POHNUTÉ OSUDY: Záhadný odchod prvního sokola. Miroslava Tyrše označili i za zrádce

Narodil se 17. září 1832 v Děčíně v rodině zámeckého lékaře Johanna Tirsche; jeho matka Karolina, rozená Kirschbaumová, pocházela z Lovosicka. Při křtu dostal jméno Friedrich a krátce poté se rodina odstěhovala do Vídně, kde její živitel zemřel na tuberkulózu. Vdova se dvěma malými dětmi se poté vrátila do Čech, aby našla útočiště u svého bratra, správce panství na Mladoboleslavsku.

POHNUTÉ OSUDY: Odpusťte mi, napsal rodině. Pak brankář německé reprezentace skočil pod vlak

Tady záhy zemřela Friedrichova sestra a o dva roky později na tuberkulózu i paní Tirschová. Na živu zůstal pouze šestiletý Friedrich... Tři roky vyrůstal u strýce, do školy chodil v Kostelním Vtelnu, v devíti letech se ho ujal další strýc, pražský úředník. V Praze Tyrš studoval gymnázium, nakazil se „češstvím“ a byl ovlivněn revolucí 1848, kdy studenti stavěli v ulicích barikády. Od roku 1850 studoval právnickou a filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Tehdy se v indexu poprvé nepodepsal jako Friedrich Tirsch, nýbrž jako Bedřich Tyrš; posléze Bedřicha nahradil Miroslavem.

Zajímala ho logika, noetika, filozofie a estetika. Řídil se heslem Komenského: „Nic od ratolesti, vše od kořene!“ Věřil, že bude-li podporována touha Čechů po vědění, přinese jim to zlepšení života. Při studiu si přivydělával coby cvičitel v pražské Schmidtově tělocvičné škole či vychovatel synů v bohatých rodinách. Poznal chudobu, a proto chtěl být spisovatelem nebo učitelem. V roce 1860 získal doktorát filozofie. Na diplomu však stálo jméno Friedericus Tirsch, nikoliv Miroslav Tyrš. Nedivme se tomu, vždyť Němci tvořili třetinu obyvatel českých zemí a měli elitní postavení.

V témže roce se osmadvacetiletý Tirsch setkal při toulkách na Křivoklátsku s o deset let starším Heinrichem Fügnerem, jeho ženou a šestiletou dcerou Renátou. Filozofa Tirsche a bohatého i vzdělaného obchodníka Fügnera sblížily Schopenhauerovymyšlenky o vlastenectví a humanismu. Tirsch alias Tyrš navštěvoval Malypetrův tělocvičný ústav a s dalšími jeho členy uvažoval o založení podobného subjektu, který by byl společný pro Čechy i Němce, což umožňovala „únorová ústava“ z roku 1861. Vyhlíželo to nadějně, ale sponzor, pražská pobočka Dresdner Bank, vyslovil striktní podmínku – spolek musí být pouze německý.

POHNUTÉ OSUDY: Slovenský fotbalista Dubovský to dotáhl do Realu. Pak zemřel na dovolené

Tyrš usoudil, že Češi by měli založit svou vlastní tělocvičnou jednotu, a tvrdil, že osamostatnění jim prospěje i v jiných sférách. Pro nápad získal Fügnera a pak i vlastenecky smýšlející bratry Eduarda a Julia Grégrovy. Myšlence přál i kontext doby, neboť Vojtěch Náprstek přišel s plánem na vznik Nové Čechie v Americe: našinci tam měli utéci před rakouským útiskem, zbohatnout a po návratu vybudovat nové a svobodné Čechy. To však Tyrš odmítal.

„Nazdar!“ místo „Zdař bůh!“

Měl jiný plán: „Založme tělocvičnou jednotu a budujme Čechii tady, hned a bez emigrace!“ Záměr se začal naplňovat v lednu 1862, kdy Vídeň povolila jednotě činnost. Založena byla 16. února a její název zněl Tělocvičná jednota pražská. Starostou byl zvolen Jindřich (nikoliv Heinrich) Fügner a náčelníkem Miroslav Tyrš. Členy výboru se stali vlastenci – bratři Grégrové, hrabě Rudolf Thurn-Taxis, Rudolf Skuherský, Emmanuel Tonner, Karel Steffek, František Písařovic, Jan Kryšpín, Ferdinand Fingerhut a Tomáš Černý. Dodejme, že Julius Grégr se roku 1861 zasloužil o vznik Národních listů a hrabě Thurn-Taxis, právník a mecenáš umění, stál v témže roce u zrodu pěveckého spolku Hlahol a později i Moravan.

