POHNUTÉ OSUDY: Akrobat Tuček zahynul v Rakousku. Mistra světa zabila konstrukční chyba

Byl to tak trochu paradox. První stojící letadlo viděl až v 15 letech, přestože už odmala všechno spojené s letectvím miloval. „Ve vzpomínkách vidím dětská léta plná papírových samoletů, vlaštovek a četby knížek o létání,“ svěřil se Ivan Tuček v roce 1979 časopisu Letectví + kosmonautika.

Oním strojem, který spatřil, byl i na rok 1957 zastaralý Čáp. Jakmile se Tuček dozvěděl, že je šance se jím proletět při vyhlídkovém letu, okamžitě se pro tuhle ideu nadchl. Přemluvil maminku a na výlet „prasklo“ dvouměsíční kapesné. „Mým představám ten let tak úplně neodpovídal, ale i tak mě to hluboce zasáhlo.“ Semínko lásky k létání bylo definitivně zaseto.

O rok později se spolu s kamarádem přihlásil v Hradci Králové do aeroklubu na plachtařský výcvik. „Pohyb ve vzduchu miloval. Vím z vyprávění, že už jako malý skákal ze stromu,“ vzpomínal syn Daniel v roce 2012, který nyní sám létá. Ivan Tuček ale nezůstal u plachtařiny.

V Hradci a Jaroměři se začal věnovat motorovému létání a akrobacii. Kromě toho se vyučil elektrikářem u Československých drah. Na svůj koníček pak musel na dva roky zapomenout. Kvůli drobnému prohřešku nemohl nastoupit během základní vojenské služby do košického aeroklubu, místo toho sloužil vlasti se zbraní v ruce. S nalétanými desítkami a stovkami hodin se pak Tuček zlepšoval a začal mít úspěchy.

Nečekaný úspěch

V roce 1967 byl na oblastní soutěži Čech čtvrtý a na mistrovství republiky nečekaně pátý. V nově pořádané soutěži družstev se dokonce podílel na vítězství. „Za mnou skončili i někteří, jejichž jména jsem vždy vyslovoval s úctou. Takže radost byla obrovská a cesta k reprezentaci otevřená,“ popisoval později.

Pak přišly účasti na mistrovství světa, tři tituly na domácím šampionátu a druhé místo na mistrovství Evropy. Na stejné, tedy stříbrné pozici, skončil i na světovém šampionátu v roce 1976. Tam už soupeřil na československé novince – stroji Zlín Z-50, prvním sériově vyráběném speciálním akrobatickém letounu na světě.

I s jeho pomocí se měl stát vrcholem Tučkovy kariéry světový šampionát 1978, pořádaný na domácí půdě – na letišti v Hosíně u Českých Budějovic.

Zdravotní trable před titulem

Tehdy šestatřicetiletý pilot tam patřil k hlavním favoritům. Ale ve dnech před vystoupením ho provázely zdravotní potíže. „Ráno před startem mě bolel krk a později se přidalo i břicho. Doktoři mi nepomohli, snažil jsem se tedy myslet na něco příjemnějšího. Třeba na knížku, kterou jsem v předešlých večerech přímo hltal a která mi umožnila na chvíli zapomenout. Byly to Hovory od Miroslava Horníčka.“ Tuček se snažil vyhnat bolest cvičením v lese, ale příliš to nepomáhalo.

Když na něj přišla řada, sedl do Zlínu a vyrazil malovat na oblohu složité akrobatické obrazce. „Během stoupání zapomínám na břicho a dostávám se do správného stavu. Výška zatím sedí a prostor taky. Teď trošku natáhnout, ale pozor na rychlost. Je to o 90°? Teď tu moji mašličku, ta chce dole nejméně 150 metrů. I to vychází,“ líčil Tuček tehdy svými slovy.

Už ve vzduchu si uvědomoval, že by to tentokrát mohlo vyjít. Když přistával, diváci mu nadšeně mávali, na stojánek mu přišlo gratulovat mnoho lidí. Ještě ale neměl vyhráno. Soutěž pokračovala a rozhodčí ji bedlivě sledovali. Když finále skončilo, přispěchal k němu rozzářený Luděk Munzar a důvěrně mu sděloval, že má informace od pramene a že to vyšlo. „Nevěřím. Alespoň navenek, ale v duchu se už dušička tetelí. Jak se však bojím! Pak ale přicházejí další a už začínám podléhat.“ Herec Munzar měl pravdu.

Absolutním mistrem světa se podruhé v historii stal Čech, Tuček navázal na triumf Ladislava Bezáka z roku 1960. „Řádím se šampusem, vyzkoušel jsem si, jaké to je, stříkat kolem sebe jako na Velkých cenách formule 1.“

Za letu slyšel křupnutí

Pak už přicházejí jen příjemné povinnosti. Závěrečná show a předání těžkého putovního poháru pro světového šampiona. Tleskal mu tehdy i syn Daniel. „Byl to asi zážitek, ale osmiletý kluk to těžko docení. Byl jsem samozřejmě na tátu pyšný a vytahoval se tím, musel jsem být pěkně nafoukanej. Prý jsem v Hosíně pronesl, že jednou budu také mistrem světa, což se mi nepodařilo. Mám však aspoň bronz,“ říkal před čtyřmi lety s úsměvem muž, který cenný kov vybojoval devatenáct let po hosínském mistrovství.

