Na kalendáři byl 31. leden 1972. Pavel Roman žil s manželkou v Tennessee. Motorky a auta, to bylo vždycky jeho. Coby mechanik amatér spravil cokoliv. Také proto mu pozdě večer telefonoval známý: „Porouchalo se mi auto. Pomůžeš?“ Pomohl. Dojel za známým, spravil auto, rychle se vracel domů. Na prašné cestě dostal smyk, vletěl do příkopu, prorazil si spánek. Byl na místě mrtvý.
POHNUTÉ OSUDY: Lékaři zákrok nechali na další den. Evžen Erban ochrnul |
„Bohužel, Pavel jezdil až příliš rychle,“ vypráví jeho sestra Eva Romanová-Grahamová, ta, s níž dobýval krasobruslařská vítězství. „Maminka mu vždycky říkala: Pavlíku, ty se mi jednou zmrzačíš. A on jí odpovídal: To ne, když už, tak se zabiju.“
Jako by tušil svůj osud...
Celý národ se díval
Dnes si mnozí ani neumí představit, co sourozenci Romanovi v 60. letech pro Čechoslováky znamenali. „Oni byli bomba!“ vypráví Ilona Konečná, přítelkyně Evy Romanové. „Když jeli, celý národ seděl u černobílých televizí.“ Naše děti, říkali jim lidé od Aše po Košice. Na venkově, kde často bývala jen jediná televize v JZD, se u ní při jejich jízdách scházela celá ves. A protože ani Romanovi v Praze televizi neměli, maminka Romanová těžila z toho, že pracovala coby kostymérka na Barrandově. „Jakmile jsme závodili, šla se dívat na malou obrazovku v kanceláři vrátného,“ líčí Eva.
Lidé je poznávali, kdekoli se objevili. Přesto jim přísný otec František po každé medaili říkal: „Žádná velká oslava. Naopak. O to víc teď musíme trénovat.“
On je kdysi ke krasobruslení přitáhl. V Olomouci, na kluzišti kousek od jejich bytu. Tam příběh Pavla Romana začal.
Buď oba, nebo ani jeden!
Otec František, obchodní zástupce, nesnášel, když se děti (jakékoliv) flákaly. Ty moje budou sportovat, na potulku jim nezbude čas, usmyslel si. Jezdil s nimi na kole, hrály tenis, plavaly, v zimě lyžovaly, bruslily. Pavel má pro krasobruslení vlohy, brzy zjistil otec. Zato o tři roky mladší Eva? „Já se nejdřív na ledě jen tak plácala,“ pousměje se.
Když se přestěhovali do Prahy, devítiletého kluka s citem pro rytmus hned chtěli do sportovní školy. O Evu nejevili zájem, holek měli dost. Pavlovi našli i krasobruslařskou partnerku, jenže táta si postavil hlavu: „Buď oba, nebo ani jeden!“ Jeho děti přece budou bruslit spolu. Jako pár.
POHNUTÉ OSUDY: Formule 1 srazila maršála přebíhajícího trať. Hasící přístroj Pryceovi téměř utrhl hlavu |
Což o to, Pavel by bruslil klidně sám, skokansky byl nadaný, ale co potom s Evou? Neměla od pánaboha ten skokanský dar. Měla však skvělý hudební sluch. Tatínek Pavla přesvědčil: „Budete dělat sportovní dvojice.“
V roce 1958, věkem stále děti, už byli náhradníky na bratislavském mistrovství Evropy dospělých. Pod Devínem viděli poprvé na vlastní oči tance na ledě, do té doby v Česku opomíjenou neolympijskou disciplínu. To bude něco pro ně, napadlo otce.
V Liberci, kde žila trenérka Míla Nováková, zazvonil telefon. Volal pan Roman: „Chtěl bych, abyste trénovala mé děti. Našel jsem pro ně muziku. Počkejte, já vám něco pustím.“ Dal sluchátko ke gramofonu, odkud vyhrávaly tehdejší české hity.
Docela se mi ty melodie líbí, mají svižné tempo, pomyslela si Míla Nováková. A když je otec takhle průbojný, nejspíš také jeho děti k něčemu budou.
