Život Jiřího Chaloupky se naplnil ve středu 7. listopadu 2012, když na obec Těšany na Brněnsku už dávno padl soumrak. Tragédie se udála po osmé večer. Řidič dodávky míjel protijedoucí vozidlo a nevšiml si muže, který stál na kraji silnice a chystal se přejít mimo přechod. Bývalý žokej a už dlouhá léta dostihový trenér vážným zraněním podlehl.
Osudnými se mu stali milovaní koně. „Jedna jeho kobylka měla koliku a on šel vyhlížet veterináře. Chtěl přejít silnici, jenže zřejmě se mu smekla noha při sestupování z chodníku. Řidič za to nejspíš nemohl,“ přibližuje jeho starší bratr Václav Chaloupka.
Krutá hra vteřin
Podle jedné z dostihových legend šlo o krutou hru vteřin. „Protože veterinář dorazil těsně potom a dával mu první pomoc,“ hlesne Chaloupka.
POHNUTÉ OSUDY: Závodník Vincent Junek jako první nepřežil Zelené peklo |
Nešťastná zpráva o úmrtí Jiřího Chaloupky staršího, který by šest dní poté oslavil jedenašedesáté narozeniny, těžce zasáhla nejen jeho rodinu a blízké, ale také všechny, kdo se kolem koní pohybují.
„Když to mám říct na rovinu, byl to průser, škoda dobrého koňaře,“ vzpomíná Josef Váňa. „Věděl jsem, že Jirka si dal rád sklenku vína, stejně jako já, tak jsem měl obavy, jestli tohle nebylo příčinou neštěstí. Ale bylo to jinak a v duchu jsem se mu omluvil. Strašně mě to sebralo. Nikdy by mě nenapadlo, že takovýhle borec takhle blbě skončí,“ chmuří se osminásobný vítěz Velké pardubické.
Podobně dodnes prožívá Chaloupkův odchod prezident Jockey Clubu Václav Luka. „Jirka patřil mezi úzkou špičku lidí, kteří pro dostihový sport hodně udělali, kteří jím žili. Bylo to velmi smutné – najednou chyběl ten, který byl vždycky přímočarý a nebral si servítky, ale zároveň měl i neobyčejný smysl pro humor. I ve vypjatých chvílích totiž dokázal pobavit okolí výstižnými a vtipnými postřehy. Také v dostizích existuje konkurenční boj, ale Jirka nemohl mít nepřátele,“ je přesvědčený.
Odmalička v sedle
Bratři Chaloupkovi vyrůstali v Těšanech. Měli společné zájmy – fotbal, brzy však zvítězili koně. „Oba jsme hráli fotbal v místním Sokole, ale naší láskou se brzy stali koně,“ vzpomíná Václav Chaloupka.
„Děda se o ně staral na státním statku, takže jsme jako malí vždycky počkali, až dá kůň hlavu dolů, chytili se hřívy, kůň zvedl hlavu a už jsme na něm seděli. Krásnější dětství jsme nemohli mít,“ vypráví.
Oba začali jezdeckou kariéru v rovinových dostizích, ale do závodění vstoupili mnohem dřív.
POHNUTÉ OSUDY: Patřil mezi nejváženější fotbalové kouče. Tlukot Marečkova zlatého srdce zastavila rakovina |
„Vedle oficiálních dostihů se tehdy pořádaly jezdecké dny, kde se dělala všestrannost. Dostihy, parkury, koně se předváděli v tahu, síle – to všechno byla zábava pro děti a mládež. S tím jsme začínali hodně brzy, ve Slavkově, Židlochovicích, Uherském Hradišti. Byla to fantastická příležitost pro mladé jezdce, nemuseli čekat, až jim bude šestnáct a někdo jim dá jezdeckou licenci.Já jsem tak ve Slavkově vyhrál svůj první dostih ve dvanácti a Jirka na tom byl podobně. První steeplechase jel ve čtrnácti, kdy vážil 48 kilo – dvacet kilo tak musel dovažovat olovem,“ pousměje se.
Pane profesore, je to jinak!
Talentu pobrali oba stejně, ale v ně-čem se prý lišili. „Jirka byl odmalička vzpurný a paličatý – když si něco vzal do hlavy, musel to prosadit... Ale při rovinových dostizích jsme pořád snili o překážkách. Vždyť jsme jako kluci skákali parkury, to nás bavilo,“ líčí starší z bratrů.
