Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Záhadná smrt osamělého Piráta, vítěze, jehož zničily drogy

Tour de France

  6:25
PRAHA - V depresích, pod drogami a osamělý opustil před 12 lety svět živých. Ale Italové jej nepřestali milovat. Poctou Marku Pantanimu je každý ročník cyklistického Gira d’Italia. Třítýdenní pouť protíná místa slavných triumfů italského Piráta.

Marco Pantani foto: archiv

V cíli Tour de France 1998, závodu prošpikovaného dopingovými skandály, říká: „Vyhrál jsem možná nejčistší Tour v historii. Protože po tolika aférách měl každý strach dopovat.“

Slaví skvostný double, má triumfy z Gira i Tour v jediné sezoně, je na vrcholu. Ale z vrcholů se padá. Jeho pád bude strmý. Za pět let se bude jen utápět v sebelítosti a vzpomínkách na hvězdnou kariéru.

Marco Pantani - koláž LN.

Elefantino, říkali mu kluci na jejím počátku kvůli velkým, odstávajícím uším. Jak on tu přezdívku nesnášel. Zato tu druhou, která Elefantina vytlačila, miloval. Il Pirata. Pirát. V této roli ho fanoušci zbožňovali.

Lehký, rtuťovitý

Marco Pantani byl cyklistou, jakým Italové říkají scattista. Muž, který exploduje v nejprudších kopcích, lehký a rtuťovitý. Starý typ velkého profesionála, jenž nejezdí defenzivně a který umí vyhrát velký závod během jediného dne v horách.

V Cesenatiku od jedenácti let šlapal na kole. Když roku 1992 vyhrál Baby Giro, amatérskou verzi slavného závodu, přihlásil se o první profismlouvu u týmu Carrera. O dva roky později už skončil na Tour de France třetí. Jenže potom...

Při závodě Milán–Turín ho srazilo auto, komplikovaná zlomenina levé nohy jej připravila o zbytek sezony i velkou část té následující. Znovu se učil chodit. Když se vrátil, na Giru 1997 přeběhla přes silnici černá – ano, černá – kočka a způsobila hromadný pád, který pro něj znamenal konec závodu.

Další rok už je Giro jeho, získá si srdce milionů Italů a odjíždí na Tour 1998 s cílem stát se sedmým mužem, který dosáhne na double Giro – Tour. Barevný šátek na vyholené hlavě, v levém uchu náušnice, knír, bradka, zlatý křížek na krku. Pirát vyráží do boje.

Marco Pantani (vpravo) a Jan Ullrich

Před Alpami zaostává o tři minuty za německým obhájcem titulu Janem Ullrichem. Po etapě z Grenoblu do Deux Alpes však už bude všechno jinak. Z oblohy padají liány vody, teplota klesá k nule a neodbytný vítr odčerpává síly, když šlapou vstříc Galibieru. Pantani nesnáší zimu, přesto stále útočí, Ullrich odpovídá.

Spasitel ve ferrari

Až šest kilometrů pod vrcholem při dalším ataku Piráta je Němec v úzkých. Pirát letí vpřed, jako by silnice byla suchá a rovná, jako by ho místo mrazivé zimy hřálo do trikotu slunce. Ullrich se najednou plahočí, prokřehlý, zničený. To vše před očima tisíců německých fanoušků, kteří mokli u silnice v očekávání další show svého idolu.

Místo ní sledují truchlohru vyčerpaného Ullricha s opuchlýma očima, který je po utrpení na Galibieru na dně a v cíli na Des Leux Alpes ztrácí devět minut. Pantani během jediného dne otočil ztrátu minus tři na plus šest ve svůj prospěch!

„Hory na téhle Tour nebyly příliš složité,“ říká s úsměvem poté, co se svými 57 kilogramy na všechny vyjede. V tomto podivném roce na tak podivné Tour mnoha dopingových afér je vítězný Marco Pantani ve všech italských domácnostech a barech považován za spasitele, za jeden z mála pozitivních zjevů v prokletém ročníku.

