Nikdo neví, kde se narodil, nikdo nezná ani místo jeho věčného odpočinku. Známá jsou jen jiná životopisná data. Jeho jméno však nezapadlo.
Nedlouho před Goppoldovým úmrtím, v dubnu roku 1943, připomněla Národní politika první kroky tohoto zřejmě nejúspěšnějšího českého šermíře.
Jediného českého medailisty z olympijské planše.
POHNUTÉ OSUDY: Vzpěrač Zaremba vyhrál olympiádu. Pak si dopingem zdecimoval zdraví |
„Bylo tomu právě v minulých dnech padesát let, kdy v šermírně nadporučíka Riegla nastupoval ke ‚škole‘ mladý, neobyčejně vysoký a útlý muž. Jeho láska k šermu, spojená s houževnatou vůlí, překonávala všechny počáteční obtíže. A tak již roku 1895 účastnil se Vilém Goppold z Lobsdorfu velikého mezinárodního turnaje v Praze. Za své výkony získal mladý šermíř dvě stříbrné medaile, za fleret a šavli.“
To byl obrovský úspěch, neboť turnaje se zúčastnilo i třicet italských šermířů.
Sport intelektuálů, šlechticů a majetných měšťanů
„Uspět proti Italům bylo v té době něco nevídaného, protože italská šermířská škola, plná živosti a jemných nuancí, v té době vítězně táhla Evropou. Goppold byl sice jejím velkým obdivovatelem a vyznavačem, přesto jeho druhá místa překvapila. Stejně jako následující rok jeho vítězství na mezinárodních turnajích v Budapešti, Berlíně a Vídni,“ píše v knize Naši olympionici František Kolář, historik Českého olympijského výboru.
Kdo se tehdy šermu věnoval? Šlo o sport intelektuálů a šlechticů, případně majetných měšťanů.
POHNUTÉ OSUDY: Oběť čihošťského zázraku. Josefa Toufara umučila StB, vrah se vězení vyhnul |
„Šerm byl ale určitě rozšířenější, než je tomu dnes. Byl považovaný za klasický sport, patřil ke všeobecnému vzdělání, navíc jej i díky Miroslavu Tyršovi uznávali sokolové a byl součástí jejich tělocvičné soustavy. Mimochodem, právě Tyrš vytvořil v polovině devatenáctého století české šermířské názvosloví. Mnohem víc se ale šerm vyvíjel v šermířských školách a spolcích. Jedním z nich byl od roku 1890 klub Dominika Riegla, který byl český a ve kterém Goppold šermoval. Jinak bylo všude kolem v Praze množství německých klubů, a většinou vyučovali italští mistři,“ přibližuje Kolář.
Goppoldův rod byl původem německý. Byl také on, jenž vystudoval v Praze na Karlově univerzitě práva, šlechticem?
Přízvisko „z Lobsdorfu“ to naznačuje.
Tuto otázku řešil novinář a publicista Václav Pacina ve své knize Sport v království českém z roku 1985.
Byl šlechtic, anebo nebyl?
„Ne, on šlechtic nikdy nebyl. To vás plete to jeho vznešené a dlouhé jméno. Víte, tenkrát byly v módě úřednické a vojenské predikáty ‚von‘, ale modrou krev on neměl,“ řekl Pacinovi nedlouho před svým úmrtím profesor Josef Gruss (1884–1968), svého času všestranný sportovec, který se zúčastnil her v Londýně 1908 jako tenista. „Vzal si nějakou paní Strohschneiderovou, ona měla obchod s galanterií, takový menší krámek v Rytířské ulici. A to možná nevíte, byla příbuzná s běžcem stejného jména, běhával za Spartu půl anglické míle,“ doplnil Gruss, který se později, ve dvacátých letech, stal významnou postavou Československé sportovní obce, předsedou Československého olympijského výboru, a ještě později také členem MOV.