Pětasedmdesát zakládajících členů jednoty poprvé cvičilo v Malypetrově tělocvičně v Panské ulici, poté si pronajímali sál Apollo v Ječné ulici, ale záhy zazněla touha po vlastním stánku. Ani to nebyl problém. Starosta Fügner koupil pozemek v Hradební – dnes Sokolské – ulici poblíž Václavského náměstí, v červenci 1863 se začalo se základy a již 9. prosince 1864 se v nové budově poprvé cvičilo. A cvičí se tu dodnes, pouze vchod je za rohem – ze Žitné ulice.

Poté došlo i ke změně názvu na Sokol pražský. Šlo o návrh novináře a politika Tonnera, příznivce slovanské vzájemnosti, inspirovaného Jihoslovany, pro něž byl pták sokol symbolem síly, cti a rychlosti. Fügner zavedl tykání všech členů, oslovování „bratře“ a za součást stejnokroje navrhl červenou košili po vzoru italského revolucionáře Garibaldiho. Výtvarnou podobu stejnokroje vypracoval malíř Josef Mánes. „Zdař bůh!“ zněl původní sokolský pozdrav, ale z popudu básníka Josefa Baráka byl nahrazen dodnes známým „Nazdar!“ Barák psal o Sokolech jako o „blanických rytířích a moderním národním vojsku“. A tak na počátku prusko-rakouské války v roce 1866 sám Tyrš navrhl, že by Sokolové mohli vojensky hájit území českého království. Pro Vídeň to bylo ovšem nepřijatelné.

Pracovitý Tyrš se však v roce 1869 pod náporem práce nervově zhroutil a za léčbou odjel do švýcarského Rorschachu. Tam poznal cvičení místních turnerů a zjistil, že Sokolové za nimi zaostávají. Vypracoval proto nový program sokolského hnutí, v němž dbal na vyšší kvalitu cvičení, kázeň i životosprávu. Omezil pití piva, vína, kávy a částečně se stravoval jako vegetarián. Po návratu domů razil kampaň „proti pijáckým výstřelkům a dělání ostudy praporu“, avšak narazil. Oponenti mluvili posměšně o pruském poručníkování, a tak i on ubral posléze ze své náročnosti, jak svědčí úryvek z jeho dopisu: „Pouze česká kuchyně a ‚pilsner‘ mohou člověku odpomoci od deprese.“ Pokud jde o pruské poručníkování, k takovému odsudku sáhli Tyršovi kritici snadno, neboť bylo známo, že je původem Němec. Takto argumentovali, kdykoliv se jim to hodilo, byť Tyrš mluvil i psal česky.

První všesokolský slet

Rok 1872 patřil v Tyršově životě k nejšťastnějším: ve čtyřiceti se oženil s o dvaadvacet let mladší Renátou Fügnerovou, dcerou svého přítele. Inteligentní dívka nikdy nenavštěvovala školu, její bohatý otec jí platil domácí učitele. Jedním z nich se později stal i Tyrš. Když vztah mezi ním a žačkou skončil sňatkem, byl však Fügner již sedm let po smrti; zemřel v pouhých 43 letech na otravu krve... ̈

Nevěsta nebyla podle tehdejších zákonů plnoletá, vdávala se krátce po svých osmnáctinách, což v měšťácké společnosti vyvolalo rozruch. Navíc se mnozí závistivci domnívali, že sňatek s bohatou nevěstou vyřešil i Tyršovu nevalnou ekonomickou situaci.

Pohodu v osobním životě však Tyršovi záhy zkalila pokračující nervová labilita nebo spíše opakované nápory psychické nemoci. Proto omezil činnosti v institucích, jež mu jako vlastenci a kunsthistorikovi byly drahé. Odešel z výborů Národního divadla i Českého muzea. Opustil i politiku, třebaže byl v roce 1869 zvolen poslancem českého sněmu a v roce 1873 zasedal v Říšské radě. Nepřestával však psát do Národních listů či Květů. Ve svých článcích i nadále hájil sokolské hnutí, a tudíž odmítal názor, že v rakouské monarchii nemá naději na úspěch. Když ho však nemoc, přicházející ve vlnách, přestala sužovat, začal připravovat oslavy dvacátého výročí vzniku Sokola – první všesokolský slet.

