nejenom Petr Ginz, ale i ostatní tvůrci, jsou neobyčejně kvalitní, vyzrálé... „Dospívali jsme velmi rychle,“ svěřil se Zdeněk Ornest. „Naše smysly byly rozjitřeny. Dychtivě jsme vnímali každý den, do kterého jsme se probudili, jako bychom podvědomě cítili, že každý den může být naším dnem posledním.“
Kresba Petra Ginze se zachovala v jeruzalémském muzeu holocaustu Jad Vašem. A když se rozhodlo o vyslání prvního izraelského astronauta do vesmíru, z iniciativy Petrovy sestry Chavy Pressburgerové Jad Vašem navrhl, aby astronaut Ilan Ramon s sebou vzal Petrovu kresbu jako projev posloupnosti tužeb po sobě přicházejících generací a solidarity s umučenými oběťmi holocaustu. Což se i stalo.
V den startu raketoplánu Columbia, v jehož posádce byl i Ilan Ramon, řekla Petrova sestra, že má pocit, jako kdyby i její bratr byl na palubě Columbie. „Má cesta bude po 58 letech naplněním snu Petra Ginze. Snu, který definitivně dokáže velikost duše chlapce uvězněného mezi zdmi ghetta. Mezi zdmi, které ale nebyly schopny porazit jeho ducha,“ řekl před letem novinářům první izraelský astronaut.
A Chava si vzpomněla na jednu drobnost. Náhodu? „V Petrově románu Návštěva z pravěku je tohle: ,Kterýsi vtipný předplatitel New York Herald navrhoval dokonce, aby byla na netvora vypálena Columbiada, kterážto rána jistě by nezůstala bez účinku. Jest ještě v živé paměti dobrodružství Aardanovo, Nicholovo a Barbicanovo, kteří se tímto dělem dali vystřeliti v projektilu na Měsíc...‘“ Spolu s Columbií a astronauty shořela také terezínská kresba. Osudy Ilana Ramona a Petra Ginze jako by se definitivně a neoddělitelně spojily.
Plukovník Ilan Ramon, první izraelský kosmonaut.
POHNUTÉ OSUDY |
Osudová událost však nechala ožít příběh Petra Ginze – a tento příběh zasáhl duše lidípo celém světě. V České republice vznikla iniciativa, která vyvrcholila vydáním poštovní známky s Petrovým obrázkem. Neuvěřitelným řízením náhody byl v Praze objeven dosud neznámý Petrův deník a jeho další kresby. Petrova neúnavná sestra Chavaznich připravila knihu, kterou vydalo nakladatelství Trigon...
V letech 1941 až 1945 prošlo terezínským ghettem více než 10 tisíc dětí. Přežilo jich sotva několik desítek.V domově L 417, kde vznikal časopis Vedem, žilo přes sto chlapců. Konce války se jich dočkalo pouhých jedenáct. „Bože ty zlý, který jsi tolik vzal,“ chtělo by se říci s Jiřím Ortenem. Tentýž básník však také napsal: „Duši rozmetat nelze.“ Nikdo nedokáže rozmetat či zabít ani touhy a sny všech těch dětí z terezínského ghetta. Patřil mezi ně Petr Ginz – nadaný, dychtivý, jedinečný, navždy mladý.
Jsi na seznamu, večer jedeš
|
