Příběh fotografie. ‚Napadlo mě, že ji pochovám v náručí,' říká o seniorce s nespavostí studentka

Domovy pro seniory nejsou připraveny na péči o stárnoucí LGBT

Lidovky.cz: V dubnu uveřejnila fotografii, kde v náručí držíte staršího člověka. Jak se to přihodilo?
Fotka vznikla zcela náhodou. Jsem studentkou 3. ročníku oboru sociální činnost. S tímto studiem je spojena praxe, která probíhá převážně v domovech seniorů a je zaměřena na přímou péči o klienta. Tam, kde vznikla tedy v Domově seniorů Anavita v Šanově na Znojemsku, chodím na praxi a současně o víkendech na brigádu. Klienty všechny znám a mám je moc ráda. Tato klientka trpí dlouhodobě nespavostí. V době poledního odpočinku byla ten den velmi neklidná. A tak mě napadlo, že ji pochovám v náručí. Mám ji moc ráda, připomíná mi moji prababičku, na kterou často vzpomínám. Během chvíle mi v náruči usnula. Měla jsem z toho velkou radost. Jak jsem s klientkou takto seděla, uviděla nás kolegyně a tato velmi silná fotografie byla na světě.

Lidovky.cz: Fotografie vzbudila mezi lidmi velký ohlas. Co na něj říkáte?
O mou radost jsem se chtěla jen podělit, proto jsem ji se svolením vrchní sestry dala na svůj facebookový profil. Z reakcí jsem zaskočena, chtěla jsem se jen podělit o radost, vůbec mě nenapadlo, že by právě tato fotografie mohla mít takový ohlas. Babičce, od dětství mě s dědou vychovávají, psala kamarádka na facebooku, jestli ji může sdílet dál ve skupině lidí, kteří pečují o své postižené děti, příbuzné. A tím se spustila lavina komentářů. Znovu říkám, jsem z toho v rozpacích, současně mě to těší a utvrzuje, že obor, který studuji a chci v něm pracovat, byla správná volba.

Lidovky.cz: Ke snímku jste připsala, že Vás ta práce neskutečně naplňuje a že je něco úžasného, když pomůžete druhému. Vnímáte pomoc druhým jako své životní poslání?
Ano, jsem ráda, baví mě to a naplňuje. Tuto práci musíte chtít dělat. Jestli je posláním neumím asi úplně odpovědět, ale snad ano, protože obecně finančně ohodnocena určitě moc není.

Lidovky.cz: Kdy jste se poprvé rozhodla, že budete pomáhat starým a nemocným lidem?
Myslím si, že to bylo v době, kdy se moje babička několik let moc hezky a s láskou starala o svou maminku, moji prababičku. To mi bylo 10 let a bavilo mě prababičku krmit, oblékat, vozit na vozíku, ale také hrát s ní „člobrdo”, to bylo fajn. Možná už tenkrát. Když jsem se pak rozhodovala po základní škole, kam dál, nejdřív jsem moc nevěděla. Až babička s dědou mi řekli o možnosti studia tohoto oboru a následném uplatnění, pomohli mi s výběrem a určitě se trefili. Znají mě totiž opravdu nejlépe.

Lidovky.cz: Tato práce ale zajisté přináší i spoustu stresových situací. Jak se například vyrovnáváte se smrtí?
To ano, někdy je to náročnější. Smrt mě vždycky zasáhne.

Lidovky.cz: Domov seniorů v Šanově je určen z velké části pro osoby stižené Alzheimerovou chorobou a demencí. V čem se péče o tyto lidi liší od těch, kteří takto nemocní nejsou?
Domovy pro seniory, kam chodíme na praxi, jsou určeny z větší části pro osoby s různými stupni demence, Alzheimerovou chorobou a nemoci spojené se stářím. Péče je především zaměřena na přímou obslužnou péči s ohledem na stupně postižení. Péče ošetřovatelská i péče osobní je vedena k zachování co největší samostatnosti klientů. Klientům je věnována velká péče i z oblasti aktivizací, tak aby jen „neleželi“ a nebyli vyřazeni se sociálních kontaktů. V Anavitě, kde tato fotka vznikla, se dělá takzvaná vztahová péče. Znamená to, že se snažím u každého klienta zjistit, co má rád a co mu naopak vadí, zda mají nějaké denní rituály, zkrátka pracujeme individuálně s osobní historií každého člověka. Hodně se v Šanově od kolegů v tomto směru učím, jsou tady všichni skvělí.

Lidovky.cz: Máte i Vy během praxe na starosti onu přímou obslužnou péči?
Ano mám, konkrétně sem patří osobní hygiena, polohování klientů, jejich krmení či zmíněná aktivizace.