Malá vesnička Čakovec, ležící čtrnáct kilometrů od Českých Budějovic, byla pro rošťárny malých kluků jako dělaná. Na přelomu 50. a 60. let minulého století tu vyrůstal i jeden z nejlepších českých hokejistů všech dob. Malý Jára Pouzar tu s ostatními kluky proháněl puk po ledě.
Jeho hokejová vášeň mohla zůstat jen na rybnících. Ale všechno změnilo stěhování do Budějovic v roce 1962. Přechod do velkého města nebyl pro desetiletého kluka jednoduchý, nakonec mu ale předurčil kariéru. „V Budějovicích jsem se skamarádil s Pavlem Dvořákem. Měli jsme spolu začít chodit do střeleckého kroužku v domě pionýrů. Jenže oni ten kroužek zrušili, a tak Pavel navrhl, abychom chodili do hokejového kroužku.“
V 15 letech po něm sáhl místní klub Motor. V jeho dorostu opustil místo středního útočníka a přešel na levé křídlo. 16. října 1970 už vsítil svůj první ligový gól – do branky Dukly Jihlava. Brzy se však z nováčka stal tahoun klubu. V roce 1971 už patřil do širšího kádru reprezentace, o rok později se představil na moskevském turnaji O pohár listu Izvestija.
POHNUTÉ OSUDY: Tancovali rokenrol. Byli zatčeni a odsouzeni jako nepřátelé komunismu |
„První velký zápas a první průs... Do tašky jsem si totiž dal spoluhráčovy brusle. Na trénink mi musel trenér Karel Gut půjčit svoje, ty moje naštěstí stačili dovézt z Prahy letecky před zápasem se Švédskem,“ usmívá se.
ČSSR remizovalo 2:2, Pouzar si připsal gól a asistenci. Rychle vpřed nešla jen jeho hokejová kariéra, ale i soukromý život. V roce 1971 se oženil a na svět přišla i dcera Mirka. Dál zůstávali v Českých Budějovicích, kde pomohl na jaře 1981 k druhému místu v lize, titul se mu vybojovat nepodařilo. Tedy na domácí scéně. Stal se totiž oporou reprezentace a má zlato z mistrovství světa 1976 a 1977.
Tohohle chlapíka si všimli i ve slovutné NHL. Zprvu bylo nemožné přemýšlet o legálním odchodu. Ale začátkem 80. let se pohnuly ledy a soudruzi začali dovolovat sportovcům odchod do zahraničí. Podmínkou byl věk přes třicet let a odehraných 150 mezinárodních zápasů. Tohle všechno Pouzar v roce 1982 splňoval.
„Ve Finsku mě oslovili zástupci Edmontonu Oilers. Já jsem neuměl anglicky, takže mi překládal komentátor Jan Slepička. Edmonton mi dal dobrou nabídku, po návratu domů jsem tedy oznámil, že chci jít do Kanady,“ říká Pouzar. Hokejový svaz tehdy svolil (organizace Pragosport, která zahraniční angažmá zajišťovala, si brala 50 procent čistého výdělku), ale Budějovice byly proti. I proto, že do zámoří se chystal i jeho kamarád a spoluhráč Miroslav Dvořák. Nakonec ale povolení dostali oba.
Znáte v ČSSR zubní pastu?
26. srpna 1982 už Pouzar s manželkou a dcerou vystupoval z letadla. v Edmontonu na něj čekali novináři a šéfové klubu. Ačkoliv měl z nového prostředí i kvůli jazykové bariéře obavy, brzy do kabiny Oilers zapadl. Spoluhráči si pravidelně nahrávali jeho rozhovory s novináři.
„Pak si je pouštěli v kabině a měli z mých proslovů plezír, váleli se smíchy. Ale nemohl jsem se na ně zlobit,“ praví smířlivě. Překousl i dotazy Wayna Gretzkého, zda zná zubní pastu a zda Československo leží uprostřed Sovětského svazu. Kouč Glen Sather nejdřív nemohl najít pro skvěle silově vybaveného hráče místo, ale poté ho zařadil do prvního útoku ke Gretzkému a Jarimu Kurrimu. Už tehdy byl hráč s číslem 99 obrovskou hvězdou, dnes je považován za nejlepšího hokejistu všech dob.