Ivan Tuček, čerstvý mistr světa, už neměl motivaci dál soutěžit. Stal se trenérem reprezentace, ale po pár letech skončil. Poté nastoupil k Slov-Airu jako práškovací pilot, létal s Andulou a Čmelákem až do devadesátých let. Tahle práce ho dokonce zavedla na půl roku do Egypta, kde v klidu zvládl i incident, při kterém se jeho letadlo srazilo s orlem a ten mu prorazil kryt kabiny.

V roce 1987 se ještě nakrátko vrátil k akrobacii. „Nadchl mě tím, že i když byl téměřodvacet let starší, svou pílí a připraveností se nám vyrovnal. Pořád sportoval, honil nás na nohejbal. Ale akrobacie už byla tehdy jiná, létalo se na výkonnějších strojích a agresivněji, než byl zvyklý. Do toho měl svoji práci a nemohlse sportu už věnovat naplno. O rok později s tím skončil,“ vysvětloval v roce 2012 Stanislav Bajzik, bývalý šéftrenér reprezentace.

V roce 1993 Tuček spolu se synem rozjeli v Hradci Králové leteckou školu, kde působil jako šéfinstruktor. „Vychoval další řadu akrobatů, trénoval i mě. Létal od rána do večera,“ vyprávěl Daniel Tuček. „A pořád ho to bavilo. Denně se na akrobacii, což je hrozná dřina, těšil. Čím víc já létám, tím méně to chápu,“ dodal s úsměvem.

Ivan Tuček.

Na konci srpna 1999 odletěl Ivan Tuček s letadlem českého majitele do Friesachu nedaleko Lince. Se Zlínem Z-142 tam učil rakouské klienty akrobacii. V odpoledních hodinách 25. srpna se vydal na další let. „Slyšel za letu křupnutí, jakýsi podivný zvuk. Hned se vrátil na zem a celé letadlo prohlédl. Když nic nenašel, vydal se na další let, ale sám. Později se zjistilo, že i kdyby tam přijeli technici z fabriky, nic by nenašli. Došlo totiž k trhlině pod zanýtovanými plechy,“ vysvětloval před čtyřmi lety syn Daniel.

Když jeho otec vystoupal 200 metrů nad zem, utrhlo se Zlínu křídlo. V takové výšce pilot nemá šanci jakkoli reagovat – nemůže přistát ani nemá čas vyskočit padákem. Technická závada a konstrukční chyba Z-142 stály mistra světa život.

Letouny tohoto typu, vyráběné od 80. let v Moravanu Otrokovice, dokonce po této tragédii nesměly několik měsíců do vzduchu. Nyní se smí na Z-142 provádět akrobacie jen malé množství hodin nebo musí dojít k výměně a zesílení křídla. „Bohužel, podobné nehody se staly před tátovou smrtí už dvakrát, ale nedošetřily se. Měl jsem vztek. Ale k létání bohužel podobné věci patří. Táta dokonce pár let předtím říkal, že zvládne všechno kromě utrženého křídla,“ přiznal Daniel Tuček.

Ironií osudu zemřel mistr světa z roku 1978 v letounu Zlín – tedy stejné značky, se kterou spojil největší úspěchy a slávu. „Já mám na Z-50 nebo Z-242 taky příjemné vzpomínky. Ale typ Z-142, na kterém se táta zabil, je podle mě nepovedené letadlo, takový socialistický paskvil. Zlín vyráběl krásná letadla a pak kvůli potřebě armády vznikl tenhle krám. I když jsem na něm vyhrál svoji první akrobatickou soutěž, už s ním nikdy v životě nepoletím. Tohle jsem si slíbil v roce 1999 a dodržuji to.“

V letadle zemřel i Petr Tuček

V zářijovém čísle časopisu Pilot vyšel tehdy úvodník prezidenta Letecké amatérské asociace Petra Tučka. „Lidé prostě umírají. Pro nemoc, na silnicích, na železnici, při zemětřeseních, stářím, při záplavách a také při létání. O každé příčině smrti se dá říci, že jí šlo předejít. A to je také poslední poselství těch, kteří zahynuli, nám žijícím. Ani Mirek Forejt, ani Jarda Londin, ani brácha Ivan určitě nevzkazují nelétat. Takže přeji všem i sobě, aby létání bylo jen pro radost.“

Jen o několik týdnů později, 17. října 1999, vzlétl i Petr Tuček na ultralehkém letounu vlastní výroby k poslednímu letu. Krátce po startu z bývalého vojenského letiště v Ralsku se ze stroje oddělila součástka a způsobila destrukci vrtule. Letadlo poté narazilo do stromu poblíž přistávací dráhy. Daniel Tuček se musel během dvou měsíců vypořádat se smrtí otce i strýce. „Hodně to se mnou otřáslo. Rodina se mě ale nepokoušela přemluvit, abych s létáním seknul. Věděli, že by to nemělo cenu.“