Viděl jsem to černé na bílém, říká publicista
Grussova slova ale zpochybňuje současný publicista Leonid Křížek, který se životem Viléma Goppolda z Lobsdorfu zabýval.
POHNUTÉ OSUDY: Dávali mu třicetiprocentní šanci na přežití. Slavný bojovník Pouzar se nevzdal |
„Nebylo těžké vyhledat, že Goppoldův rod je uvedený v příslušném almanachu jako šlechtický. Nevím, co profesora Grusse k tomu tvrzení vedlo,“ kroutí hlavou. „Každopádně jsem to viděl černé na bílém, takže Goppoldův přídomek ‚von‘ byl a je oprávněný.“
Josef Gruss ovšem pokračoval. „On byl Goppold nejlepší šavlista, co jsme kdy měli. Znal jsem ho již od roku 1901, Riegel byl tehdá proslulý šermířský klub.“
Goppold byl jeho duší, šermířskou hvězdou, trenérem i hlavním organizátorem. „Až do první světové války kraloval českému šermu, vynikal právě v šavli, v níž dosáhl největších úspěchů,“ uvádí Křížek o šermířovi, který po studiu pracoval jako úředník a kromě češtiny dokonale ovládal němčinu, francouzštinu a italštinu.
V roce 1902 odešel Dominik Riegel na odpočinek. Klub na krátký čas zanikl, nicméně šermířští nadšenci v čele s Goppoldem ještě ve stejném roce vytvořili Český šermířský klub a z piety k zakladateli přidali k názvu jeho jméno. Nedávno, v červnu 2012, oslavil klub 120. výročí vzniku, již jako TJ Baník – Riegel.
Svoje postavení potvrdil Vilém Goppold na olympiádě v Londýně v roce 1908. Čeští sportovci, ač byli součástí rakouské monarchie, mohli startovat samostatně. „Vydupal to Jiří Guth-Jarkovský, který v roce 1900 spoluzakládal Český olympijský výbor a od začátku byl blízkým spolupracovníkem Pierra de Coubertina,“ přiblížil v roce 2013 šéf svazu šermu František Janda. „A celá olympijská charta, jejímž byl spoluautorem, stojí na národnostním principu.“
V kvalifikaci na IV. olympijské hry devětatřicetiletý Goppold čtrnáctkrát zvítězil a neutrpěl jedinou prohru. V dalších bojích v šavli si pak poradil i s převahou maďarských šermířů, kterých bylo v šestičlenném finále pět, a získal bronz. Na ten dosáhl i s českým družstvem šavlistů.
Protest proti křivdě
„Měli mít stříbro. V semifinále porazili Itálii, ve finále prohráli s Maďary 7:9, ale ukřivdění Italové pak zatlačili na jury a ta rozhodla, že poražení finalisté musejí o druhé místo bojovat znovu s vítězem duelu o třetí místo. A to byli Italové. Byla to křivda, Češi nenastoupili, a tak namísto stříbra měli bronz,“ popisuje historik ČOV Kolář.
Goppold startoval ještě na olympiádě ve Stockholmu o čtyři roky později a ve třiačtyřiceti letech pomohl družstvu šavlistů ke čtvrtému místu. V týmu byl také jeho starší syn Vilém, tehdy devatenáctiletý, o rok mladší Karel se zúčastnil turnaje kordistů.
„Nemyslím, že by lidé Goppoldovy medaile oslavovali, olympijské hry ještě zdaleka neměly takový dopad. Když zalistujeme tehdejším časopisem Sport a hry, úspěchy vyzvedávané byly, četl to však spíše užší kruh lidí,“ pokyvuje hlavou Kolář.
Další život rodiny ale nebyl šťastný. Karel spáchal sebevraždu a Vilém mladší se po okupaci přidal k nacistům a začal se psát jako Wilhelm, což otce nahněvalo a přerušil s ním styky. Po válce úřady syna z Československa odsunuly, ale Vilém Goppold z Lobsdorfu se toho nedožil. Zemřel v červnu roku 1943 v Masarykových kolejích v Krči, kde s chotí trávili poslední roky života. Zchudlý a zapomenutý, v domovech pro lidi, kteří nemají domov.
