Vyprodaný stadion sledoval odvetné utkání druhého kola Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce Ligy mistrů, mezi Duklou a Górnikem Zabrze. Hosté měli z prvního zápasu v kapse výhru 2:0, ale nebylo jim to nic platné, neboť Dukla polského soupeře rozstřílela 4:1. Dvěma góly k tomu přispěl právě Kučera.
Ale radost si třiadvacetiletý forvard užít nemohl. Zatímco fanoušky hřál postup, on hrál svůj další zápas ve střešovické nemocnici. V 83. minutě totiž svedl vzdušný souboj s obráncem Oslizlem, který jej udeřil loktem do hlavy. Vzápětí se zřítil k zemi a nevěděl o světě. Ochozy zmlkly. „Když jsem se v nemocnici probudil, vůbec jsem netušil, kde jsem,“ povídal později novinářům Rudolf Kučera. Výsledek zápasu se dozvěděl od sestřičky, kolegové na nemocničním pokoji mu četli referát.
Masopust: Šlo o úmysl
„Bylo to vpředu na mojí straně,“ vzpomíná na zmíněný souboj Josef Jelínek, tehdejší levé křídlo Dukly a Kučerův o rok mladší kamarád. „Už jsme vedli 4:1, Ruda do toho souboje vůbec nemusel jít. Navíc s takovým pořízkem, vždyť on byl proti Oslizlovi střízlík. Všichni jsme pak byli v šoku,“ líčí.
Rudolf Kučera* 23. ledna 1940 Spytihněv kariéra: 1952–1957: Tatran Napajedla 1957–1959: TJ Gottwaldov (Zlín) 1959–1967: Dukla Praha 1967–1968: Slavia Praha mistr ligy: 1961–1964 (Dukla Praha) reprezentace: sedm zápasů, tři góly ligová bilance: 121 utkání, 44 gólů |
Ze zadních pozic všechno sledoval Jiří Čadek, stoper týmu. „Ruda do toho souboje šel a nešel, naznačil, ale nevyskočil. zato obrovitý Oslizlo ano. Viděl jsem i, jak jej udeřil loktem, ale těžko říct, jestli to byl úmysl,“ přemítá.
Zato Josef Masopust měl i přes časový odstup jasno. „Šlo o úmysl. Byla to pomsta za to, co Rudla do té doby na hřišti vyváděl, Poláci z něho byli zoufalí,“ nepochyboval legendární záložník, který o pár měsíců dříve obdržel Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy za rok 1962. Ten byl odměnou především za jeho výkony na postříbřeném mistrovství světa v Chile, o něž Kučera přišel kvůli operaci menisku. Italský list Calcio však zařadil do jedenáctky světa Masopusta i Kučeru.
Kde se vzal Rudolf Kučera? Rodák ze slovácké Spytihněvi se vyučil elektrikářem v Napajedlích, kde vyrostl i fotbalově. Když coby sedmnáctiletý mladíček přišel na první trénink druholigového Zlína, tehdy Gottwaldova, trenér Kulich mu postavil balon na hranici šestnáctky. „Tref tyčku,“ testoval jej. A benjamínek to hravě zvládl. Nejprve pravou, potom i levou nohou.
V roce 1959 po něm sáhla Dukla. Klub, v němž Kučera nastartoval slibnou kariéru a ve kterém ji, žel, předčasně ukončil. V Dukle se podílel na mistrovských titulech z let 1961 až 1964 a v roce 1961 se spolu s prešovskou legendou Ladislavem Pavlovičem stal nejlepším střelcem ligy se sedmnácti góly.
Editu a Hanu zachránila cesta do Dánska před smrtí |
Na Kučeru velmi rád vzpomíná Jozef Adamec, proslulý kanonýr Spartaku Trnava a československé reprezentace, který v letech 1961 až 1963 trávil vojnu na Julisce.
Zdržení u dobrého vínka „Nastoupil jsem do Dukly a hned nazítří jsme letěli na první ročník Amerického poháru do New Yorku, kde jsem se s Rudou spřátelil. Byli jsme tam šest týdnů, po návratu se z Rudy stal poddůstojník a já zdědil jeho uniformu záklaďáka. A padla mi jako ulitá, odsloužil jsem v ní celé dva roky. No to se vám hned tak s někým nestane,“ usmívá se Adamec.
