Povahou je prý bojovník. Je disciplinovaný a přesný, o čemž jsem měla možnost se sama přesvědčit při našem rozhovoru. Schůzku jsme si domluvili na deset hodin dopoledne a už týden dopředu mi přišla omluvná esemeska, že kvůli jiným pracovním povinnostem dorazí o deset minut později. A skutečně, do dveří kavárny vstoupil v 10:10.
LN: Vnímáte sílící nenávist ve společnosti v souvislosti s uprchlickou vlnou?
Extremistickým ideologiím, které prosakují do společnosti, se věnuju dlouhodobě. To, že mají lidi z něčeho strach, protože to neznají, je logické. Ale jedna věc je strach, a druhá cílená nenávist. Musím v této souvislosti zmínit našeho prezidenta, pana Miloše Zemana. Za poslední rok a půl jsem i díky němu zaznamenal takový nárůst nenávistných reakcí, že to absolutně nemá obdoby. Miloš Zeman svými trapnými bonmoty legitimizuje násilí. Svými výroky proti uprchlíkům, které hází všechny do jednoho pytle, podporuje rasismus a předsudky. Tuto nehumanistickou a demagogickou tezi kolektivní viny odmítám. To je něco, na co vždy upozorňoval Václav Havel, se kterým jsem, nejen v této věci, souhlasil.
Václav Marhoul
LN: Čímž jste se právě přihlásil k další nenáviděné skupině: pražské kavárně.
Netuším, kdo to je, kdo do ní patří ani kde je, ale ano. Hrdě se k ní hlásím. Jen je mi líto, jak k tomu názvu přijdou všichni podobně smýšlející lidé třeba z Olomouce nebo z Brna. Zároveň ten pojem dobře chápu, Miloš Zeman tím vysílá podprahové poselství: to jsou ti Pražáci, ti intoši, vyčůraní hajzlové. Nemakačenkové. Václav Havel v lidech vzbuzoval pocit, že by se měli chovat lépe a slušněji. Zatímco Miloš Zeman jim dává zelenou k tomu, aby se chovali, jak nejhůř dokážou. A to mu vytýkám ze všeho nejvíc. Tedy kromě toho, že nás z čistě egoistických důvodů vede na Východ. Na Západě nevyniká a nikoho nezajímá, zatímco když vleze do Kremlu, natáhnou mu červený koberec, protože se jim zrovna hodí do krámu. Díky své ješitnosti vede naši republiku tam, kam kulturně, historicky a společensky nepatříme a nikdy jsme nepatřili.
LN: Na co jste dbal při výchově svých čtyř dětí? Snažil jste se jim také vštěpovat velké ideály, jako je čest, spravedlivost, odvaha?
Samozřejmě. Sice jinak, než to činil můj otec nebo matka, protože doba se změnila. Otec byl velmi přísný, máloco nám s bráchou odpustil a častokrát sahal po pásku. To jsem nikdy neudělal – už kvůli těm Čimelicím fyzické násilí fakt odmítám. Volím formu diskuse, samozřejmě v jasně daných mantinelech. Snažím se, aby z mých dětí vyrostli poctiví a slušní lidé. A abych s tím vědomím jednou i umřel.
V souvislosti s dokumentem Olgy Dabrowské Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa, který vznikl k 45. výročí divadla, se oprášila historka, jak jste se jako produkční snažil soubor přimět k včasné docházce pokutami, a když to nefungovalo, tak finančními odměnami. Ovšem nefungovalo nic. To musela být slušná zkouška nervů, ne?
Jo. To bylo naprosto příšerné. V tom dokumentu ale nezaznělo, že pak přišla ještě třetí fáze a tou byla metoda biče. Začal jsem být přísný, jinými slovy, když už nebylo zbytí, uměl jsem je seřvat. A to tak, že si to za rámeček nedali. Liberální domluva nefungovala. Jako s dětmi.
Václav Marhoul
LN: Kdy jste se dostal k Divadlu Sklep?
V listopadu ’79. To už Sklep existoval. Začal jsem tehdy studovat FAMU, ale nikoho jsem tam neznal. Díky tomu, že jsem předešlé čtyři roky strávil na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích a na tamním internátu, jsem se od bývalých pražských kontaktů odstřihnul. Na FAMU jsem zpočátku provozoval v podstatě jen dvě aktivity: chodil jsem na přednášky a sportoval. Než nastal zlomový okamžik mého života, kdy ke mně v tělocvičně Sokolu Malá Strana přišel kluk, který vypadal jako Hurvínek a nabídl mi produkci na jeho ročníkovém dokumentu o kulturistech. Jmenoval se Milan Šteindler. Zároveň mě pozval, abych se přišel podívat na sklepácké představení Lážo plážo.
LN: Chodili na vás tajní?
Jasně. Já byl u výslechu dvakrát, Milan Šteindler i David Vávra taky, Tomáše Hanáka vyhodili kvůli Chartě ze školy. Přečetl ten text nějakému řidiči v autě, které si stopnul cestou do jižních Čech. Řidič nelenil a rovnou ho zavezl na stanici Veřejné bezpečnosti, kde byl zajištěn a posléze vyhozen ze studií. To všechno se dělo, ale jak správně říká teatrolog Jan Dvořák, my jsme si to nějak nepřipouštěli. V tomhle věku máte pocit, že vám patří celý svět, nemáte děti, závazky, zodpovědnost. Na všechno kašlete a ze všeho si děláte legraci. Přežívali jsme díky humoru. A alkoholu.
Celý rozhovor se scenáristou, producentem a režisérem Václavem Marhoulem o přirozeném zlu v člověku, mizejících ideálech a momentech, kdy je lepší trucovat než řvát, si přečtěte v magazínu Pátek LN.
V magazínu dále najdete:
Ukaž mi svůj hrob: vlivní, mocní a bohatí si pořizují hroby na prestižních místech a bezejmenní lidé adoptují hrobky slavných.
Rozhovor s mladou boxerskou šampionkou Fabianou Bytyqi o bolesti, maskování ran a jejích kosovských kořenech.
