Znovu ta zlatá Vídeň! „Hoši, děkujem!“ Český národ zrovna oslavoval pátý titul mistrů světa, ale on se v témže roce 2005 dočkal cennějšího vítězství. Díky odhodlání a získané soběstačnosti se k Tomáši Zelenkovi po třech letech vrátila životní partnerka Radka. Ta Radka, jež si dobrovolně vzala i jeho příjmení a s níž dnes vychovává tříletou dcerku. Takový malý velký happy end.
„Sice s malou Klárkou nemůžu dělat úplně všechno, ale roli táty si užívám,“ říká LN bývalý hokejista. „Cítím opravdovou radost. I když se myšlenkám na to, co se kdysi událo, občas stejně nevyhnu.“ Co se tehdy událo, si spousta lidí dobře vybavuje dodnes.
POHNUTÉ OSUDY: Úsměv a záblesk. Výbuch, který v Afghánistánu Bosňáka zabil a Regiho zranil |
V Jihlavě se hrálo hokejové čtvrtfinále druhé nejvyšší soutěže, když v onen večer došlo k nešťastnému incidentu. Útočník Třebíče Tomáš Zelenka se rozjel za pukem k mantinelu, kde ho v rychlosti a zezadu srazil domácí bek Marian Morava. Rána na mantinel. Střemhlav. Mdlo. A potom jen... Ticho.
„Bylo to zrovna v naší přesilovce, možná v tom i hrálo Tomášovo podvědomí, že nebude v souboji dohrán,“ vzpomíná Karel Čapek, generální ředitel v Třebíči. „Byl dohrán. A pak už nikdo neměl moc myšlenky na hokej.“ Psal se 22. únor 2001. Na tři roky přesně od triumfu v Naganu.
Spiklo se proti němu i počasí
Ten den snad už smutně začal, a ještě hůře skončil. Pochmurné ráno, sněhová kalamita. Právě její vinou nemohl pro Zelenku vzlétnout vrtulník. Nešťastný hráč měl závažné poranění krční páteře, vytlačení míchy pod obratel – jenže tehdy bylo špatně všechno. Trvá-li útlak míchy déle než čtyři hodiny, riziko trvalých následků se zvyšuje. Zelenka musel cestovat na sál do Brna, kvůli počasí ovšem byla ucpaná i dálnice. Sanitce ta trasa trvala nakonec přes čtyři hodiny, po nichž pacient podstoupil náročnou operaci.
„Váš syn nebude chodit,“ volali Zelenkovým druhý den ráno. Bylo mu pouhých 25 let. Kariéru měl docela slibně rozjetou – za sebou už rok strávený v kanadské juniorce, před sebou ještě spoustu dlouhých sezon. S hokejem v pěti začínal v Litvínově, a když se tam jako mladý neprosadil do hlavního týmu, šel odehrát ročník za Děčín. Střílet góly, to on vždycky uměl, i proto si ho pro sezonu 1997/1998 vyhlédl do Třebíče Milan Chalupa. Stejný kouč dříve přivedl do klubu i Mariana Moravu, řízného obránce, jenž později odešel ke konkurenční Jihlavě. V jednom týmu se oba nikdy nepotkali.
POHNUTÉ OSUDY: První Čechoslovák, který přeplaval La Manche. Venclovský zemřel na sraženinu krve |
„Moje hra je založená na agresivitě, ale nehraji, abych někoho zranil,“ kál se po hrozivém incidentu o rok mladší Morava. „Hrozně mě mrzí, co se stalo. Vážně.“ Mluvil tiše a zlomeným hlasem, oči měl zarudlé. I on se najednou dostal do nelehké pozice. Odsoudila ho téměř celá hokejová veřejnost, na jeho adresu se vyjadřovali i uctívaní hrdinové z Nagana.
„Dal bych mu distanc do konce života,“ nabádal Jiří Dopita. „Pamatuju si ho z extraligy. Je zákeřný,“ pravil zase Vladimír Růžička. Třebíčské publikum na něj v první lize pískalo ještě několik let, než v roce 2013 ukončil kariéru.
Zelenkovi rodiče dokonce dlouho zvažovali trestní oznámení u civilního soudu a jeho klub požadoval tvrdý trest. Jenže trest, co padl, přišel mnohým směšný: Morava nesmí v Česku hrát do konce roku.