„Znala jsem jejich hudbu dřív, než jsem poznala je,“ vyprávěla po letech. Sympatičtí jí pak byli, hned jak je poprvé potkala. Začala přemlouvat manžela: „Přestěhujeme se do Prahy, ano?“
Rošťák a pečlivá slečna
Crr. Budíček měli Romanovi ve 4.00. Ve 4.20 jeli první tramvají na trénink na odkrytou Štvanici. Když chumelilo, odhrabali sníh. Tak vypadaly jejich dny.
„Jindy jsme bruslili na zamrzlé Vltavě pod Mánesem, kam táta nosil gramofon s klikou.“ Nebo trénovali před půlnocí v Mladé Boleslavi, odkud se brzy ráno dělnickým vlakem vraceli zpět. Maminka Jarmila v něm uložila děti na dřevěné lavice, aby se trochu prospaly, a z vlaku šly rovnou do školy. I tam občas školnice Evě o polední přestávce ustlala, ať si ta holka jedna utahaná zdřímne.
POHNUTÉ OSUDY: ‚Thea‘ Fleuryho zneužíval trenér, hokejista si pak do úst vložil pistoli |
Pavel byl v páru za rošťáka, vtipálka i velitele. „Stal se hybnou silou, zatímco Eva dodala jejich tancům dívčí půvab,“ vzpomínala Míla Nováková. „Eva byla strašně hodná a pečlivá, se smyslem pro preciznost. Vždyť také chodila na aranžérskou školu. Pavel byl pravý protiklad. Rád se bavil, měl sklon k dobrodružství, zbláznil se do motorek.“
Mezinárodní rozhodčí Olga Žáková, která je dobře pamatuje, přitaká: „Pavel byl hrozně fajn kluk, i když takový zlobivý. Eva platila za elegantní slečnu s úžasnou vůlí. Jednou měla při závodech hroznou rýmu. Pokaždé, když se při jízdě pustili, elegantně si otřela nos rukavicí a protáhla ruku krásným ladným pohybem. Všichni jsme se smáli.“
Ač tolik odlišní, na sebe nedali dopustit. „Náš sourozenecký vztah byl mimořádný,“ říká Eva.
Jsou první, jsou první!
V nové Sportovní hale, vyprodané patnácti tisíci diváků, si v zimě 1962 odbyli debut na světovém šampionátu. Táta jim dal za cíl 6. místo, ale po povinných tancích už byli druzí. Co dokáží ve volném programu? Vjeli na led av hale na okamžik nastalo až posvátné ticho. Naše děti pojedou...
Jí bylo šestnáct, jemu devatenáct. Neohlíželi se na anglickou či rakouskou školu tanců na ledě, vnesli do nich svoji, českou. Ta dynamika, ten takřka neslyšitelný skluz, hluboké hrany, jedinečný soulad. A ty krokové variace! Na nich Míla Nováková stavěla. „Nezapomenu na jejich unisono krokové pasáže na Fibichův Poem,“ zasní se Olga Žáková.
Když na pražském mistrovství dobruslili, hala vybuchla nadšením. Známky? Vysoké. Největší soupeři, francouzští manželé Guhelovi, bruslili před nimi. Nastalo horečné počítání v předpočítačové éře, než Josef Dědič, největší československý krasobruslařský šíbr, vykřikl: „Jsou první, jsou první!“ Najednou si s nimi potřásal rukou prezident Novotný.
50 korun navíc, na lepší jídlo
Američané jim hned nabídli exhibiční turné, komunisté však řekli: Ne! Romanovi napsali přímo Antonínu Novotnému: „Šlo by o dobrou propagaci země.“ Nakonec je pustili, byť s podmínkou: „Smí s vámi jen jeden rodič.“ Aby je nenapadlo emigrovat jako Áju Vrzáňovou. Otec Roman uměl anglicky, letěl tedy on.
Pavel, student ČVUT, tíhnoucí ke strojům, se pak spřátelil s motocyklovou legendou Františkem Šťastným a chtěl vyměnit brusle za motorky. Několikrát si namlátil, až mu je táta i pánové z ÚV KSČ zatrhli. Ve třech následujících letech uhájili s Evou světový krasobruslařský trůn. Nedostali za to nic. „Jen rodičům dávali 50 korun měsíčně přilepšení, abychom měli jako reprezentanti lepší jídlo. Spíš jsme na bruslení přidávali ze svého,“ říká Eva.
