Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Polárník Josef Svoboda křepčil i s Eskymáky

Lidé

  10:30
V životě byl vším možným – studentem, muklem komunistických žalářů, krmičem v zoo, čerpačem vody, technikem botanického ústavu, arktickým ekologem, profesorem univerzity, misionářem u eskymáků.

Josef Svoboda je dnes emeritním profesorem. foto: Archiv autoraReprofoto

V podkroví patrového domku v Burlingtonu u Toronta se nachází skromná pracovna – stůl, počítač, příruční knihovna, fotografie přátel, přírodní artefakty z Arktidy. Kout koncentrace, psaní i duchovních meditací dnes šestaosmdesátiletého emeritního profesora Josefa Svobody. Do jeho života by se vešlo hned několik pohnutých osudů. A dva kontinenty.

Odsouzen na jedenáct let

POHNUTÉ OSUDY: Nevrátil se ze zámoří. Pak se Škvorecký stal světovým spisovatelem

Svobodův „úvod“ je vepsán v křestním listě – narozen v Praze, vyrůstal v Kralupech, kde jeho otec pracoval na železnici. Skautská průprava, dospívání za války v Brně (část příbuzných se přihlásila k německé národnosti, vlastenecké chování maminky, otcova statečnost), poválečná křesťanská formace u prof. Dominika Pecky. To vše samozřejmě nemohlo ujít studentským prověrkovým komisím, když se po únoru 1948 nadějný student hlásil na Masarykovu univerzitu. Nakonec byl na zvláštní přímluvu děkana přijat na obor biologie – filozofie, ale za necelý rok zatčen a odsouzen na 11 let za údajnou protistátní činnost. V tu chvíli mu nebylo ani dvacet.

Odseděl si osm a půl roku a prošel sedmnácti věznicemi.

Odseděl si osm a půl roku a prošel sedmnácti věznicemi. „Kriminál byl formací mé osobnosti a velkým darem. Zpětně se to tak dá říci. Především v tom smyslu, že mě to odvedlo od prostřednosti. Zřejmě bych vychodil školu, nabyl titul, dělal vědeckou práci a možná se rozmělnil v drobných kompromisech s režimem. A od toho mě odvedl právě kriminál. Zadruhé jsem se tam setkal s lidmi, se kterými bych se byl nikdy nesetkal. Ať to byli obyčejní lidé jako třeba Toník Aksamit, učitel, vzácná duše. Nebo děkan právnické fakulty Vladimír Kubeš. A to bylo něco zajímavého, poslouchat někde v koutě cely jeho přednášky.“

Do ledovcové Arktidy

Po propuštění v roce 1958 vystřídal Svoboda řadu příležitostných zaměstnání. Jistou útěchou se mu stala práce v brněnské zoo i přátelství s rozpustilým opičákem Darečkem, ale jeho žádosti o přijetí na univerzitu byly opakovaně zamítány. Rozhodujícím impulzem pro „vykročení“ ze zadrátované vlasti se stala invaze vojsk Varšavské smlouvy a také rada jednoho německého jezuity v Bonnu: „Za mořem máte příležitost rozvinout své schopnosti a talent. Svou daň vlastní zemi jste odevzdal už tím, že jste byl ve vězení.“ Hned druhý den startovalo velké letadlo i s Josefem Svobodou – směr Kanada.

Rodák z Prahy

  • Narozen 16. 7. 1929.
  • V září 1949 zatčen a odsouzen za protistátní činnost k 11 letům vězení, v březnu 1958 propuštěn.
  • Po roce 1968 žil a pracoval v Kanadě, stal se profesorem Torontské univerzity a podílel se na výzkumech v Arktidě.

Nový svět pak s jeho životem důkladně zatřásl – ve svých čtyřiačtyřiceti letech promoval na Albertské univerzitě v Edmontonu v oboru arktická ekologie. Otevřely se mu dveře do vědeckého světa. Posléze působil jako profesor na Torontské univerzitě a třicet let se podílel na výzkumech v Arktidě.

Do polárních končin se poprvé podíval na pozvání profesora, jenž právě sestavoval tým pro výzkum polární oázy na kamenitém ostrově Devon. Když o tom (už z Arktidy) napsal domů na Moravu, jeho stárnoucí maminka ho v dopise varovala: „Dej si pozor, aby tě odtud neposlali na Měsíc. Ti Američané jsou všeho schopni.“

Později se profesor Josef Svoboda vypravoval na sever se svými studenty. Posluchárnou i laboratoří jim byla tundra, fjordy a ledovcové kulisy Arktidy.

Opera zesnulého syna

Josef Svoboda se usadil v Kanadě.

Dnes jako emeritní profesor píše knihy a odborné články. Navazuje na svoji vědeckou práci. Jeho tématem je vliv oteplování klimatu na arktický ekosystém. Zabývá se také filozofickou interpretací evoluce. A ještě jeden úkol mu byl osudem svěřen – péče o hudební pozůstalost syna Ondřeje, nadaného hudebního skladatele, který náhle zemřel ve věku sedmadvaceti let na selhání srdce. Několik měsíců před smrtí dokončil jednoaktovou operu Martin Středa, děj se odehrává v prostředí jáchymovských uranových lágrů v 50. letech. Libreto napsal na základě otcova vyprávění.

Josef Svoboda se často v mysli vrací k (pra)zážitku z arktické polární tundry, když se po dlouhé temné zimě vracelo světlo: „První rozbřesk po dlouhé tmě tam byl opravdu mocný. Za pět minut dvanáct, v poledne, se najednou ukázal zlatý šíp, který proletěl po tom osněženém prostoru a bodal do očí a za dalších deset minut zmizel. Eskymáci křepčili. A já s nimi. Každý den přibývalo pět minut světla a světelný den se pomalu rozšiřoval.“

Ze sbírky Post Bellum, www.pametnaroda.cz.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.