„I pro naše hráče to bylo tehdy těžké, protože dobře znali oba kluky,“ vzpomíná funkcionář Čapek. „Věřím, že Marian nechtěl Tomáše zranit. Pro tento zákrok se však rozhodl pouze on sám a byl za něj také plně zodpovědný. Vybral si bohužel špatně.“ Třebíč odmítla nastoupit k dalšímu zápasu série z jediného důvodu – aby se tým z neštěstí stihl oklepat. Když hokejový svaz plánovaný termín neodložil, přišla kontumace. „Třetí duel jsme u nás sehráli jen z povinnosti. Už jsme v play off nechtěli pokračovat,“ dodává Čapek.
„Nestojím o to, potkat ho.“
Morava si o pár měsíců později začal „odpykávat“ svůj trest v Německu, ale Zelenkovi se mezitím rozjížděl naprosto nový život. Strašně pomalu. Od úplného začátku. Dlouho se také nemohl smířit se svým zraněním, na invalidní vozík si nechtěl přivyknout.
„Nepřipouštěl jsem si to. Jinak bych se z toho zbláznil,“ přiznává dnes. Kamarád Patrik Eliáš pro něj spolu s dalšími hvězdami NHL uspořádal toho léta exhibiční zápas, jehož výdělek pak putoval právě na konto Tomáše Zelenky. Postupem času postižený částečně rozhýbal horní končetiny. A věřil v další zázraky. Téměř celý rok od zranění pobýval jen v nemocnicích a rehabilitačních centrech. Brno, Kladruby, Motol. Pak Paraple či Jimramov... Sem a tam, sem a tam.
POHNUTÉ OSUDY: Špatné zkušenosti z dětství dovedly Baudyšovou k založení Linky bezpečí |
Když se první týdny vzpamatovával z úrazu v brněnské nemocnici, přišel po čase jednoho dne dopis. Odesílatel: Marian Morava. Tenkrát Tomáš neměl sílu o tom mluvit. „Jsem unavený,“ odpovídal zvědavcům, co v dopise bylo. Jeho přítelkyně Radka LN tehdy líčila: „Ten dopis byl plný lítosti. Chtěl za námi přijít do nemocnice, ale vzkázali jsme, že to zatím nechceme.“
Nesešli se spolu dodnes. „Vlastně o to ani nestojím,“ tvrdí Zelenka a přiznává: „Já videozáznam viděl, jen když jsem opravdu musel. Dobrovolně jsem si ho nikdy nepustil.“ Marian Morava se za těch 10 let od zákroku podíval jen do tří extraligových klubů, kde si připsal jen pár startů. „Ta událost mě poznamenala,“ tuší. Jediným momentem si zavřel dveře do elitního hokeje.
Na rok v domově důchodců
„Kdysi jsem při hokeji skoro přišel o oko. Rok před ochrnutím jsem si zlomil nohu a pak mi ještě operovali rameno,“ uvažuje Zelenka.
„Jako by to bylo nějaké znamení, že toho mám co nejdříve nechat. Neuposlechl jsem a pak se mi stalo tohle...“ V životě si od té doby prošel ale ještě jedním dost kritickým obdobím – to když se rok po zranění rozešel s partnerkou. Odmítal se učit novým věcem a Radka už psychický nápor s vytížeností nevydržela. Najednou se Tomáš Zelenka ocitl nejvíce sám v celém svém životě.
Zpočátku ho to hnalo i k nejčernějším myšlenkám. Jenže roční pobyt v domově důchodců Tomášovi postupně výrazně pomohl. Jakmile si Radka v jednom televizním medailonku všimla jeho samostatnosti, zase se k sobě po třech letech vrátili. A o dcerce Klárce už zmínka přece byla.
Žijí v Třebíči, kterou její otec považuje za domov. Dostudoval vysokou školu, za tu dobu jako reprezentační trenér a generální sekretář vynesl český sledge hokej do výšin. Klárku by chtěl brzy přivést k tenisu, neboť sám sport nepřestal milovat. „Člověk jím dost získá. Kdo nesportuje, o hodně přichází.“ Tvrdí muž, jemuž toho paradoxně sport naopak tolik vzal. Muž, který v sobě chová naději v zázrak.
