LN: Litujete dnes zveřejnění toho videa?
Lituju i nelituju. To co jsem natočil, byl krátký příspěvek, taková pro mě nedůležitá glosa. Těžiště mojí práce jsou fotoreportáže. Proto mě šokovalo, jak obrovskou to mělo odezvu – a jak byli někteří diskutující vulgární. Lidé, kteří se profilují jako zastánci uprchlíků, mi vyhrožovali, že pokud video do patnácti minut nesmažu, pocítím důsledky na vlastní kůži. V míře vulgarity si absolutně nezadali s extremisty z opačně smýšlejícího tábora. Mám z toho rozporuplné pocity a hlavně jsem si díky tomu uvědomil, jak dneska fungují média. Najdou si takovou nepodstatnou, ale zřejmě chytlavou věc a ta pak žije svým životem.
LN: Nedal jste xenofobům skutečně do rukou argument proti pomoci uprchlíkům?
To je jediná věc, která mě mrzí – to video se dá možná zneužít i k takovým dezinterpretacím. Nechtěl jsem kritizovat uprchlíky, ale hlavně špatně koordinovanou pomoc. Maďarsko-srbská hranice je za humny, takže se tam rozjel v touze pomáhat kdekdo a výsledkem bylo právě tohle: chaos, přebytek věcí a z toho plynoucí plýtvání. Fotil jsem uprchlíky na pěti místech v Evropě: ve Francii v Calais a ve Ventimiglii na francouzsko-italských hranicích, v Maďarsku, v Řecku a v Turecku a kladl si otázku: „Proč třeba v Řecku na ostrově Lesbos nedostatečná humanitární pomoc není?“ Tam ti uprchlíci skutečně trpí hlady. Kde je UNICEF, když je tam takové množství rodin s dětmi? O tom byl můj příspěvek, ne o tom, že jsou uprchlíci špatní. Kdo zná mojí práci, musel pochopit, jak jsem to myslel. Taky mi to řada lidí napsala. Kvůli tomu, že s uprchlíky sympatizuju a soucítím, mám některé věci přehlížet? Pořád slyším názory, co tam všechno mělo být, s kým jsem měl mluvit a jak jsem to měl natočit. To je ale blbost, vůbec jsem neměl ambici, aby se z toho videa stal virál.
LN: Není to tím, že video dnes mezi uživateli internetu rezonuje víc než fotka?
To si nemyslím. Chtěl bych, aby za mě mluvily moje fotoreportáže, tam je gros mojí práce i mého světonázoru. Videa točím amatérsky a jenom na mobil. Baví mě to a rozšiřuje to komunikační možnosti. Ale nedávám jim velkou váhu, tohle video byla naprostá marginálie.
LN: Tak jinak – natočil byste to dneska jinak?
Asi podobně, možná bych jen více zvážil, zda to nebude při současném zkratkovitém vnímání informací z médií špatně pochopeno.
LN: Změnil se po té smršti reakcí nějak váš postoj? Souhlasíte s tím, že se mají kvůli tomu některé věci raději zamlčovat, aby nemohly být zneužity a špatně interpretovány?
Zamlčovat rozhodně ne. S tím absolutně nesouhlasím. Nechci, abych začal cenzurovat sám sebe.
LN: Tak proč jste tedy nezveřejnil svoje druhé video, které podle vašich slov bylo ještě explicitnější?
Protože už jsem to nechtěl dál rozdmýchávat. Pochopil jsem, že ty, kteří jsou přesvědčení o své pravdě, nepřesvědčím. A to, že lidi, kteří tam přijeli nadšeně pomáhat, nejsou ochotní přijmout jakýkoli náznak kritiky. Vždyť to museli vidět na vlastní oči. Vyrojily se dokonce spekulace, že jsem manipuloval realitu, že se tam nic nepálilo, že jsem si to vymyslel a naaranžoval. Na tom druhém videu to bylo názorně vidět včetně těch hořících karimatek, což je pro mě skutečně nepochopitelné. Uprchlíci na místě zůstávali maximálně jeden den, potřebovali se ohřát a neměli si čím zatopit. Sáhli tedy po tom, co tam bylo, což byly stany a karimatky. Je blbost, že by jim to nařídili Lékaři bez hranic, protože by tam řádil svrab, jak potom někteří tvrdili. Stejní lidé tvrdili, že se stany měly dezinfikovat pro další uprchlíky, což se ale také nedělo. Slyšel jsem taky výtky, že tam ty stany a spacáky uprchlíci nechávali, protože by je neuvezli. To je strašná pitomost, co je důležitějšího než stan a spacák? Váha je přitom minimální... Video jsem měl připravené, ale nakonec jsem se rozhodl, že se nebudu před nikým hájit.
Celý rozhovor s fotografem Janem Šibíkem o soucitu s utečenci a o tom, že pomoc při jejich cestě do Evropy má i svou odvrácenou stránku, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 23. října.
V magazínu také najdete:
Karel Novák dlouhá léta dokumentoval komunitu nudistů a své snímky se bál vystavovat. Až doteď.
Rozhovor s výtvarnicí Maud Kotasovou o vyšívání popelnic, psaní ječmenem a životě mezi řidiči kamionů.
