Pohyboval se s obtížemi. Právě se v rodinné vile na pražských Dívčích hradech stěhovali z prvního poschodí do přízemí, aby to neměl tak vysoko. Schody zvládal pomocí berlí a zábradlí, jinak volil vozík. A slavil dvoje narozeniny.
POHNUTÉ OSUDY: Zbytečný risk Čechů. Mistři světa utrhli lavinu v Tatrách |
Ty opravdové má 30. prosince, loni mu bylo sedmdesát. Druhé narozeniny slaví 2. června, letos budou šestnácté. „Kdybych tehdy spadl o kousek dál, na rovinu, bylo by všechno vyřízené a neslavil bych nic,“ povídal s úsměvem jako téměř pořád. V obývacím pokoji už umístil poháry, které během úspěšné kariéry získal, jen medaile jsou v kufru. „A asi tam i zůstanou, nevím, kam bych je pověsil,“ pokrčil rameny.
Medaile pocházejí z mistrovství Evropy na dvojskifu, v roce 1970 přivezl ze světového šampionátu v kanadské Svaté Kateřině skifařský bronz, a navázal tak na slavnou éru Václava Kozáka. Další kovy se pojí k párové čtyřce, nejcennější je olympijský bronz z Montrealu v roce 1976.
Předchůdce Chalupy a Synka
Šikovný veslař, silák, technik. A vzor pro mladé závodníky. „O deset let starší Jarda byl pro nás Pan veslař – vzhlíželi jsme k němu s úctou hlavně kvůli skifařskému bronzu ze Svaté Kateřiny. Skif je nejtěžší disciplína a pro nás to bylo něco úžasného. Jarda byl prostě idol. Když se v roce 1973 začala formovat párová čtyřka, logicky se stal jejím šéfem, vůdcem nás mlaďochů,“ vzpomínal Zdeněk Pecka, rovněž dlouholetý slavný reprezentant.
POHNUTÉ OSUDY: Zabil jsem otce a mámu dostal do blázince, říkal Martin Odložil |
Podobně měl Hellebranda zapsaného Filip Koudela, další z úspěšných závodníků té doby. „Jarda byl naším veslařským tátou, obdivovali jsme ho tak, jako mladí veslaři obdivovali a obdivují Vaška Chalupu a Ondru Synka. Měl takovou sílu, že jsem mu začal říkat Tarzan. A taky byl mazák. Mazáků může být spousta, ale on si pokaždé věděl rady,“ připomněl a vybavil si polovinu 70. let, kdy při pražské regatě na Vltavě česká párová čtyřka, jež se teprve chystala útočit na medailovou sérii s vyvrcholením v Montrealu, soupeřila s favorizovanou lodí tehdejší NDR.
Při rozjíždění před závodem si Miloslav Laholík stěžoval, že se mu list vesla propadá do hloubky. „Všichni jsme z toho byli nervózní, jen Jarda neztratil svůj pověstný klid. Přistáli jsme, on vzal Laholíkovo veslo, zapřel ho do krakorce, ve kterém je veslo upevněné, a veslem hliníkovou konstrukci krakorce krapet ohýbal. Tak to aspoň vypadalo. Do startu zbývalo pět minut! Obávané východní Němce jsme pak slavně porazili, ale já si dodnes myslím, že Jarda to všechno dělal jenom „jako“, že to zkrátka bylo placebo. On byl kliďas, ale ten klid uměl přenášet i na ostatní,“ pokýval hlavou Koudela.
Klid Hellebranda neopustil, ani když se uzavírala jeho veslařská kariéra. V roce 1977 totiž skončil při kontrolních závodech párových veslařů až pátý a do reprezentační párové čtyřky už se nevešel.
Ve vzduchu mu osud nepřál
Také loučení s kariérou zvládl tehdy jedenatřicetiletý slavný veslař se stoickým klidem a začal se věnovat práci tělovýchovného pedagoga.
Paragliding! Koho kouzlo létání s padákem ve tvaru rohlíku osloví, ten mu propadne. Jaroslav Hellebrand byl jedním z oslovených – na kopci Raná u Loun, unikátu se stabilními větry, si už coby šéf rodinné firmy užíval pět let. Až přišel 2. červen roku 2000. Stmívalo se a s kamarádem na sebe ve vzduchu volali: Přistaneme a půjdeme na pivo!