„Tak ve mně hrklo, když jsem se dozvěděl, že naskočím s Waynem,“ přiznává. Tahle trojka se ale rychle sehrála a výrazně pomohla Edmontonu do finále Stanley Cupu. V něm Oilers nestačili na New York Islanders. O rok později už však slavnou trofej zvedali nad hlavu sami. A Pouzar k tomu pomohl i po taktické stránce. V Americe bylo totiž zvykem, že brání centr, a ne levé křídlo.
POHNUTÉ OSUDY: Mistryně světa v gymnastice Věra Černá se nikdy nevzdala, i když jí hrozil vozík |
Český hráč chtěl, aby to zkusil i Sather. A i když o tom trenér ze začátku nechtěl ani slyšet, jednoho dne to zkusil. Nový systém fungoval, Pouzar dělal prostor Gretzkému, ten pak nahrával Kurrimu, který střílel góly. Triumf si Edmonton zopakoval i v následující sezoně. Ročník 1985/86 už ale v zámoří Pouzar nestrávil. Úřady v ČSSR nepustily do Kanady jeho dceru.
„Sather mě přemlouval k emigraci, ale já jsem kvůli rodině nechtěl.“ Pragosport ho tedy umístil do západoněmeckého Iserlohnu. Na konci sezony přišla zpráva z Edmontonu, zda by za ně nechtěl nastoupit aspoň v play off. Německý klub souhlasil, Pragosport ho však nepustil.
Po roce se situace opakovala. „Volal jsem zástupci Pragosportu Quidu Adamcovi a on mi říkal, že tedy kvůli mně svolají schůzi. Já na to, že už mám letenky, a Iserlohn mě pustil. V době, kdy schůzovali, jsem už byl na cestě do Edmontonu. Tam mi hned řekli, že zítra letím do Pittsburghu a večer hraju. O tom Adamec nechtěl ani slyšet. Poté však ustoupil a prohlásil, že Edmonton musí zaplatit odstupné 10 000 dolarů. Nakonec se domluvili s Oilers na 3000. Ty pitomý tři tisícovky mě málem stály třetí Stanley Cup,“ vypráví Pouzar.
Pak se opět vrátil do Iserlohnu. Klub měl ale problémy s financováním, jeho majitel sháněl peníze, kde se dalo. Přes podivné kontakty se dostal dokonce k Muammaru Kaddáfímu. Jednu dobu tak Pouzar na dresu propagoval diktátorovu „bibli“ – Zelenou knihu...
Domů do Československa se vrátil až v roce 1991 po dalších angažmá v Rosenheimu a Augsburgu. Pouzar v Českých Budějovicích pověsil brusle na hřebík a začal podnikat. Postavil s partnerem fitness centrum s restaurací a barem. „Po třech letech partner odešel s odstupným sedm milionů a mně zbyly dluhy ve výši 25 milionů,“ vzpomíná na začátky.
V roce 1992 se stal prezidentem českobudějovického klubu a několikrát mu v následujících letech pomáhal i na střídačce jako trenér. Po roce 2000 dělal na jihu Čech marketingového manažera – úspěšně sháněl peníze na hokej.
Záhadná modřina na oku
To už nebyl s první manželkou Mirkou, se kterou se rozvedl v roce 1995, ale s druhou ženou Ditou. Dívku o tři roky mladší než jeho dcera si vzal v roce 1998, o čtyři roky později se jim narodil syn Jaroslav. Rodinná pohoda ale vzala za své v létě 2004. Tou dobou už měl Pouzar dva roky potíže s dýcháním.
„Také jsem byl pořád nastydlý. Pohyboval jsem se ale pořád u ledu, takže mi to nepřišlo jako něco divného,“ říká. Jenže v létě onoho roku se k tomu přidala neustálá únava, musel často odpočívat. „Jednoho dne přijela manželka domů a ptala se mě, zda jsem se někde pral. Měl jsme totiž na oku velkou modřinu. Nedělal jsem z toho vědu a modřina po čase zmizela.“
POHNUTÉ OSUDY: Mirko Dolák. Český mariňák z Vietnamu s vyznamenáním Za statečnost |
Pár dní nato hrál fotbalový turnaj veteránů. Naskočil do tří zápasů za den, přestože měl velké potíže s dýcháním. A na boku se objevila další modřina. Pouzar myslel, že je z nějakého souboje, ale manželka a tchyně ho nakonec vyhnaly k doktorovi.
