Když si pro ni přišla policie, bylo Dagmar Šimkové třiadvacet. Důvod? Poskytla úkryt dvěma spolužákům, kteří utekli z armády a chtěli za hranice. Už předtím měla několik škraloupů: kamarádila se s kádrově nevhodnými lidmi, rozšiřovala plakáty zesměšňující KSČ. A byla příbuznou emigrantky, starší sestra Marta utekla v roce 1950 do Austrálie.
Ze schodiště rodinné vily v Písku, odkud jí odváděli „na krátký výslech“ příslušníci StB, zamávala mamince. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská. V životě se sem už nevrátíš,“ zasyčel jí do ucha jeden z estébáků. Měl pravdu.
Dagmar Šimková na poslední fotografii před zatčením.
Honosnou vilu Martu, kterou ve 20. letech nechal postavit její otec, našla po návratu z vězení v dezolátním stavu. Veškerý rodinný majetek byl dávno vyvlastněný a rozkradený. S maminkou, která strávila za mřížemi osm let, dostaly v Písku nuzný jednopokojový byt, ve kterém bylo ale něco, co obě po létech v kriminálech nesmírně ocenily - vana!
Když se v roce 1968 otevřely hranice, Dagmar s maminkou neváhaly a odjely do Austrálie, kde obě dožily. O prožitých útrapách v komunistických žalářích napsala Dagmar Šimková útlou, nicméně strhující a mrazivou knížku Byly jsme tam taky. Poprvé vyšla v roce 1980 v nakladatelství Sixty Eight Publishers Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové, po revoluci se dočkala několika českých vydání. Patří k tomu nejsilnějšímu, co bylo o historii Československa 50. a 60. let napsáno.
Konec starých časů
Narodila se deset let před válkou, v květnu 1929. Vyrůstala v nádherné vile s točitým schodištěm a buclatými andělíčky, kde nechyběl klavír ani starožitný nábytek. Bankéř Jaroslav Šimek dcerám pořídil hřebčín i skleník s exotickými orchidejemi. Relativní idyla trvala do roku 1945, kdy otec tragicky zahynul.
POHNUTÉ OSUDY: Everest těla čtyř slovenských horolezců nikdy nevydal |
Lékaři doporučili Dagmar změnu prostředí a maminka ji na dva roky zapsala do internátu v nedaleké Štěkni. V tamním barokním zámku vedl řád anglických panen jazykovou školu. Škola studentky vybavovala do života znalostmi cizích řečí, bontonu, hře na klavír i kulturním rozhledem.
V roce 1948 si Dagmar podala přihlášku na pražskou filozofickou fakultu. Jenže od Vítězného února měli uchazeči s podobným kádrovým profilem utrum. Dagmar získala práci v písecké textilce, pracovala také jako kreslířka a zdravotní sestra. Milovala tanec dixieland, jazz a chodila tančit do kavárny Bílá růže – dokud „imperialistickou“ muziku nenahradila tupá domácí produkce inspirovaná lidovou tvorbou.
Po emigraci sestry nastěhovala strana do vily nové nájemníky. Dagmar s matkou zůstal k dispozici jediný pokoj, kuchyně byla společná.
Trýzněné ošklivostí
V roce 1952 byla Dagmar zatčena a putovala do věznice na Pankrác. V říjnu 1954 jí soud vyměřil osm let, a když se prokurátor odvolal, trest jí byl zvýšen na 15 let. Dagmařina matka dostala jedenáct let. Nekonečná série vyšetřování a ponižujících výslechů. Urážky, psychické týrání.
Vězeňkyně fasují o několik čísel větší tepláky, a nedostanou žádný motouz, aby si jej uvázaly kolem pasu. Nesmí mít ani sponku do vlasů, takže se z krásných žen stávají bezpohlavní strašidla. Nedostávají hygienické potřeby, když menstruují, krev jim stéká po nohou - a stávají se terči hrubého humoru bachařů. Za to, že jednou rozstříhaly prostěradlo, aby si vyrobily improvizované vložky, dostanou trest.
Dagmar Šimková v australském exilu s maminkou a se sestrou, s níž se setkaly po 18. letech (1969).
„Byla jsem u jednoho z těch nekonečných výslechů, kdy se referenti vystřídali, pojedli oběd a večeři a nastoupili noví. Stála jsem již mnoho hodin a nikdo si mne nevšímal. Žádala jsem zahanbeně, abych mohla jít na záchod. ‚Ale samozřejmě‘, hlaholí žoviálně referent, ‚tělesná potřeba se nemá zadržovat.‘ Přicházejí další referenti z vedlejší kanceláře.
Můj referent rozvíjí rozhovor dál: ‚Styděla se jít na záchod, povídám jí, že za tělo se člověk stydět nemusí, no nemám pravdu, soudruhu? A jakpak, periodu máte v pořádku?‘ Rudnu, cítím, jak mi slzy ponížení stékají po tvářích. ‚Co se červenáte,‘ předstírají údiv referenti. Znovu a tentokrát energicky je žádám, aby mě odvedli na záchod.
