POHNUTÉ OSUDY: Muž s výjimkou od krále. Fajtl byl nebeský jezdec a vězeň komunismu

Knihy ale nezrodily legendu, legenda se zrodila sama. Generálporučík ve výslužbě František Fajtl byl významnou osobností čs. letectva jak na západní, tak východní frontě. Zúčastnil se bitev o Francii i o Británii. Byl prvním z pouhých tří Čechoslováků, jimž štáb Královského letectva (RAF) svěřil velení nad vlastní perutí. 

Po sestřelení nad okupovanou Francií se neuvěřitelně dobrodružnou cestou vrátil přes frankistické Španělsko do Anglie - „aby sám sebe zachránil pro další boj“. Až do konce působení v RAF velel 313. čs. stíhací peruti, pak se dobrovolně přihlásil na východní frontu a do konce války velel 1. čs. stíhacímu leteckému pluku, proslulému statečným bojem na ze všech stran obklíčeném území Slovenska. 

Už žádné rozkazy

Po maturitě na obchodní akademii v Teplicích narukoval na vojnu. Tam absolvoval Školu pro důstojníky pěšího vojska v záloze v Praze a pak vojákoval u horských pěších jednotek ve slovenském Bardejově a Sabinově. Přihlásil se na Vojenskou akademii, již roku 1935 zakončil jako novopečený poručík letectva. Okupace jej zastihla na letišti v Přerově, kde musel ke své velké nelibosti předat letouny Němcům. 

Z okupované vlasti prchal přes Polsko do Francie, která československým dobrovolníkům nedokázala nabídnout nic jiného než službu v cizinecké legii. Opravdová válka pro něj začala v květnu 1940, to už se spojenecká fronta začala hroutit. Za neustálých ústupových bojů stačil na zastaralých stíhačkách nalétat patnáct operačních hodin, než ho v Usselu ve Francii zastihla zpráva: maršál Pétain vyjednává o příměří s Němci.

Československá letka pak po přistání na posledním letišti v Bergeraku odevzdala své záplatované Morany 406 Francouzům, které její velitel žádal o další rozkazy: „Už žádné nejsou, mon capitaine. Jste volni, rozhodujte sami.“ Hrstce českých pilotů se pak podařilo 24. června na palubě dvou plavidel a pod ochranou děl britského torpédoborce vyplout na širé moře. 

„Na kotvišti u obrovské hráze nás očekávaly tisíce Liverpoolanů,“ vzpomínal Fajtl na příjezd do Anglie. „Asi měli radost, že jsme se z toho všeho potupného dostali, a také proto, že jsme jim přijeli na pomoc, když zůstali proti nacistům sami jediní... Ulice tehdy řvaly víc, než je v Anglii zvykem, takže jsme se skutečně cítili jako vítězové, přestože jsme dostali ve Francii obrovský výprask...“ 

Po krátkém výcviku na britských hurricanech zasáhl do zuřící bitvy o Británii. Tehdy jako příslušník britských stíhacích perutí číslo 1a17 otevřel své bojové skóre - dva letouny sestřelil a třetí vážně poškodil. V květnu 1941 nastoupil Fajtl k 313. čs. stíhací peruti. Brzy se ujal velení nad jednou z letek, v jejímž čele podnikal výpady nad okupovanou západní Evropu. Připsal si další dva potvrzené sestřely a jeden letoun poškodil. Následovala první vyznamenání i povyšování a svěřování stále odpovědnějších funkcí. Sedmadvacátého dubna 1942 se jako první náš důstojník stal dokonce velitelem britské stíhací perutě. Osud mu však dopřál bojovat v čele 122. stíhací peruti City of Bombay pouhý týden. 

Něco škytlo, motor dodělal

Pátý květen 1942 pro něj znamenal takřka soudný den. Po velké bitvě, která se rozpoutala nad severní Francií, učinil zpravodajský důstojník u jeho jména zlověstnou poznámku „Missing, presumed killed“ (pohřešován, pravděpodobně zabit). 

František Fajtl na fotografii z války

„... Nejdřív jsem je neviděl, slyšel jsem jen ve sluchátkách výstrahy, ,banditi nad námi jedenáct hodin‘, ,banditi pod námi dvě hodiny‘, a tak,“ vyprávěl později. „A najednou někdo vykřikl česky, někdo od třistatřináctky: ,Venco, pozor, za tebou!‘ A už to jelo... Kolem se mihnul spitfire a za ním messerschmitt, piloti se honili po vertikále. Nečekal jsem, vykopl dvakrát kormidlo a už jsem seděl Němci za ocasem... Byl přede mnou jako na dlani, po dvou dávkách šel dolů v kouři... Pak bylo zle. Chytla nás hlavní skupina, rozrazila horní sestavu a vrhla se na bombardovací bostony. Takový tanec jsem ještě neviděl... Slyšel jsem jen: ,Uhni, pozor, hořím!‘ Po mně šli dva, jako vosy. Na křídle mi několikrát zabubnovalo. Hlavní skupina se vzdálila, zůstal jsem sám. Měl jsem jednu možnost, střemhlavý let. Utekl jsem do dvou tisíc, v křídlu díry a rádio hluché. Motor táhl dál a byl bych snad doletěl domů, ale... V tom mě zaskočili. Bylo jich za mnou asi půl tuctu, vzali mě mezi sebe. Dva mě hnali, ostatní mi nadbíhali a řezali dráhu. Hned jsem měl kus křídla pryč, kolem hlavy mi svítily trasírky. V ústech jsem měl sucho, ani polknout jsem nemohl. A srdce bylo až v krku, tepny jen prasknout. Motor začal hořet, kabinu laškovně olizovaly plaménky. Vyskočit jsem nemohl. Kdybych zvolnil, postavil bych se jim do zaměřovačů jako na střelnici, musel jsem pořád k zemi... Těsně nad zemí jsem letoun vybral, začal jsem přeskakovat stromy. V tom něco škytlo, motor dodělal. Praštil jsem s tím na pole. Hlína udusila oheň, nádrž nebouchla.Vyskočil jsem z kabiny, v trupu desítky děr, utíkal jsem...“ Tak Fajtl popsal sestřelení poblíž belgickofrancouzské hranice. 