Se svým novým ferrari je pro krajany perfektním symbolem italského sportovního mládí. Cokoliv řekne, MUSÍ být pravda, Marco má přece vždycky pravdu. Cokoliv provede, dokážou mu odpustit. Pro mnohé fanoušky je víc umělcem než sportovcem, extravagantní figurou, Salvadorem Dalím cyklistiky. Přesto později přizná: „Tehdy, v okamžiku největšího triumfu, jsem si připadal osamocenější než kdy dřív.“

Na stole má lukrativní smlouvu z Mercatone Uno na dva miliony dolarů ročně. V květnu 1999 obléká na Giru růžový dres, vyhrává čtyři etapy a před tou předposlední vede s převahou pěti minut na krajana Savoldelliho. Nic už nemůže ohrozit jeho triumf.

Něco je špatně

Nic? Pantani s velkou pravděpodobností bere zakázané EPO, tak jako drtivá většina tehdejších favoritů. Průkazné testy na EPO tehdy stále neexistují, federace UCI však zavedla takzvané „50procentní pravidlo“. Jde v něm o 50procentní hranici hematokritu, která se u člověka považuje za limitní. Její překročení naznačuje použití EPO a znamená dvoutýdenní zákaz startů „v zájmu ochrany zdraví cyklistů“.

Pantanimu po etapě do Madonny naměří 52 procent. Marně jeho sportovní ředitel Martinelli namítá, že interní týmové testy předtím ukázaly jinou hodnotu, že dehydratace a úsilí, které vynaložil na vítězství v posledních horských etapách, patrně jeho hladinu hematokritu zvýšily.

„Měl jsem růžový dres a hladinu hematokritu 46 procent a pak se probudím a řeknou mi: Skončil jsi. Něco je špatně,“ říká Pantani.

Týmy už tehdy umí obcházet testy hematokritu za pomoci injekcí se solným roztokem, aspirinu či malých centrifug upravujících koncentraci červených krvinek. V případě Pantaniho, pokud dopoval, logistika zastírání selhala. Pro něj už není cesty zpět.

V klepetech. Marca Pantaniho vedou policisté v roce 1999 během Giro d'Italia.

Martinellim je odveden z hotelu, zatímco týmoví kolegové mu z balkonu aplaudují. Policejní vůz ho odváží domů do Cesenatika. Celé Mercatone Uno na protest odstupuje ze závodu. Pirátovi je 29 let a tato událost jeho bojovného ducha zlomí. „Vrátil jsem se v minulosti i po dvou těžkých zraněních. Ale tentokrát jsem na dně psychicky,“ tvrdí.

Nenávist k Armstrongovi

Uchyluje se ke kokainu, který mu má nahradit euforii z velkých vítězství. Stává se nedůtklivým, podezíravým. Na Giru v roce 2000 není schopný útočit. Na Tour pak není schopný bojovat o celkové prvenství.

Přesto má ještě jedno velké představení své kariéry před sebou. Místo děje: Mont Ventoux. Herci v hlavních rolích: Lance Armstrong ve žlutém dresu a Marco Pantani. Bok po boku, přede všemi, povzbuzováni statisíci diváků, se drápou na vrchol.

Američanovu celkovou dominanci tu ani Pantaniho etapové prvenství nemůže ohrozit. „Vince,“ volá na něj Armstrong před cílem. Chce mu darovat etapu. Pantani ale rozumí, že volá: „Vitesse.“ Jeď rychleji. Těsně před cílem Armstrong zpomalí. „Nechal jsem Marka vyhrát. Šlo mi jen o žlutý dres,“ řekne. „Já vyhrál vlastními schopnostmi,“ rozčilí se Pantani a obviní protivníka z nedostatku úcty. Armstrong ho v rozčilení pohrdlivě nazve Elefantinem. Později zklidní rozbouřené emoce a Pantanimu se omluví, ale je příliš pozdě.

Výšlap na Courchevel během Tour de France v roce 2000. Lance Armstrong (vlevo) proti Marco Pantanimu.

Od té chvíle ho Pirát bude nenávidět. Když pak Američana porazí vlastními silami v Courchevelu, bude to pro něj akt pomsty.

Víckrát v profipeletonu nic nevyhraje. Žaludeční problémy přinutí Pantaniho vzdát, na Tour se už nevrátí.

