Jan Tříska nepatří k těm, kteří nostalgicky vzpomínají na minulé úspěchy, na herecké povolání vždy hleděl střízlivě. „Herectví je povolání daného okamžiku, v Americe se říká, že jste jen tak dobrý, jak je dobrý váš poslední film. Občas si může někdo postesknout, že kdysi vytvořil krásnou roli, ale cenu každý dostane jenom podle té poslední, filmové či divadelní. Nemá smysl ohánět se tím, že jsem byl dobrý třeba v roce 1965,“ konstatoval v jednom z rozhovorů.
Jan Tříska: rodák z Prahy
|
A přitom Jan Tříska patřil k nejtalentovanějším hercům své generace. Divadlo ho přitáhlo už na pražském gymnáziu Jana Nerudy, kde byl vyhlášený dramatický kroužek. Odtud jako mnozí další spolužáci odešel studovat herectví na DAMU. Tam byla jeho profesorkou Vlasta Fabianová, která také doporučila tehdejšímu šéfovi činohry národního divadla Otomaru Krejčovi, aby mladého herce angažoval.
Báječná šedesátá léta
POHNUTÉ OSUDY: Tomáš Špidlík se po Únoru nesměl vrátit domů, pak radil papežovi |
V roce 1959 se Jan Tříska stal nejmladším členem naší první scény a velmi rychle se zavedl jako představitel moderního, civilního herectví.
Přišla šedesátá léta. I nesentimentální Tříska je vidí jako dobu divadlu zaslíbenou: „Divadlo byl celý náš svět. Krejčova éra v Národním divadle a posléze v Divadle za branou byla úžasná. On založil dílnu lidí, kteří byli pro hereckou profesi nesmírně zapálení. Čerpám z toho celý život, Krejča mě naučil oddanému profesionalismu, tomu, že všechno ostatní musí před profesí jít stranou a že herectví se musí dělat na plnou páru.“
  |
V Topolově komorním básnickém dramatu, v Hodině lásky, Tříska (El) a Tomášová (Ela) opět hráli o lásce, úzkosti ze života i smrti. skvěle, výjimečně a s hořkou zkušeností srpnových dnů roku 1968, která vše ještě prohloubila. V programu Divadla za branou, scény, která existovala pouhých sedm let a zapsala se do dějin jako inspirující model divadla v nepříznivých společenských podmínkách, měly pevné místo hry Josefa Topola. A ten je také psal s představou konkrétních herců. Mezi ně Tříska patřil (stejně jako jeho dlouholetá jevištní partnerka Marie Tomášová). Kočku na kolejích, kde hrál Vénu, mu Topol dokonce věnoval. Leoš Suchařípa tehdy označil tuto roli za nejlepší, kterou herec do té doby vytvořil. „Véna není jen věrohodnou postavou pravdivé hry – Tříska v něm pojmenoval současný typ, stal se jím,“ napsal v roce 1966 do časopisu Divadlo.
POHNUTÉ OSUDY: V Čadu legionáře Antonína Kratochvíla zranila mina, pak se stal známým fotografem |
Premiéra byla v prosinci 1968. To už měl Jan Tříska za sebou „kontrarevoluční“ působení v libereckém rozhlase, kdy se svým přítelem Václavem Havlem deset srpnových dnů bojovali proti sovětské okupaci – Tříska četl „hlubokým“ hlasem Havlovy vzrušené komentáře.
Z Kladna do Ameriky
Josef Topol, Jan Tříska, Václav Havel (zleva) po premiéře Havlovy hry v Divadle na Zábradlí.
Po likvidaci Divadla za branou se Jan Tříska ocitl na dlažbě. Jeho protiokupační postoje byly příliš dobře známé, každý se ho bál zaměstnat. „Z milosti jsem hostoval na Kladně, kam byl také vyhnán režisér Václav Špidla, který mně dal titulní roli ve Faustovi. Byl jsem tak bláhový, že jsem na premiéru pozval přítele Václava Havla, tehdy již disidenta. Seděli jsme v klubu a okamžitě jsme to měli všichni polepený.“
Doslova zázrakem získal Tříska ještě jedno angažmá –v Městských divadlech pražských. Jeho poslední inscenací se stala Gorinova hra Zapomeňte na Hérostrata s mladým Václavem Postráneckým. A pak ho znovu vyhodili, protože šel na Havlovu Žebráckou operu, kterou v hospodském sále v Horních Počernicích uvedl Andrej Krob.
POHNUTÉ OSUDY: Martina Navrátilová toužila po svobodě a chtěla rozhodovat o svém životě |
Janu Třískovi nakonec v roce 1977 nezbylo než odejít s celou rodinou do exilu. Svou hereckou dráhu v zámoří vždy hodnotil věcně, nikdy nic nepřikrašloval. Hrál leckde a leccos, aby uživil sebe i rodinu. V Americe se ovšem stal dokonalým a disciplinovaným profesionálem. Často říká, že je nájemný pracovník, herec, který se musí podřídit. „Je to práce, kterou musím odvést na nejlepší profesionální úrovni, když mi někdo nabídne roli, sednu na letadlo a přiletím. Musí to však být nabídka, která má smysl.“
Jan Tříska jako Král Lear
Když po roce 1990 přijel do staré vlasti, na jeviště se nijak nehrnul, měl také své závazky v Americe. Mluvilo se o možnosti návratu do Národního divadla. Ten se nekonal, místo něj vzal Tříska titulní roli v Shakespearově Králi Learovi, kterého v roce 2002 na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě režíroval Martin Huba. Někdejší Romeo se tu vrátil domů na jeviště jako slavný stařec a předvedl úžasnou studii člověka, který si uvědomuje úbytek sil, podléhá zlobě i dětinskému vzdoru.
O šest let později jej čekaly další learovské variace – tentokrát v roli kancléře Riegra v Havlově poslední hře Odcházení. Tříska hrál v její světové premiéře, kterou v Divadle Archa nastudoval David Radok. Byla to další výtečná studie člověka v mezní situaci.
Buďme však realisté. Asi nejvíc se po roce 1990 Jan Tříska zapsal do povědomí veřejnosti jako učitel Hnízdo v Obecné škole režiséra Jana Svěráka.
