Luxuju krajinu očima, říká autor nevšedního veršovaného fotodeníku David Macháček

Jeho Mobilní deník vznikl před třemi lety. Přestože zpočátku neměl ambice své fotky ukazovat, dnes má za sebou několik výstav a početnou skupinu fanoušků, kteří ho sledují na Facebooku. Poslední výstava v galerii legendárního fotografického obchodu Centrum FotoŠkoda se jmenuje Zpomalený film, což trefně vystihuje Macháčkovy toulky městy a krajinou.

Láska v pekle na zemi. Svatební fotky z válkou zjizveného Homsu obletěly svět

„Po roce focení jsem zjistil, že jsem si vypěstoval návyk luxovat věci kolem sebe očima, jako to při čtení dělaly Chobotničky z druhého patra,“ říká Macháček. „Zpomalil jsem krok a snažím se všechno kolem sebe lépe vnímat, zapamatovávat si. Díky fyzickému zpomalení jsem si uvědomil, že nás obklopuje neskutečná spousta vizuálních námětů a je vždycky co fotit, i když jdu třeba jenom na roh do sámošky pro rohlíky. Vesnice, sídliště anebo fádní příměstské čtvrti, které mě dřív nudily, dneska pozoruju úplně jinýma očima.“

Všechny Macháčkovy fotky jsou dílem spontánního okamžiku, k námětům se nikdy nevrací, aby je třeba zachytil v lepším světle.
„Důsledně jsem si zakázal chodit fotkám naproti,“ vysvětluje. „Nejsem fotograf a nehraju si na něj, v první řadě si pořád pořizuju deníkové fotozáznamy, abych si zapamatoval, kde jsem ten den byl a co jsem dělal. Nikdy si taky nefotím nic do zásoby, a když jsem ležel doma nemocný, vyfotil jsem aspoň zátiší s čajem a Aspirinem.“
Na jeho fotografiích jednoznačně převažuje architektura. Z několika důvodů – jde o Macháčkovu velkou lásku, architektura je fotogenická a focení domů nejlépe vyhovuje jeho nesmělé povaze. Lidí na jeho záběrech přesto pomalu přibývá.

„Po dvou výstavách, kde byly jenom baráky, jsem se teď rozhodl vystavit snímky, na kterých jsou lidé anebo jejich hmatatelné stopy. Ale je fakt, že s focením lidí mám pořád problém,“ připouští. „S domy můžu být sám, mám s nimi intimnější vztah.“
A jak vznikají krátké verše, které jeho deníkové momentky doprovázejí? „To naskakuje samo, moc nad tím nepřemýšlím. Je to jako s tím focením, rychle něco sesmolím – a jdu dál,“ říká.