‚Hned, hned, jen si ještě pamatujte tohle...‘ Rozvádějí do absurdna debatu. Po další hodině mě moje tělo přemohlo. Potřeba, která se nemá zadržovat, zaplavuje koberec. ‚Vyhoď ji, svini pochcanou,‘ zuří ten, který mluvil o socialistické lidskosti, která všechno přijímá, co je od přírody.“
Rozdíl mezi mužem a ženou
Marast, hlad a zima a spaní pod ostrým světlem na tvrdých pryčnách po třech (jen na zádech a s rukama podél těla) se staly každodenní realitou. Těžká práce od úsvitu do setmění. Žádná lékařská pomoc, žádné dovolání, jen beznaděj špinavých, smrdutých cel.
Hluboce věřící Dagmar navíc odmítala pracovat v neděli – a tak dostávala tresty v podobě korekcí.V ledové sklepní cele musela hodiny stát buď nahá, anebo v ubohém vězeňském oblečení. Místo postele betonové lůžko bez přikrývky, místo toalety kbelík. A jídlo jen jednou za tři dny.
Duchovní oporu našla Dagmar ve spoluvězenkyních. Politické – tedy ty nejopovrhovanější – měly leccos společného. Byly vzdělané, kultivované a mnohaleté tresty si vykoledovaly banálními prohřešky. Například univerzitní profesorka Růžena Vacková za to, že se v roce 1948 jako jediná profesorka UK zúčastnila protestního pochodu studentů na Pražský hrad, anebo blízká Dagmařina přítelkyně Irena Šimonová-Vlachová za plánování emigrace, tudíž velezradu.
„Muž ve vězení je tragický, zajatý ponížený lev, plačící hluboko uvnitř. Žena se stane malým, vzteklým hlodavcem, lasicí či kunou, která se hned začně podhryzávat a podhrabávat ven, a ještě svolává ostatní lasice a kuny, aby se podhryzávaly a podhrabávaly s ní,“ píše Šimková ve své zpovědi. Společenství „lasic“ pojilo silné pouto – společná nenávist ke komunismu.
„Když jsem procházela její vězeňské spisy, fascinovala mě jedna věc. Ona dávala jasně najevo, co si o nich myslí, že jí mrzí, že proti tomu režimu nestihla udělat víc,“ vyprávěla v televizním cyklu Neznámí hrdinové historička Pavlína Kourová.
Třeba na otázku, jaké byly příčiny její trestné činnosti a co čeká od výkonu trestu, Šimková do protokolu uvedla: „Naprostý nesouhlas s politickým zřízením v našem státě. Touha po svobodném životě v některé jiné zemi. Od výkonu trestu nečekám nic.“
Šustění hedvábím
„Pro referenty jsme svině, smradlavý hnůj, kurvy, bestie. Náš protijed je vzájemná něha a pozornost. Oslovujeme se zdrobnělinami. Jsme Marušky, Pepičky a Aničky bez ohledu na stáří a tělesný tvar. Chováme se podle Gutha-Jarkovského. Jsme dámy. Střežíme své pohyby, vyjadřování, intonaci, je to stálá kontrola sebe sama, která pomáhá udržet důstojnost. Říkáme tomu šustit hedvábím,“ vypráví Dagmar Šimková ve vzpomínkové knize.
Udržet si důstojnost i mentální zdraví pak pomáhá tajná vězeňská „univerzita“. Jakmile stráž otupí, vězeňkyně se scházejí, kde se dá: v umývárnách, v předsálí záchodů – a učí se jedna od druhé. Antropoložka Vacková přednáší dějiny umění, jiné vězeňkyně poskytují své znalosti latiny, francouzštiny, italštiny... Z těchto improvizovaných přednášek se dochoval i sešit, kam trestankyně zapisovaly poznámky. Růžena Vacková jej ukrývala v bederním pásu, který měla výjimečně povolený. Při výslechu totiž utrpěla vážný úraz páteře...
POHNUTÉ OSUDY: Pozdní prozření Bohumila Laušmana. StB ho unesla ze Salcburku |
Dagmar Šimková prošla věznicemi v Praze, Pardubicích, Železovcích. Kriminály vyhlášenými krutostí a nelidským zacházením s vězni. „Na velkém dvoře je korekce strašlivá. Zavřeli tam jednou jednu mladou ženičku a bylo jim málo, že tam bude o zimě a o hladu. Dali jí svěrací kazajku a svázali do kozelce, až byla prohnutá jako luk, hlavu k patám.
Zapomněli na ni a ráno při nástupu se nemohli dopočítat. Někdo si vzpomněl na tu v kozelci. Otevřeli dveře do korekce. Ležela tam na břiše, stále ještě jako luk, slzy přimrzlé na tvářích jako démanty. Dalo jim mnoho práce tělo urovnat a natáhnout, aby nemuseli vysvětlovat na krajské správě, jak to, že žena, kterou ranila mrtvice, má tak podivný tvar,” popisuje zážitek z Železovců.