POHNUTÉ OSUDY: Mezi smolaři byl žokej Kuchovský jasnou jedničkou. Uměl všechno |
Po čtvrtém titulu v americkém Coloradu Springs 1965 se sami sebe ptali: A co dál? Motivace chyběla. „Radši jsme skončili na vrcholu. Už bychom mohli jít jen dolů z kopce,“ povídá Eva. Opustili scénu jako neporažení světoví šampioni a probírali se nabídkami z profesionálních ledních revuí. Vybrali si Holiday on Ice, která každý druhý rok hostovala v Praze. Rodiče za nimi na Západ nesměli, tak aby je táta a máma občas viděli. „Museli jsme státu odvádět deset procent z gáže, kterou jsme v revue měli, a taky zaplatit všechny školy, co jsme doma vystudovali.“
Vyděláme peníze a vrátíme se domů, plánovali. Jenže život měl pro ně nachystán jiný osud.
Temný rok 1972
Během svých let v revue se oba zamilovali. Pavel do Švýcarky Sonji Grandové, Eva do britského komika Jacka Grahama. A zněly zvony svatební. Eva se vdávala v Anglii, její bratr měl obřady hned dva, jeden ve Švýcarsku, druhý na Karlštejně. S manželkou v roce 1971 revue opustili, usadili se v Tennessee. S bruslením Pavel nadobro skončil.
Československé krasobruslení bylo tehdy velmocí. Romanovi, Hana Mašková, Ondrej Nepela. Záviděl nám je celý svět.
Jenže přišel rok 1972.
Zlatý i temný ledový rok.
31. ledna vzala autonehoda Pavlu Romanovi život.
11. února získal Ondrej Nepela v Sapporu olympijské zlato.
A 31. března, rovněž při autonehodě, zahynula Hana Mašková. V noci řídila z Paříže do Tours, když se proti ní vyřítil vojenský kamion. Nepela se právě vracel z mistrovství světa v Calgary, které rovněž ovládl. Vyhrál jsem i pro Pavla a Evu, říkal si. Když konečně přistál v Praze, vládní limuzína ho odvezla rovnou na Vyšehrad, na kremaci Hany Maškové, kdysi velké kamarádky. Hrůzy přece vždycky přicházejí ve trojicích, pomyslel si tam. Kdo bude tím třetím?
O 17 let později také on zemřel předčasně. První slavný sportovec, jenž podlehl infekci HIV.
Eva, farmářka i malířka
Eva Romanová a její manžel Jack po odchodu z revue chovali arabské koně a vedli domov důchodců v anglickém Devonu. Později se v Texasu starali o farmu s 90 kachnami a 15 husami. „Ale nejedli jsme je. Jack je jen krmil a počítal, jestli mu kojoti nějaké nesežrali.“
Když prodali farmu, koupili si obytný autobus a pět let putovali křížem krážem po Americe. Teprve potom, nabaženi přelétavým životem, zakotvili v Lipnici, vesničce u Rokycan, kde koupili starou usedlost. K rybníku za chalupou se chodili dívat, jak místní potěr bruslí. Eva sama nicméně naposledy obula brusle v roce 1986. „Už mám příliš křehké kosti. Nešlo by mi to jako dřív.“
Týden co týden vyrážela s Jackem do místní hospůdky, aby zjistili, co je ve vsi nového. Ale že by jen vysedávali? To nikdy nedokázali. Jack vyřezával ptačí budky, Eva malovala erby na stodolu. „Aby byla veselejší.“ Jindy Jack spravil a zachránil bryčku z předminulého století a hrdě ji ukazoval návštěvám. „Nebo nám sousedi dali starodávné saně, prý patřily Emilu Škodovi. I ty jsme zrenovovali.“ Práce na statku se pro ně stala nekonečným příběhem, pořád tu něco vymýšleli. „Dokud má člověk síly, má něco dělat,“ tvrdila Eva.
Její otec František Roman zemřel už roku 1972, nedlouho před svým synem. Maminka Jarmila, kdysi jejich oáza klidu a bezpečí, která jim šila všechny závodní kostýmy, se naopak dožila 90 let. A trenérka Míla Nováková má devadesátku oslavit v Praze letos na podzim.
Když maminka zemřela, Eva Romanová se s manželem vrátila do Anglie, do domku u Blackpoolu, Jack tam začal chovat okrasné holuby, Eva s oblibou kreslila.
Bratra Pavla však stále vidí před sebou mladého a plného energie. „Nechce se mi věřit, že je to tak šíleně dávno, co tu byl,“ říká. „Já si ho pořád představuju jako devětadvacetiletého.“