Další z jeho vzpomínek se váže rovněž k Americkému poháru, ale ke druhému ročníku o rok později. „Po vydařených zápasech jsme se spoluhráči chodili do kavárny Vltava, kde tehdy zpíval i Karel Gott. Tančit jsme nemohli, bolely nás nohy, ale byli jsme přece mladí a chtěli jsme se bavit. S Rudou jsme tam zašli i večer před odletem do New Yorku a trošku se zdrželi u dobrého vínka, číšník byl navíc fotbalový fanoušek a náš kamarád. Ruda byl na letišti v devět, jak měl, zřejmě vůbec nešel spát, ale já si chtěl v kasárnách na hodinku zdřímnout a zaspal jsem. Velitel Dukly mi pomohl, poskytl auto s řidičem a odlet jsem stihl jen tak tak. Trenér Vejvoda byl naštvaný a chtěl mě nechat doma, ale Pepo Masopust a ostatní se přimluvili. S Rudou jsme pak celou cestu prospali,“ přibližuje leteckou pouť za oceán, kde Dukla ovládla turnaj celkem čtyřikrát a Kučeru tam nejen Čechoameričané oslavovali coby elitního střelce.
POHNUTÉ OSUDY: Muž s velkým, ale slabým srdcem. Lukáš Přibyl byl ‚ten nejlepší z nás’ |
„Byl fakt výborný, krajani mu chtěli postavit pomník. Nezranit ho později Oslizlo, byl by možná ještě větší hvězda než Masopust. A pozor, Ruda byl nejen skvělý fotbalista, ale i kamarád – tichý, klidný, rád zpíval, všichni jsme ho měli a máme rádi. Když později jezdil taxíkem, dvakrát nebo třikrát měl cestu až na Slovensko a pokaždé se u mě v Trnavě zastavil,“ těší i dnes Adamce.
Technik s ocelovými nervy „Ruda byl jedinečný,“ přikyvuje další z někdejších hráčů Dukly Jan Brumovský. „V první řadě měl ocelové nervy, čehož při svých fotbalových dovednostech uměl skvěle využít. Nedal penaltu, ale v klidu šel na druhou a proměnil ji, to by jiný nezvládl. Nebyl velký bojovník, ale měl takovou techniku a výběr místa, že prostě tolik bojovat nemusel. Pracovali jsme na něho, protože jsme věděli, že se před bránou prosadí. A to jsme zase neuměli my,“ pokyvuje hlavou.
Víra fotbalového národa se nenaplnila
Celý fotbalový národ věřil, že jeden z největších poválečných talentů se brzy vrátí na trávník. Ale nestalo se. Miláček publika prodělal těžký otřes mozku a s ním se otřásla i jeho fotbalová kariéra. Zejména ale došlo k poškození koordinačního pohybového centra, tak zněla diagnóza. Levá strana jeho těla byla na čas ochrnutá, až před Štědrým dnem, téměř pět týdnů po nešťastném zápase, mu lékaři povolili, aby strávil Vánoce doma. Na Moravě, mezi nejbližšími.
Po čase to začal zkoušet v druholigovém B týmu Dukly, ale někdejší úžasná koordinace byla ta tam.
POHNUTÉ OSUDY: Eva Holubová zapíjela deprese. Pomohla si, protože sama chtěla |
„Kdybyste mu dali míč a před něj postavili makety z obránců, snad by do nich narazil. Bylo to pro nás všechny strašně smutné,“ přiznává spoluhráč Jelínek.
Od léta 1967 to Rudolf Kučera rok a půl zkoušel v divizní rezervě Slavie, ale marně, navíc se ozvalo jeho několikrát operované koleno.
Také díky půvabné povídce Oty Pavla Haló, taxi! leckdo ví, že po odchodu ze světa velkého fotbalu pracoval jako taxikář, jeho služeb mohli lidé využívat až do roku 1981. Jako poznávací znamení mohly posloužit nikoli miniaturní kopačky, ale dětské botičky zavěšené na zrcátku volhy; byla to první obuv jeho dcery Kristýny. Další roky působil coby garážmistr a od roku 1989 za ním chodili přátelé na armádní tenisové a volejbalové kurty nad Prašným mostem.
Rudolf Kučera, správce, takový nápis zdobil dveře jeho kanceláře. „Nikdy jsem si nemyslel, že jednou budu hrabat listí a lajnovat hřiště, ale jde to. A fotbal? Bylo to hezké, i když krátké, ale užil jsem si dost,“ řekl v roce 1990 tehdy padesátiletý muž autorovi těchto řádků. Na dnes již neexistujících kurtech pracoval až do roku 2008.
Někdejší spoluhráči chlapíka, kvůli němuž americké noviny kdysi nazvaly Duklu „Rudy Kucera and his boys“, teď čekají, až se vrátí z nemocnice. Chtějí se zase vídat s tím, jehož slavné chvíle sice pamatují, ale nepřipomínají mu je – a jemu to vyhovuje.