Když jsme zachraňovali dítě, dostal jsem pěstí Stejně jako otec ve vzduchu riskuje. Daniela Tučka (42), syna mistra světa v letecké akrobacii Ivana Tučka, ale už ve speciálech dělat výkruty neuvidíte. Zato je běžně ke spatření v kabině žlutého záchranářského vrtulníku, který pro mnoho lidí často znamená tenkou hranici mezi přežitím a smrtí. „Tohle létání je mnohem náročnější než akrobacie,“ říkal pilot a tehdejší místopředseda představenstva společnosti DSA, která provozuje síť letecké záchranky, v roce 2012. LN: Spousta úspěšných sportovců chce po synech, aby následovali jejich kroky. Jak jste to měl vy? Nenutil mě. V pubertě mě naopak začala letadla vadit, nerad jsem jezdil na letiště. Radši jsem dováděl na surfu, nebo lítal za holkama. Když ale v mých 15 letech zamířil táta na půl roku práškovat do Egypta, začal jsem chodit do aeroklubu. Po vojně jsem si zaplatil výcvik v profesionální škole v Holešově a až pak přišel za tátou s tím, aby mě naučil akrobacii. LN: Jak jste spolu vycházeli? Samozřejmě jsme si i lezli na nervy, třeba když mě trénoval. V létání mě ale naučil všemu. I když jsme se hodně hádali, tak když komentoval můj let, prohlásil, že když přidělají knipl na vrata, tak s nimi odletím. To mě moc potěšilo. Táta měl ale zkrátka jiné názory než já. Ve třiceti letech jsem se s nimi nemohl ztotožnit, teď musím říct, že měl v 99 % pravdu. LN: V roce 1997 jste v Kansasu na MS získal bronzovou medaili v družstvech. Proč jste pak v téhle kariéře nepokračoval? Nějak nebyl čas ani chuť, naposledy jsem v akrobatickém letadle seděl v roce 2002. Asi k tomu přispěla i tátova nehoda. Ale obecně jsem „přelítanej“. LN: Kdy jste přesedlal z letadel na vrtulníky a proč? Vždy jsem říkal, že helikoptérou nikdy létat nebudu. A to protože létání napodobuje let ptáka a žádný z nich nemává křídly nad hlavou. Ale pak mě to chytlo a od roku 1998 létám jako kapitán se záchrankou, teď už jsem i instruktor a zalétávací pilot. LN: Dají se při tom využít zkušenosti z akrobacie? Ano, vnímání trojrozměrného prostoru je stejné. Akrobacie vás naučí cítit, co mašina dělá bez toho, abyste koukal na přístroje. Daniel Tuček u záchranářského vrtulníku EC 135. LN Přistáváte mezi domy, v lese či mezi dráty elektrického napětí. Jak je tahle práce těžká? Hodně. Je výrazně náročnější než akrobacie. Když se při té člověku nechtělo, nebo se necítil, tak neletěl. A stejně tak, když nebylo úplně hezké počasí. V záchrance jde pokaždé o život. Když let odmítnete, víte že jste právě někomu nemohl zachránit život. Jste pod ohromným psychickým tlakem. LN: Jak to myslíte? Zapípá mi pager a já se rozběhnu k vrtulníku, aniž bych tušil, kam mám letět. Pak přijde záchranář a řekne mi směr. Minutu a půl od prvního zapípání jsme už ve vzduchu a někam letím bez toho, abych věděl, co se děje. Až potom se dozvím detaily a začneme řešit s dispečinkem, kde můžu sednout. Ten ale většinou neví podrobně, řekne mi, že by tam měla být třeba velká křižovatka. Když se dostanu na místo, nemám čas kroužit a vybírat si plochu.Jde o rozhodnutí v řádu vteřin. Záchranáři řeknu: vlevo mám dráty, hlídej mi je a začínám přistávat. Nejde ale jen o místo, musíte dávat pozor, abyste neohrozil lidi. Když dosednete blízko rozbitého auta, mohou trosky létat po okolí. Nad tím vším musíte bleskově přemýšlet s vědomím, že pod vámi jde někomu o život. Proto je tohle létání extrémně náročné. Pilot na záchrance musí mít létání naprosto zautomatizované. LN: Jste na nějaký zásah hrdý? Třeba nedávno jsme měli přistání v Orlickém Záhoří, kde jsme se motali přes dráty a pod dráty, abychom sedli na cestu pro těžce zraněné dítě. Takových zásahů jsou ale desítky. Jednou jsem dokonce dostal přes hubu. LN: Prosím? Zase šlo o dítě. Potřeboval jsem přistát na svahu a jediný srovnaný kousek byla zahrádka. Tu jsem tím v tu chvíli zničil, ale když letíte pro kluka, co nedýchá, tak na to kašlete. Posádku jsem vyložil ve visu a já poté přistál. Vylezl jsem, rána a ležel jsem pod vrtulníkem. Byl to naštvaný majitel té zahrádky. Než jsem se vyhrabal zpět na nohy, tak přiběhli místní a toho člověka odtáhli a my mohli pokračovat v naší práci...