Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Utrpení básníka Zahradníčka. Život mu zničili komunisti, dcery se otrávily houbami

Lidé

  7:07
Násilné rozdělení dvou mimořádných osobností pominulo v dubnu 2012. Zůstávala ve stínu manžela, její osud byl stejně pozoruhodný.

Manželé Zahradníčkovi na snímku z roku 1946. foto: Reprofoto

Milovaná Mařenko, spoléhám na Tvou rozumnost a na Tvou sílu, která už toho tolik snesla a unesla, že by se těžko našla jiná žena, která by se Ti mohla vyrovnat. Napsal v roce 1957 z mírovského vězení ženě Marii básník Jan Zahradníček. Její smrtí (13. dubna 2012 ve věku 93 let) se završuje pohnutá kapitola české literatury 20. století i příběh krutě zkoušeného manželství a rodiny.

Uhřínov u Velkého Meziříčí. Zapadlé místo se koncem 30. let stalo domovem Janu Zahradníčkovi. Byl již zralým básníkem, který tu za okupace pod ochranou příbuzného – kněze a básníka Jana Dokulila – našel azyl. Zázemí fary, rozsáhlá knihovna, procházky po okolí, možnost pracovat a občasné návštěvy literárních přátel (František Halas, Jan Čep, Jakub Deml, Bedřich Fučík) mu tvořily každodennost.

Chcu tebe!

Její součástí se postupně stávala i o čtrnáct let mladší půvabná absolventka řepčínského učitelského ústavu Marie Bradáčová. Pomáhala Zahradníčkovi přepisovat jeho rukopisné básně. Poprvé jej viděla už o dva roky dříve, když s Čepem přednášel v řepčínské školní aule. „Se spolužačkami jsme si tehdy říkaly, který se nám víc líbí... Zahradníček! Měl už prošedivělé vlasy, ale měl je, kdežto Čep na hlavě neměl skoro nic. Jan pak v Uhřínově bydlel u mé tety v chalupě, která stojí naproti našim. Tam jsem ho viděla podruhé,“ vzpomínala. „Při psaní jsme se s Janem blíže seznámili.“ Rodiče ale se vztahem nesouhlasili, Jan ani Marie neměli žádný majetek.. „Jan ale namítl: ,Přeci nechcu věno, ale chcu Tebe!‘

POHNUTÉ OSUDY: Generace komunistické izolace. U malíře Františka Grosse nebylo nic černobílé

V roce 1942 se Marie stala učitelkou na Uherskohradišťsku. „Jan mi psal každý den jeden dopis, někdy i dva.“ A s úsměvem dodávala: „Ty mohou vyjít až po mé smrti. Tak jsou krásné.“

Svatba proběhla v uhřínovském kostele 15. října 1945. Snoubenci se narychlo „přifařili“ k již domluvené veselce Mariiny sestry a krátce nato se přestěhovali do Brna. Postupně se jim narodil syn Jan Jakub (1948), Zdislava (1950) a Klára (1951). Básník rediguje v revui Akord a odráží první politické útoky. Také proto, že se brzy po válce velmi kriticky a otevřeně postavil k novým pořádkům a jeho dvě básnické skladby La Saletta a Znamení moci jsou ostře řezaným pohledem: „Čas sibiřský profukuje / a nejsou to jen vrabci, kdo třesou se zimomřivě.“

Básník Jan Zahradníček.

Časopis Akord je zrušen, Zahradníček odchází do invalidního důchodu. Úder StB přichází 14. června 1951. Jan je zatčen v brněnském bytě. „Čtrnáctidenní Klárka spala v kočárku a já krmila v kuchyni druhé dvě děti. Když zazvonili, Honzík utíkal otevřít a najednou byli dva chlapi v bytě a ptali se na Jana Zahradníčka. Už jsem tušila. Vzbudili

POHNUTÉ OSUDY: Autohavárie ukončila život nadějného kanoisty Přemysla Vlka

ho... Udělal křížek dětem na čelo a objal mě,“ popsala dramatické chvíle. Ve vykonstruovaném procesu byl Zahradníček odsouzen ke 13 letům žaláře. Manželka byla s dětmi z bytu úředně vystěhována. Přestože se jí podařilo dostat do Uhřínova na rodný statek, Jobovy rány neměly konce – její rodina byla pro „neplnění předepsaných dodávek“ vystěhována na státní statek v Záborné.

Zahradníčkovi musejí bydlet v chudičkém sousedovic výměnku, bez vody, elektřiny, topení. A cesty za manželem jednou za půl roku mají podobný průběh – trmácení se nocí vlaky, aby ho pár minut viděli. „Jan mi říkal: ,Když vezmeš s sebou alespoň jedno dítě, tak budeme sedět u stolu.‘ Tak jsem vždycky vezla dvě děti nebo alespoň Honzíka, protože ten si tatínka nejvíc pamatoval. Je to tragédie, že měl děti, které ho neznaly a on neznal je.“

Rozdělené manžele znovu spojuje korespondence. 250 listů za devět let. Snad nejsilnější milostná korespondence, jaká kdy v českém jazyce vznikla.

Tragédie zasáhla rodinu v září 1956, kdy po otravě houbami zemřely dvě dcerky (Marie se synem přežili). Básníka pustili na pohřeb, po čtrnácti dnech se ale musel vrátit na Mírov. Poselstvím shůry se stalo narození dcerky Marie Štěpánky, která vzešla z těch zvláštních zářijových dnů roku 1956. „Těch čtrnáct dní doma nás spolu zase sblížilo,

naše společné utrpení a naše naděje, patříme k sobě a nic nás nemůže rozloučit, ani ty mříže,“ píše Zahradníček z kriminálu.

Obejmout kříže dva

Zahradníček byl propuštěn 9. května 1960 a 9. října naposledy vydechl při převozu do třebíčské nemocnice, na travnaté mezi u Rudíkova, s růžencem v kapse a v náruči své ženy.

Marie se už nevdala, učit nesměla, pracovala v továrně a po roce 1968 v brněnské knihovně. Už tenkrát, když se Jan v Uhřínově osudově zamiloval, básnicky vytušil: „Dost obětí, jež nesu, do objetí / tvého se přidává, / ty víš to, víš, a přece lehko je ti / obejmout kříže dva.“

Autoři:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.