Ještě v něčem se prý lišili. „Jirka byl chytřejší než já, ve škole byl úspěšnější. Oba jsme v Brně vystudovali zemědělství a on měl chytrost od pánaboha. Docela tím i zlobil profesory – jakmile se dopustili nepřesnosti, okamžitě se ozval: Pane profesore, je to krapet jinak! A řekl to na rovinu, žádný ostych. Stejně jako tisíckrát potom.“
Setkání s Legendou
Po studiích působí Jiří Chaloupka v sousedních Šinkvicích, kde už během školy pomáhal bratrovi kolem koní, jezdí a trénuje. Na podzim roku 1976 se osamostatňuje, přijímá angažmá v JZD Moravské Knínice (později mění název na JZD Družba Čebín), kde se mu dostane do péče do té doby na rovinách málo úspěšná Legenda.
„Byla to nenápadná kobylka, jejíž výkonnost se ustálila na úrovni jen velmi průměrného koně vhodného pro rovinové závody čtvrté kategorie,“ vybavuje si publicista Petr Feldstein, kterého, ač po roce 1968 upadl v nemilost komunistického režimu, přijali v roce 1977 na závodišti ve Velké Chuchli do oddělení propagace. Mohl tak sledovat i kariéru Jiřího Chaloupky.
POHNUTÉ OSUDY: Zvednout křídlem šátek z louky Martin Stáhalík nestihl |
„I z takového průměru však mohou vzejít dobří překážkáři a pod Jirkovou rukou dostala klisna jinou perspektivu. Prokázala skokanský talent, její třída šla brzy nahoru,“ dodává Feldstein.
Na Chaloupkovo osmileté angažmá v Moravských Knínicích rád vzpomíná František Srnec, který tam tehdy působil jako zootechnik. „Tenkrát nás opustil trenér a přišel Jura. To bylo jiné kafe – sice musel z Těšan denně dojíždět, ale do koní byl zapálený a rozuměl jim. A měl výhodu, že trénoval i jezdil. Chtěl vyhrávat a dařilo se mu,“ pokyvuje hlavou.
V roce 1979 měla Legenda šest let a mohla se postavit na start Velké pardubické. Samozřejmě s Jiřím Chaloupkou v sedle. Už dávno nebyl nováčkem, byla to pro něho již šestá účast a měl za sebou dvě třetí místa s Dafné.
V dostihu, který dokončili jen čtyři koně z osmnácti, pak nečekaně triumfovali. Legenda se v závěru přehnala kolem obhájce Lancastera s Jiřím Kasalem a Limita s Františkem Zobalem, vítěznou dvojicí z roku 1976.
„Bylo úžasné sledovat, jak drobná Legenda, na minutu přesně připravená Jiřím Chaloupkou a týmž Jiřím Chaloupkou také perfektně jetá, v polovině cílové rovinky útočí na mnohem robustnějšího Limita,“ popsal rozhodující moment Petr Feldstein v nekrologu „Za Jiřím Chaloupkou...“ pro webový časopis Dostihový svět.
V onom roce 1979 se ještě víc hovořilo o jezdeckém umění žokeje Jiřího Chaloupky.
„V té době byl jezdcem s nejlepším stylem, ten byl unikátní. Mnozí byli takoví plácalové, kteří ve finiši koně mlátili, ale on ne,“ má jasno Josef Váňa.
POHNUTÉ OSUDY: Oblíbený gólman Jánoš zemřel při autonehodě. Zradila ho rychlá jízda |
„Měl dobrou ruku, uměl vést koně. Jeho styl byl opravdu hezký. Jezdil krátké třmeny, vypadalo to velmi elegantně. Každý by neuměl předvádět módu, ale on byl jako manekýnka na pódiu,“ přikyvuje Václav Chaloupka.
„Jeho posez byl skvělý, seděl v sedle jako panenka,“ uznává legendární trenér František Vítek, vítěz Velké z let 1963 a 1965.
Zůstal jen Picca Bio
Počátkem osmdesátých let se začal Jiří Chaloupka věnovat jen trenéřině a byl úspěšný – až do roku 2012 si v této roli připsal 118 rovinových a 153 překážkových vítězství.
V pozadí všech byla jeho choť, paní Alena Chaloupková. Po roce 1989 se jejich „koňácká“ rodina, jedna z nejznámějších v republice, osamostatnila. U domu v Těšanech vyrostla stáj a Chaloupkovi trénovali koně většinou jiných majitelů.
„Hlavně v prvních měsících po Jirkově odchodu jsem pořád čekala, kdy vstoupí do dveří,“ říká tichým hlasem vdova po slavném žokeji a trenérovi, učitelka v místní škole.
Někdy měli v maštali i osm koní, nyní zbyl jediný – valach Picca Bio. „Starám se o něj a trénuji jej, to mi pomáhá, stejně jako práce s dětmi ve škole. Ale pořád myslím na Jirku – jaká byl silná osobnost, že všechno, co kolem koní umím, mě naučil on. Za čas si možná zvyknu, ale zapomenout se nedá. Byli jsme spolu jedenačtyřicet let...“