Je to ikona, ale nyní už spíš takový Jan ŽižkaChtěli jste znát jednoho z největších šermířských nadšenců v republice? Stačilo vyhledat nedávno zesnulého předsedu šermířského svazu Františka Jandu. Ve své rodině byl představitelem už třetí generace kordistů, působil jako šéf Evropské šermířské federace a o svém sportu hovořil v roce 2013 se zanícením. Stejně tak o jeho prvním slavném protagonistovi v Čechách. LN Jméno Viléma Goppolda znají zpravidla jen šermíři. Proč se na něj jako na jednu z prvních legend českého sportu zapomíná? Možná pro jeho německý původ, jmenoval se Vilém Goppold z Lobsdorfu, což je město v Sasku. Druhým důvodem je skutečnost, že v jeho éře – čili v dobách počátků olympijského hnutí a za první republiky – se šermu věnovali aristokraté nebo bohatí měšťané. LN Což bylo po roce 1948 trnem v oku komunistů. To jste měl na mysli? Přesně tak, těm se nezamlouval původ lidí, kteří šermovali. Ale je to zvláštní, protože v Polsku, Maďarsku i bývalém Sovětském svazu se šerm po druhé světové válce velmi rozvíjel, u nás se však vývoj přetrhl a státní reprezentace se znovu začala budovat až v sedmdesátých letech. Šerm zkrátka na první desítky let komunistické vlády tvrdě doplatil, stejně jako tenis nebo třeba golf, šlo o takzvané buržoazní sporty. LN Vilém Goppold získal dvě bronzové medaile v Londýně 1908 ve 39 letech. Bylo by něco takového možné i v současnosti? V devětatřiceti asi ne, ale nejlepší šermíři jsou na špici až po třicítce pořád. Když vezmu kord, což je jakási královská disciplína, tak s výjimkou západního Němce Alexandra Pusche, který vyhrál v Montrealu 1976 v jedenadvaceti, což bylo považováno za malý zázrak, hry nikdy neovládl kordista mladší třiceti let. LN Když kordista Jaroslav Jurka v roce 1985 získal na mistrovství světa stříbro, bylo mu šestatřicet. Šlo tedy o výjimku? O fantastickou výjimku, byl to nedoceněný úspěch. Ale jen to potvrzuje moje slova – i komunistický režim pochopil, že šerm potřebuje státní péči. Jarda dělal šerm v Dukle Olomouc, byl vojákem z povolání, šermoval léta a prošermoval se až k té medaili. Nebo k vítězství na Světovém poháru v Bernu, kterého se zúčastnilo 302 kordistů! LN Jak si v roce 1908 česká veřejnost Goppoldova úspěchu vážila? Bylo to podobné jako dnes v případě olympijských medailistů? Určitě ne. Tehdy byli olympionici považováni za lehce výstřední lidi, kteří jezdili na jakási hromadná cvičení. Důležité ovšem bylo, že Goppold nebyl členem německého, ale českého šermířského spolku. Profiloval se jako Čech, byl českým vlastencem, stejně jako jeho dva synové, z nichž s Vilémem mladším na olympiádě ve Stockholmu 1912 vybojoval čtvrté místo v družstvu šavlistů. Vilém mladší se hlásil k Němcům až po okupaci. Pořád ale platilo, že i ti nejlepší tehdy považovali šerm za svého koníčka. LN Jak tedy šermíři vzpomínají na Viléma Goppolda? Jako na ikonu, ale už spíš jako na takového Jana Žižku. Vždyť už je to přes sto let. Panuje všeobecné povědomí, že je jediným českým olympijským medailistou v šermu, pokud nepočítáme družstvo ze stejného roku, ale spíš se upínáme k tomu, abychom vychovali někoho podobného. |