POHNUTÉ OSUDY: Karel Zdeněk Klíma, šéfredaktora LN umučili v Terezíně |
Kamarád už čekal dole, když se to stalo. Přičiněním vzdušného poryvu se jeho padák vyprázdnil a bývalý slavný veslař se zřítil z třicetimetrové výšky. „Pořád jsem bojoval, ale marně. Z padáku se stal neovladatelný kus hadru,“ vybavil si Hellebrand i o jedenáct let později.
Měl štěstí v neštěstí, neboť dopadl na stráň, po níž se svezl. Slyšel, jak mu kdosi říkal, aby hýbal nohama. „Dal bych si pivo,“ řekl jen. Pak přiletěl vrtulník. Po rozlomení dvou obratlů a poranění míchy zůstaly jeho nohy bez vlády. Celá zůstala jen tři žebra, utrpěl těžký otřes mozku. A plíce byly zhmožděny. „Nechtělo se jim dýchat, ale umoudřily se. Veslařské plíce mě nezradily.“
Dlouho do noci mu v Praze na Bulovce operovali obratle, které pospojovali kovovými spojkami. „Co se dělo další týden, si nepamatuju. Ale povídali, že se už nikdy nepostavím na nohy. Vím, že rehabilitační sestřičky si se mnou daly ohromnou práci. A taky moje choť. Dívala se, co se mnou provádějí a potom řadu týdnů dělala s obrovskou vervou totéž. Je strašně statečná a houževnatá,“ měl jasno.
Jaroslav Hellebrand.
Jaký byl první týden, který mu po otřesu mozku zmizel v temnotách? „Od prvního dne jsem u něj trávila hodiny. Když se občas probral, opakoval mi, že to zabalí, že nechce zůstat na vozíku. Ale když viděl, jak se všichni kolem snažíme, začal bojovat,“ vzpomínala paní Zuzana, o dvanáct let mladší veslařova manželka. A podobně jako on vystudovaná tělocvikářka, která se před osudem hned tak nepřikrčí.
Tvrdá veslařská nátura Hellebrandovi nedovolila smířit se s lékařskou prognózou. „Denně jsem s ním cvičila a on byl skvělý. Neznám nikoho s takovou vůlí, jakou má on. Byl přesvědčený, že to přepere. Jenže, bohužel, míchu přeprat nejde,“ pokývala hlavou.
POHNUTÉ OSUDY: Těžká cesta Věry Čáslavské. Ze zlatého deště k rodinné tragédii |
Když jej začátkem podzimu převezli do Kladrub, jezdila za ním opět. I s dětmi – Jaroslav měl tehdy čtyři roky, Kateřině bylo devět. Jak děti přijaly tátův úraz? „U nás doma se o všem mluví otevřeně. Od začátku věděly, že táta spadl s padákem a že chodit už nebude, a pochopily to.“
V rehabilitačním ústavu v Kladrubech strávil tří měsíce. „Byl jsem zvyklý na sobě pracovat, to dělá sport. Začal jsem tam chodit s různými ortézami. Řekl jsem, že z Kladrub musím odejít po svých a povedlo se.“
Když v prosinci roku 2000 z Kladrub odcházel, ušel desítky metrů s berlemi. „Sice je to takové chození na houby, hned se unavím, ale není to úplně špatné,“ usmál se.
Hlava a srdce firmy
Po návratu domů obnovil rodinnou firmu, živil se podnikáním ve stavebnictví, rád řídil malý bagr. Jednatelkou byla paní Zuzana, zaměstnancem byl už před úrazem Ivan z Ukrajiny, který se mu snažil vyrovnat. „Jarda, všechno bude dobrý,“ přivítal jej v Praze. „Ty budeš hlava a srdce firmy, já budu nohy.“ A firma fungovala.
POHNUTÉ OSUDY: Juniorský mistr světa Tomáš Caknakis spadl z hradu |
Paní Zuzana působila i jako dobrovolná trenérka veslařského potěru. Nejprve v loděnici SK Smíchov, potom na protějším břehu v Bohemians dohlížela na záběry jejich Jaroslava i jeho kamarádů a kamarádek ještě ze školky na Dívčích hradech.
„Kdyby si velký Jarda nenabil, malý by jezdil na divoké vodě jako já. Jenže vůči Jardovi by to nebylo fér – on syna k veslům vzít nemohl a já k peřejím ano. Tak jsem si řekla, že to nejsou rovné podmínky, sebrala děti a šli jsme do veslařské loděnice,“ líčila Zuzana Hellebrandová. Posteskla si jen jednou. „Jarda to možná neřekne, ale začal mít bolesti v zádech. Kdyby je neměl, žilo by se nám o tisíc procent radostněji.“