Ztracen, poražen, v očích tik

Další dva roky závodí spíše sporadicky, deprimován vlekoucím se dopingovým vyšetřováním své osoby. Při Giru 2001 nachází policie na jeho pokoji inzulin. Federace ho na osm měsíců distancuje. Při plastické operaci si nechává narovnat nos a upravit uši. Chce vypadat lépe, ve skutečnosti však vypadá mnohem hůř než dřív, duchem nepřítomen, ztracen a poražen, v očích neustálý tik.

Bezhlavě se řítí po silnicích, a když jednou vjede do jednosměrky, způsobí havárii šesti vozů. Z vydělaných peněz mu skoro nic nezbylo, utratil je za drogy. Žije ve vile s rodiči, po rozchodu s krásnou dánskou přítelkyní Christine se ještě více upíná ke kokainu. Vkročí na cestu vlastní sebedestrukce. „Možná už ani láska by ho nezachránila,“ říká francouzský cyklista Richard Virenque.

Znovu na Giru. Marco Pantani v úniku v horském stoupání během Giro d’Italia v roce 2003. Etapu tehdy vyhrál Gilberto Simoni (v růžovém) a pojistil si tak první místo v závodě.

Pantani už nemá žádný tým, hovoří sám se svým kolem. Léčí se na psychiatrii, přibere patnáct kil. Devátého února 2004 odjíždí z Cesenatika do nedalekého Rimini, kde se na jednu noc ubytuje v hotelu La Rose. S sebou má jen malý batůžek. Z pokoje telefonuje, na 20 minut odejde. To je naposledy, co hotel opouští.

Byla to vražda, křičí matka

Každý den pobyt prodlužuje. Jí málo. Třináctého února se ptá ukrajinské uklízečky Larisy: „Jak vypadám?“ Larisa umí italský mizerně. Odvětí jen: „Já vás neznám.“ Pantani zavolá do recepce pro omeletu. Doručí mu ji na pokoj Oliver Laghi, majitel nedaleké pizzerie. Marco vypadá unaveně, v depresi, pomyslí si Laghi.

Následujícího rána Larisa marně klepe na zavřené dveře. Později student Pietro z recepce volá na pokoj, telefon je však vyvěšený. V pokoji se nesvítí. Pietro tedy vezme dva ručníky, odemkne pokoj a narazí na nábytek, jímž je zabarikádovaný vchod. Ampule se sedativy jsou rozházeny po zemi. Tam leží i Pantani.

Jako by spadl z postele. V džínách, s neoholenou tváří. A mrtvý. Na stole leží kokain. Na kalendáři je 14. února. Svatý Valentýn. Na den přesně před devíti lety se seznámil s Christine, v témže hotelu strávili romantickou noc.

Zabily ho snad nostalgické vzpomínky? Byla to sebevražda? Nebo předávkování? Či obojí dohromady? Lékaři stanovují diagnózu: Otoky srdce a plic, způsobené předávkováním kokainem. Ovšem to je jen diagnóza, nikoliv motiv.

„Byla to vražda. Lidé z branže ho zabili,“ křičí jeho matka a později tvrdí: „Nemohl zemřít tak, že spadl v deliriu z postele. Pozice, v jaké bylo nalezeno Markovo tělo, je nepřirozená. Na těle neměl jediný šrám, zato na hlavě byl samý škrábanec. Stalo se tohle: Marco ležel, někdo k němu zezadu přišel, popadl ho za krk a narval mu do pusy kokain. A syn pak zemřel.“ Matka slibuje důkazy, ale nikdy je nepředloží.

Na pohřeb přichází dvacet tisíc fanoušků. Pro Italy nikdy nepřestal být cyklistickým bohem. Jsou tu i Alberto Tomba, Franco Ballerini, Diego Maradona. Pantaniho manažerka Manuela Ronchiová čte při pohřbu jeho zápisky, které během cesty na Kubu napsal na devět stran vytržených z pasu. „Nikdo mě nikdy nepochopil. Jsem tak sám. Nevěřím cyklistice, nevěřím soudům, nevěřím nikomu. Byl jsem ponížen za nic. Moji kolegové byli poníženi. Musí být zákony, ale ať jsou stejné pro každého.“

Vítěz, který se zhroutil

Ve 34 letech končí životní příběh Piráta, který se od chvíle, kdy jej otec Sotero posadil na kolo, obrátil zády k moři a šlapal do hor. Příběh muže, jehož kariéra se jako sinusoida vinula od slavných vítězství k vážným zraněním a dopingovým skandálům.