„Trochu jsem se bál, říkal jsem si, že mi určitě něco najdou – asi na játrech a já si nebudu moc dát ani skleničku piva.“ Vyšetření ale odhalila zvětšenou slezinu, pozdější testy prokázaly, že má leukemii. Tahle nemoc je formou rakoviny postihující krevní buňky a má tři stadia. První fáze může trvat několik let a je poměrně snadno léčitelná medikamenty. Druhý stupeň se nazývá akcelerace, nemoc se rozvíjí. Třetí fázi lékaři označují jako blastickou krizi. V té době se už život pacienta nepočítá na roky, ale na měsíce. Pouzarova leukemie byla ve třetí fázi.
„Když mi doktor oznámil, co mi je, zavolal jsem to manželce, stavil se v klubu, abych řekl, že končím, a odjel domů. Sedl jsem si na terasu a přemýšlel, jak tu ještě dlouho budu. Byl to hodně blbej pocit.“
Známí mu doporučili, ať se obrátí na fakultní nemocnici v Brně. Pouzar je poslechl a 26. července se tam vydal na odběr kostní dřeně. „Profesor Jiří Vorlíček mi vysvětlil, co a jak. Odjel jsem domů, druhý den mi ale volali výsledky testů a pan Vorlíček řekl, ať k nim co nejdřív nastoupím. Jel jsem hned následující den,“ vzpomíná.
Jaroslav Pouzar na snímku z roku 2011.
Následovaly chemoterapie provázené horečkami, trháním dvou zubů z obav z infekce, bolestmi hlavy i dalších částí těla. Na náladě mu nepřidala ani zpráva, že se v autě zabil jeho spoluhráč Ivan Hlinka. Koncem srpna se vrátil domů. Tou dobou už mu lékaři hledali dárce, rozhodl se totiž pro transplantaci kostní dřeně. I když byla v jeho věku spojena se značným rizikem.
„Čím jste starší, tím je to nebezpečnější. Mně bylo 52 let. Později mi lékaři řekli, že mi dávali tak třicetiprocentní šanci na přežití. Někteří mě od transplantace odrazovali a říkali, ať beru léky. Nikdo mi ale nedokázal říct, jak dlouho bych žil.“
Mohla ho zabít i obyčejná rýma
Pouzar se po celý život považoval za bojovníka, stejný přístup měl i k leukemii. Navíc v prosinci slyšel dobrou zprávu, v Německu se našel vhodný dárce. V Brně v nemocnici mu nastal další kolotoč chemoterapií. Ty slouží ke zničení nemocných buněk a k zastavení krvetvorby. Pak následuje transplantace od dárce.
Problémem je, že v tu dobu může pacienta zabít třeba i dotek mouchy či obyčejná rýma, tělo totiž postrádá jakoukoliv obranyschopnost proti infekcím. 15. prosince podstoupil Pouzar transplantaci, byl zavřený sám na izolaci, sklem oddělený od zbytku světa.
„Už předtím jsem žral asi 150 prášků denně, takže jsem měl sliznici i krk úplně v hajzlu. Pak jsem měl bolesti žaludku, zvracel jsem. Měl jsem taky horečky, zimnice, bolelo mě rameno. Trápí vás psychické problémy, hlavně ze stísněného prostoru,“ svěřuje se.
Svět na něj ale nezapomněl, denně u něj byla manželka Dita, chodili i jiní. Sather mu zatelefonoval, Kurri poslal povzbuzující SMS. Tisíce známých i neznámých lidí mu posílaly e-maily. 18. ledna 2005 jej lékaři pustili domů. Zatajil jim, že mu před odjezdem bylo špatně. Doma si pak dal řízek a prozvracel celou noc.
Ráno se opět hlásil v nemocnici, šlo totiž o reakci štěpu proti hostiteli. Lékaři nasadili kortikoidy, po kterých se mu však zhoršily jaterní testy. Leukemii ale nakonec přemohl, i když úplně vyhráno nemá. Organismus lidí po transplantaci je lehce zranitelný, náchylný na nemoci. Ještě před dvěma lety musel kvůli horečkám často na pár dnů do nemocnice.
„Teď mám problémy s plícemi a játry, na dlouhou dobu jsem ztratil chuť. Zhoršil se mi taky sluch, mám blbou rovnováhu a blbě vidím. Ale jinak je to dobrý.“
