Janžurová: Skoro po každém představení sedím v šatně a počítám své chyby

Získala jste snad všechna ocenění, které tu herec může dostat. Přesto o sobě často pochybujete, jak jsem si všimla. Z čeho pramení vaše nejistota? Nebo je pravda, že v divadle člověk nikdy nenajde uspokojení?
Ten můj perfekcionismus možná souvisí s mou „učitelskou“ povahou. Víte, já pořád, každý večer, sčítám chyby, co jsem v představení udělala. Někdy, když je dobrá nálada, mě to přejde, ale jinak vždycky. V podstatě pokaždé jdu z toho divadla, nebo sedím ještě hodinu v šatně po představení, třeba té Audience nebo Božské Sarah, a snažím se vzpamatovat se z chyb, které jsem si napočítala. A chvíli mi to vždycky trvá.

Lidi vám tleskají vestoje a vy počítáte své chyby? Jaké chyby?
Jsou to drobnosti, kterých si nikdo jiný nevšimne. Jenom já vím, že jsem před třemi představeními dělala tohle místo líp. Vlastně jsou to nesmysly...

To jste měla na mysli, když jste jednou řekla, že jste „profík v sebetrýznění“?
No, to je ono. Ale možná že se z toho ještě vyléčím. Teď, jak už začínám zapomínat, nebudu si už ani pamatovat, jestli jsem byla kdy před tím lepší. (směje se)

Za pár dnů budete slavit „významné životní jubileum“. Jaké je tohle vaše životní období?
Já ho považuju za moc hezké. Říká se „sedm let tučných, sedm let hubených“ – tak já jsem teď uvnitř v těch tučných letech. Mám v sobě pořád chuť něco dělat. A ty dvě velké role, které mám, mi přinesly vítr do zad – už šilhám po nějakém dalším úkolu, strašně mě to teď baví. Mám celkem zharmonizovanou rodinu, žiju s oběma dcerami, jejich muži a dětmi v jednom domě, ale mám svůj klid, protože dcery na mě nemají velké nároky. Jak teď tolik pracuju, tak jsem od nich skoro hájená, abych nemusela být moc tou babičkou. Dokonce už mě nechají i dlouho svítit do noci, asi si už řekly: „Už ji nepřevychováme.“ I když i teď se stává, že ke mně Thea vtrhne a honí mě, abych šla ven, že je tam slunce. Nebo volá Sába, jestli se s ní a se psem nepůjdu projít. A já se na něco vymluvím, že mi třeba zrovna není dobře, jako malé dítě si vymýšlím, protože zrovna něco potřebuju dodělat.

Před sedmnácti lety jste tvrdila, že nechcete žádné omlazování obličeje, protože by vám přišlo divné „mít mladý obličej a starý mozek“.
No ale teď bych to možná přehodnotila. Protože zjišťuju, že ten mozek mám až moc mladej! (huronský smích)

Mladý mozek a taky novou srdeční chlopeň. Měla jste z operace strach?
Bála jsem se. Ale ještě víc jsem litovala, že mám přerušit sled těch představení. Audience je mimořádně úspěšná, Sarah má vyprodaná všecka představení do konce sezony – a najednou mají těm lidem říct: „Dneska se nehraje“? Chtěla jsem jít na operaci až koncem sezony, ale zase mi říkali, že se v létě budu špatně hojit. A pak jsme hráli v Olomouci a při představení jsem měla jakousi astmatickou krizi. Nemohla jsem zkrátka vůbec dýchat. A náhle se mi úplně vypařil text, zřejmě jak se neprokrvoval mozek. Tak jsem šla z jeviště pryč.

Udělala jste před operací nějaké „poslední pořízení“?
Chtěla jsem. Ale pak jsem to neudělala. Akorát jsem Sabince dala nějakou naši společnou kartu, ještě mi ji nevrátila. A najednou jsem se přestala bát. Ještě den před operací jsme hráli Sarah v Příbrami. Říkali mi: „Už tam nejezdi, lidi to pochopí.“ Ale já si to potřebovala ještě zahrát. A bylo to moc hezké představení. Rovnou z Příbrami mě vezli k pánům primářům Neužilovi a Skalskému do nemocnice Na Homolce, přijímali mě před půlnocí. Ráno v šest mě probudili, dali mi prášek a jeli jsme na operační sál. Po šesti dnech pak šup rovnou do Poděbrad na rehabilitaci, ani jsem se nestavila doma. Takže jsem si tu svou brašničku s líčidly vezla do nemocnice i do Poděbrad. Málem jsem ji měla s sebou i na operačním sále.

Celý rozhovor s Ivou Janžurovou o tom, proč si připadá jako formule 1, co má společného divadlo a matematika a taky o životě s novou srdeční chlopní, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 6. května.