Od dětství byl zranitelný a uzavíral se do vlastního světa. Později účinky EPO přiživily jeho sklon k depresím. Velkými triumfy překrýval své vnitřní démony. Oslňoval útoky na silnici, ale když ve svém nitru cítil, že na něj v životě útočí všichni a odevšad, zhroutil se.

„Marco byl génius,“ říká jeho protivník Laurent Jalabert. „Stále si pamatuji, jak se při Tour drápe na Galibier, jak šplhá v horách na Giru, to úžasné odhodlání v jeho tváři. Nebylo by fér shrnout teď celý jeho život jen do problémů s dopingem a depresemi.“ Řekněme raději: Zemřel Marco Pantani, král Gira a Tour.

Pantani v očích Čechů: Tichý a zranitelný

Když se řekne Pantani... „Vybaví se mi skvostný vrchař, sice malý postavou, ale zcela nepřehlédnutelný výsledky, vizáží i stylem závodění,“ říká Jan Hruška. „Před tím, co předvádělvkopcích, klobouk dolů,“ přidává Ján Svorada.

Dva bývalí čeští cyklističtí profesionálové závodili s Pantanim v jeho éře. Při vyslovení jména italského Piráta nezačnou hovořit o jeho životním pádu, ale o slavných chvílích, kdy doslova létal na vrcholy horských průsmyků. „V moderní cyklistické historii měla Itálie jen dvě ikony, kterým italští fanoušci dokázali prominout cokoliv: Pantaniho a sprintera Cipolliniho,“ říká Hruška. „Ti, kteří přišli po nich, ať už Basso, či Nibali, se jim pak možná dokázali vyrovnat výkonnostně, ale nikdy ne svým charismatem.“

Přitom ti dva, drobný Pantani a robustní Cipollini, se tolik lišili. Nejen postavou a cyklistickými dovednostmi, ale i povahou. „Cipollini byl showman, který se za každou cenu snažilstrhnout na sebe pozornost,“ vypráví Svorada. „Naopak Pantani na mě v soukromí působil spíše dojmem tichého a zastrčeného člověka, který se ani nesnaží prosazovat jinak než na kole.“

Několikrát si pomyslel: Zájem novinářů není Pantanimu po chuti, touží raději po klidnějším životě. „Potom se na Markovi hodně podepsalo, když jej z prakticky vyhraného Gira 1999 poslali domů kvůli hematokritu. Hrozně trpce to nesl. Tehdy nastal zlom jeho kariéry,“ soudí elitní český sprinter, který většinu své kariéry strávil právě v Itálii v barvách elitních týmů Lampre a Mapei.

Ve španělských službách závodící Hruška při startech na Giru na vlastní oči sledoval, jak kouzlo Piráta rychle vyprchává. „Dřív byl v kopcích mašinou a každý pod kopcem čekal, co udělá. Zato při Giru 2001 jsme se v průběhu etap často ocitali v podobné roli: já se trápil a Pantani byl rád, že žije. Novináři se kolem něj motali dál, ale jezdci už se ho přestávali obávat.“

Hruška dokáže pochopit deprese, s nimiž Ital bojoval už ve svých vítězných letech. „Euforie z triumfu zasytí cyklistu jen na krátkou dobu. Vzápětí sleduje, že všichni se s ním sice chtějí bavit, jenže jen proto, že je slavný. Dochází mu: Jako člověk a obyčejný kluk je v podstatě vůbec nezajímám.“

Jak a proč skutečně Marco Pantani zemřel, o tom však může i Hruška jen spekulovat. „Sláva rovná se peníze. Ale také se kolem vás najednou začnou motat divní lidé. Sportovci často bývají psychicky velmi labilní, pořád váhají, jestli na to mají, nebo ne. Když je pak začne někdo plácat po zádech, uvěří i lidem, kteří jim ublíží.“ Marco právě takové možná potkal.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.