Ze stejné věznice trestankyně každý den vozili na pole. „Je celé zarostlé bodláčím. Velitel Ratlík nařídil četařce, aby nám sebrala motyky, a musíme teď vytrhávat bodláky holýma rukama. Večer naše četa musí zůstat stát na dvoře dlouho po nástupu. Když nás konečně pustili na celu, byla už světla zhasnutá. Rozsvítily jsme svíčky a viděly tu spoušť.
Slamníky jsou rozřezané, sláma vysypaná po zemi, do té je vylitá voda z kbelíků, které vždycky ráno nanosíme, abychom se mohly umýt. V jedné hromadě leží naše mýdla, ručníky, rozšlapaná marmeláda, deky, dopisy z domova, všechen náš majetek. Bylo skoro ráno, když se nám podařilo všechno urovnat, uklidit, protože jinak bychom byly druhý den potrestány za nepořádek. Druhý den jsou naše ruce zanícené a opuchlé, protože jsme neměly čas ani světlo vybrat bodláky.“
Útěk
Hrdá Dagmar Šimková v Železovcích spřádá utopický plán: útěk. Při práci na poli obhlédne terén a hraje vabank. Vplíží se do lánu vzrostlé kukuřice – a utíká, co jí síly stačí. Je volná! Utíká celý den a noc, v noci si vymkne kotník, když v lese klopýtne a spadne do jámy. Přesto utíká dál.
Druhý den narazí na dva kočovné cikány. Ti hned poznají, že uprchla z vězení, a nabízejí pomoc. Domluví se, že se v noci sejdou u kapličky a nachystají jí tam cikánské oblečení. V tom jí nikdo hledat nebude. Dagmařin plán je jasný – dostat se pryč z Československa, děj se co děj. Jenomže.
Po dvoudenním úprku vyčerpaně usíná zavrtaná ve slaměném panáku na poli, kde ji najdou překvapení brigádníci. Předseda družstva je ale informován: z vězení utekla nebezpečná vražedkyně, a tak Dagmar potupně odvádí vesnicí, kde se babky křižují a děti na ni vyplazují jazyky. Za pokusoútěk fasuje další tři roky natvrdo.
POHNUTÉ OSUDY: Tabara dovedl vsetínský zázrak k šesti titulům. Před padesátinami ho zabila rakovina |
Vězeňkyně drží solidární sedmidenní hladovku. S ubíhajícími léty ve věznicích ubývalo politických vězeňkyň a přibývalo žen, které spáchaly těžké zločiny: vražedkyně, recidivistky s násilným chováním, všelijaké existence, které denně vyvolávaly konflikty a rvačky a vedle kterých bylo těžké žít a nezbláznit se. Brutalita se stupňovala i u dozorců.
„Na chodbě se ozval křik, sténání, výkřiky hrůzy a zvuky zápasu. Přiskakuji k železným dveřím s malým okénkem, kudy se podává jídlo. Nedoléhá, a tak škvírečkou vidím do vytopené, osvětlené kanceláře. Dozorci vlečou po zemi šílenou Olgu Turkovou. Kopou ji do břicha, rozbili jí obličej, válí se v krvi a ve zvratcích. Jen dozorkyně Kobra nekope. Je v posledním měsíci těhotenství a prudký pohyb by jí mohl uškodit. Stojí u zdi a s úsměvem přihlíží.“
Dagmar Šimková zvládla i tohle. Začala se učit romsky, aby svým spoluvězeňkyním rozuměla, dokázala se spřátelit i se ženou, která jí v amoku vyhrožovala sekyrou.
Figurína v panoptiku
Matka Dagmar Šimkové byla propuštěna při velké amnestii v roce 1960, Dagmar trest snížen nebyl – na to se chovala příliš hrdě a zpupně. Propuštění se dočkala až po čtrnácti letech, 28. dubna 1966. Bylo jí třicet sedm let. Dva roky pracovala jako dělnice v sodovkárně, plat jí byl obstaven za ty neodpracované neděle z vězení.
A návrat byl bolestnější, než čekala: „Jsem jako ubohá figurína v panoptiku madame Tussaud. Každý mě okukuje, porovnává s minulostí, a navíc i pomlouvá,“ napsala v jednom z dopisů. Ale ani to jí nevzalo sílu učit se anglicky a založit klub politických vězňů K 231.
Po sovětské invazi v roce 1968 s maminkou okamžitě sbalily kufry a odjely do Austrálie. V Perthu Dagmar vystudovala dvě vysoké školy, udělala si kaskadérský kurz a ve čtyřiceti letech začala pracovat jako manekýna. Dlouhou dobu působila jako terapeutka ve věznicích – nikdo jiný neměl u vězňů takový respekt.
Po roce 1989 se několikrát přijela podívat do rodné vlasti, o návratu ale neuvažovala. Její život – bez matky, která zemřela v roce 1970, a bez dětí – se odehrával v Austrálii. Tam také 24. února 1995 zemřela. Její popel byl rozprášen, jak si přála, v jednom z perthských parků.