Pancíř za jeho zády mu sice zachránil život a jarní oranice uhasila oheň na jeho spitfiru, ale tím pozitiva skončila. Havaroval totiž u Hazebroucku, v nacisty okupované Francii. A Němci zahájili pátrací akci. Hned jak Fajtl na poli vylezl z rozstříleného spitfiru, snažil se překotně rozpomenout si, co mu radili při výcviku. V autobiografické knížce Sestřelen! vzpomíná, že důležité bylo nehledat hned první den či noc úkryt ve vesnici. Proto si lehl do potoka. „Nad hladinu mi kouká jenom nos, abych se nezadusil,“ popisuje. 

Z Paříže přes Pyreneje

Po osmi dnech dorazil 14. května se štěstím do Puteaux v okupovanéPaříži,k rodině známého, kde zůstal dva týdny. Za vydatné pomoci Francouzů, kteří mu dávali jídlo nebo oblečení, se dostal přes okupované i neokupované území. Nejtěžší chvíle přišly začátkem června, kdy se mu za cenu vlastního zranění zdařil náročný přechod Pyrenejí do Španělska. A jemu už nezbylo než zvednout ruce před namířenými zbraněmi frankistických vojáků. Po bezútěšných týdnech ve věznicích a koncentračních táborech jej vysvobodil zásah britského konzula v Madridu v půlce srpna 1942. Fajtl na odvoz do Anglie počkal na Gibraltaru. Cestou na ostrovy oslavil třicáté narozeniny: „Odlepili jsme se přesně ve 23.56 dne 20. srpna. Neměl jsem víno k přípitku, držel jsem však na klíně velký hrozen a po celou dobu čtyř minut jsem slavnostně pojídal jednu bobuli za druhou a byl šťasten jako král. Byl jsem na svobodě a letěl jsem – co víc jsem si mohl přát?“ 

O rok a půl později s dvacetičlennou skupinou dobrovolníků odplul do SSSR, kde se stal velitelem 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku. Přišly boje nad povstaleckým Slovenskem i závěrečné souboje na Ostravsku. Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou. Působil pak jako zástupce velitele 1. letecké divize v Praze. Na obnovovací schůzi Svazu letců RČS v roce 1945 se stal jeho předsedou. Zůstal jím až do nástupu akčního výboru v únoru 1948.V následujícím roce byl jako politicky nespolehlivý z armády propuštěn.

Šestnáct měsíců na Mírově

Po sedmnácti letech služby v armádě řešil, co dál. Další odchod do exilu zavrhl. Rodičům, vězněným za války ve Svatobořicích za jeho válečnou činnost, slíbil, že je již nikdy neopustí. Navíc byl ženatý a měl malou dcerku. Našel si místo pomocného archiváře, ale jen na několik týdnů. Za rozbřesku 10. ledna 1950 byl ve svém pražském bytě zatčen a odvezen do tábora nucených prací na Mírově, kde strávil šestnáct měsíců. Mezitím byl degradován z podplukovníka na vojína a manželku Hanu s půlroční dcerkou vystěhovali z Prahy. Po propuštění nenalezl jiné uplatnění než jako pomocný dělník, skladník, později „povýšil“ na účetního. V roce 1964 byl částečně rehabilitován a nastoupil u letecké inspekce jako samostatný inspektor pro vyšetřování leteckých nehod. 

Listopad přinesl jemu i dalším „západním“ letcům morální satisfakci. V roce 1990 byl jedním ze tří prvních povýšených na generálmajory a po dvanácti letech se stal generálporučíkem ve výslužbě.K jeho dosavadním patnácti všem možným vyznamenáním v roce 1994 přibyl prestižní francouzský Řád čestné legie a o deset roků později i nejvyšší český vojenský Řád bílého lva Za vítězství. František Fajtl zemřel 4. října 2006. 

Létání bylo jeho život

V předvečer 70. výročí Fajtlova sestřelení jeho dcera Jitka Režná odhalila pamětní desku na škole v pražských Letňanech. Vedle typicky smějící se tváře pilota je tam vyobrazeno i letadlo. Režná však o otcovu pověst dbá i v cizině. Už v roce 2003 se se synem a manželem vydala do Francie, kde u města Hardifort označili místo Fajtlova nouzového přistání. „To byl tatínek ještě naživu. S sebou jsme nesli dlažební kostku s jeho jménem a datem sestřelení. Dali jsme ji ke strouze, kde se ukrýval,“ popisuje Režná. „A sešli jsme se i s Francouzem Markem, který jako šestnáctiletý tátovi po sestřelení pomohl.“ K Hardifortu se vrátila ještě několikrát, ale nejsilněji vzpomíná na rok 2009. To se tam setkala s Christianem Beesem, synem stíhače Arthura Beese, který Fajtla sestřelil. „Měla jsem obavy, jak se při tom budu cítit. Bylo to hodně silné, ale vnímala jsem to dobře,“ vzpomíná Fajtlova dcera. 

Fajtl zůstal duší letcem už napořád. „Létání bylo jeho život. Vždy když letělo letadlo, vyběhl před dům a měl smutný výraz, že byl donucen se létání vzdát. Představte si, že bojujete za svou vlast a komunistický režim vám vše vezme a nazve vás nepřítelem lidu.“