„Helejte, a do redakce už nechoďte. Řekněte, že než z toho idiota něco vypadlo, vždycky půl hodiny jenom poulil oči,“ radí mi zkušeně Mistr, když se na chodníku po rozhovoru loučíme.
Zábavný a milý muž, který podle svých slov, když je v kondici, udělá i deset piv za deset hodin. Jestli si teda trochu netahal tričko, protože se mnou udělal jen jedno.
Cenu Karla Čapka před vámi dostal i Václav Havel, Ludvík Vaculík, Arnošt Lustig, Ladislav Smoček... Těší vás, v jak dobré jste se ocitl společnosti?
Když jsem zapnul počítač a uviděl tu zprávu, zůstal jsem zírat. A jako že bych měl teda radost...
Cože? Vás to nepotěšilo?
Já na to tak koukal a říkal si: To je nějak moc, ne? A kór když člověk před tím neměl žádné takové ty obvyklé signály od známých - byl to blesk z čistýho nebe. A vlastně doteď jsem se z toho nevzpamatoval.
Chcete říct, že toho ocenění nejste hoden?
Jak nejste hoden? Já si tu cenu nedal. Dali mi ji oni. Ale to víte, že vás v tu chvíli napadne úplně všechno. Třeba zavolat jim a říct: „Hele, zkuste to dát někomu jinýmu. Nebo mi uděláte ze života peklo. Tohle je prostě moc.“ Jenže než jsem si to přebral, už jsem se ubíral do Ameriky za synem a vnoučaty. A cestou mě napadlo: Třeba když budu zrovna v Americe, tak se naštvou, že si pro cenu ani nepřijdu, a nedaj mi ji. A to by bylo teda úplně nejlepší. Protože by to dostal někdo jinej, a já bych měl pocit, že jsem to ale měl původně být já. S tím by se mi žilo líp. Jinak já jsem si z těchhle věcí vždycky spíš dělal legraci, protože literární ceny podle mě dělaj jenom zlou krev, málokdy jsou spravedlivý. Víte, kolik senzačních, báječných spisovatelů nedostalo Nobelovu cenu za literaturu?
Vy jste si nejenom že nepřevzal cenu, ale odmítl jste i 100 000 korun, které k tomu ocenění patří. Vzkázal jste, aby je poslali tam, kde není svoboda slova v dobrém stavu. Už víte, kde ty peníze skončí?
Zatím se o tom jedná, poprosil jsem Jiřího Dědečka a další lidi z výboru PEN klubu, ať se rozhodnou podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí. A řek jsem to proto, že zrovna nedávno jsem dostal žádost o aspoň malý finanční dar pro nějaký disent kdesi v Íránu.
Není to pro spisovatele na volné noze docela velká frajeřina, odmítnout sto tisíc? Vy nepotřebujete peníze?
To žádná frajeřina není. Ty peníze by mi spadly do klína, já si je nevydělal.
Víte, co by za to bylo piv?
Piv by za to teda fakt bylo dost. Na pivo ale mám i z toho svýho důchodu devět tisíc osm set korun. Mně se totiž někde ztratilo pár let studií, ty školy už neexistujou. A taky jsem to nějak blbě pochopil a několik let si neplatil sociální. Takže mi to spočítali. Ale pozor, já si nestěžuju, já dostal, co jsem si zasloužil. A co se týče toho piva, bejvaly o hodně divočejší časy. Dneska už je to se mnou jako s Hrabalem, když říkal, že v pokročilým věku se mu už roky chlastu zúročily. Totiž že si dá pár piv a je po nich prdlej jako dřív po deseti.
Vaše knížka Rothschildova flaška začíná tragikomickými výjevy z českých úřadů. Takže mě trochu překvapilo, že jste se stal po posledních volbách zastupitelem v pražských Dejvicích. Jaká je lokální politika z pohledu spisovatele?
Já jsem zastupitelem rok, takže se to pořád učím a ještě se mi to tak úplně neokoukalo. Chodím na ty schůze zastupitelstva, což je teda na celej den a ten je trošku dlouhej. Nosím si tam z domova řízky... Já se holt nechal přemluvit pár lidmi, abych na kandidátku propůjčil svý jméno. Tak dobře, budu na nějakým nevolitelným místě – a pak jsem do toho spadnul, protože mi lidi dali tolik hlasů. Já jsem ale přesvědčenej, že máme teď dobrýho starostu a že se obklopil podobnými lidmi – zkrátka čekal jsem, že to bude horší, než to je.
Dají se v místní politice najít příběhy?
Na to se mě tam taky ptají, jestli to hodlám literárně zúročit. A já říkám: No to by tady muselo být něco zajímavýho. Aspoň nějaká ta vraždička. Zatím ale spíš nuda.
Není pro vás zajímavé, jak politici mluví? Jak je jazyk prozradí, i kdyby měli deset jazykových koučů?
Ten jazyk, co politici používají, je trošku nablblej. Ale já to nemůžu kritizovat, protože mě když postavěj před mikrofon, nic plynulýho ze mě nevyjde. Mimochodem, všimla jste si někdy Sobotky? To je jako kdybyste do něj hodila korunu - on je schopen mluvit půl hodinu na jakékoli téma a nikdy se ani nepřeřekne! Neuvěřitelný. Já když jsem občas třeba v rádiu, většinou se hned ozve: „No ale to mi utíkáte z otázky.“ A já fakt zjistím, že už jsem v nějakým úplně jiným příběhu. Nedokážu udržet už ani tu otázku. Ale na zastupitelstvu jsem ještě veřejně nepromluvil. Možná že moje první a poslední věta, kterou tam pronesu, bude: Na shledanou. Víte, co je vlastně na politice, ale taky a na těch cenách, pro mě úplně nejhorší? Já jsem už od školních let šíleně nervózní, když se někde řekne Šabach. Protože ve škole to znamenalo jediný: že půjdu k tabuli. Takže mám vypěstovaný, že když zaslechnu Šabach, na chvilku se mi zastaví srdce. A to teď mám, i když svý jméno vidím v novinách.
Celý rozhovor se spisovatelem Petrem Šabachem o ceně Karla Čapka, otci lampasákovi a starých, o hodně divočejších časech si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 29. ledna.
V magazínu dále najdete:
- Spát se vyplatí: proč firmy chtějí, aby se jejich zaměstnanci dobře vyspali, a jak na to.
- Rozhovor s blogerkou Do Thu Thrang o přistěhovalectví, vietnamské rodině a o českém hulvátství.