POHNUTÉ OSUDY: Atlet Otec Jandera na sklonku války přežil pochod smrti

Ten se konal 18. června 1882, ale neproběhl v rozsahu, jak jej později poznaly celé generace. Bylo to veřejné cvičení Sokola pražského, k němuž do Prahy přijeli cvičenci z Čech i Moravy a hosté z Vídně, Lublaně i Ameriky. Program začal pietním aktem u Fügnerova hrobu. Dopoledne se v jižní části Střeleckého ostrova zkoušelo cvičení, odpoledne tam dorazil průvod 1600 Sokolů (vyšli z budovy techniky v Resslově ulici), z nichž téměř polovina nastoupila k prostným, která řídil sám Tyrš. Poté následovalo cvičení čtyřiceti družstev členstva na nářadí. Nanejvýš úspěšný den končil večerním shromážděním v Měšťanské besedě.

Sokolské ideje a vlastenecké představy o budoucnosti byly však značně vzdáleny od reality. Tyrš dostával od Sokola stipendium tisíc zlatých ročně, z nichž ovšem polovinu platil za byt v sokolské budově. Další, leč nepříliš vysoké částky mu plynuly z práce v časopise Sokol, cvičitelství, přednáškové činnosti a publikace článků. Rozhodně nežil na vysoké noze. Navíc vydával nemalé částky za knihy, podklady k přednáškám i léčení. Tudíž lze chápat jeho snahu, aby se plně uplatnil ve své profesi. Proto se hlásil do konkurzu na české části rozdělované pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jenomže pro Vídeň byl jako vůdčí osobnost českého Sokola nepřijatelný. Vídeňští úředníci si počínali chytře: 6. února 1884 ho sice jmenovali profesorem na filozofické fakultě, ale současně poslali do Prahy přípis, v němž stálo: Pokud chcete být profesorem, musíte ihned a navždy zanechat všech funkcí v Sokole.

Nejtěžší zkouška

Ocitl se před nejtěžší životní zkouškou, která trvala několik měsíců, neboť se rozhodl až koncem května, kdy v šestém čísle časopisu Sokol oznámil, že odchází z funkce náčelníka a také opouští redakci...

POHNUTÉ OSUDY: Tragický odchod brankáře Oplta. Smrt po něm sáhla přímo na hřišti

Tak nečekaný krok vyvolal v české společnosti a v sokolském hnutí bouřlivou odezvu. Náčelníci i řadoví členové Sokola mluvili dokonce o zradě národa i sokolských myšlenek. Za této situace se Tyrš cítil ještě sklesleji, takže zřejmě proto opustil v červenci Prahu. Odjel vlakem do Oetzu, horské obce v Tyrolsku, a ubytoval se v hostinci, odkud podnikal vycházky do okolí. Do Prahy psal o své osamělosti a smutku. Ocitujme jednu větu: „Přes nejlepší vůli nemohu to klubko představ v hlavě rozmotati.“ Listy plné pochybností o sobě posílal nejbližším přátelům a své paní, které s lítostí sdělil, že i ji zklamal. Ona se mu v dopisech snažila nálady vylepšovat a počátkem srpna se za ním chystala jet; z dopisů je patrné, že se na shledání oba těšili.

Jenomže k němu již nedošlo. Osmého srpna se jako obvykle vydal do hor. V noci z 8. na 9. srpna jej na lesní mýtině uviděla místní žena, pozdravila, ale on jí neodpověděl a pokračoval v cestě. Poté ho již nikdo nespatřil. Když 9. srpna přijela paní Tyršová, její muž byl nezvěstný. Několikatýdenní pátrání po něm bylo marné. Jeho tělo se našlo až 21. srpna v řečišti dravého toku Aachy. Místní lidé pak tvrdili, že se naplnily jejich předtuchy, neboť ode dne, kdy zmizel, vídali, jak po kamenech Aachy poletuje světélko, Tyršova duše. Horalé poté cizince pohřbili 23. srpna na oetzském hřbitůvku. To byl však pouze první pohřeb...