Po incidentu, při kterém Boček hájil čest Čechů, odmítl dál pracovat jako mechanik a vynutil si pilotní výcvik. Boček to řekl novinářům při návštěvě londýnského muzea RAF. Zavzpomínal i na zájem, který o piloty projevovaly anglické dívky.
Boček se ve čtvrtek po více než 70 letech opět proletěl ve spitfiru, ve stíhačce, ve které bojoval proti Němcům. Sen mu pomohla splnit armáda a sponzoři v čele s Českou mincovnou. V pátek pak uctil památku padlých polských letců, v jejichž perutích létali i čeští piloti. Podíval se také do muzea RAF a usedl do kokpitu vystaveného spitfiru. Typu, ve kterém sám na konci druhé světové války létal.
V kokpitu je vše při starém
I po několika desítkách let Boček v kokpitu zjistil, že v něm chybí páčka na brzdy a je v něm jiný ovladač zbraní. „Ale jinak je to prakticky všechno stejné,“ poznamenal.
Bylo to něco úžasného, řekl válečný veterán Boček, když s letounem Spitfire opět vzlétl |
Boček do války z okupovaného Československa odešel po Vánocích 1939, když mu bylo teprve 16 let. Během cesty v Maďarsku byl několikrát zatčen a musel také utíkat před slovenskými pohraničníky, kteří z jeho skupiny dva emigranty zastřelili. Přes Jugoslávii a Řecko se dostal do Bejrútu a následně do Francie. V ní zažil ústupové boje. „My jsme šli na frontu a Francouzi: ‚Kam jdete, je po válce.‘ Tragač, na tom měl bečku vína, a stěhovali se do jižní Francie,“ vzpomíná Boček. K boji dostal jen starou pušku z roku 1864 a pět nábojů. Šel si proto do fronty stoupnout znovu, aby měl střeliva víc. „Mladý blbeček, že, aby to pak nosil,“ vzpomíná se smíchem.
Zatracení Češi
Do Anglie se dostal lodí přes Gibraltar. Splnil testy na mechanika a po výcviku byl přidělen k 312. československé stíhací peruti. Pracoval v hangáru, ale stále snil o pilotování letadel. Sen se mu splnil kuriózním způsobem. Šel se do restaurace rozloučit s kamarádem, který odcházel do pilotního výcviku. U obslužného pultu zaslechl, jak jeden z anglických seržantů pronesl „bloody Czechs“ (zatracení Češi). „Chytl jsem ho za ty klopy a říkám: ‚Cos říkal?‘ Tak jsem ho lískl z jedné strany, z druhé strany, šel jsem si sednout. A říkal jsem, to je vyřízený,“ poznamenal. Seržant ale zavolal vojenskou policii, která ho zatkla. Druhý den ho odsoudili ke 168 hodinám detence.
  |
Když mu trest skončil, odmítl již jako mechanik pracovat. „Řekl jsem velitelovi, že už do hangáru chodit nebudu. Buďto ať mě pošle do pilotky, nebo mě pošle do Glasgowa do kriminálu, protože já to do konce války vydržím.“ Vzdor se mu vyplatil a brzy byl poslán do Kanady na výcvik. Vzpomíná, jak se mu na konci kurzu podařilo s kamarády odjet do New Yorku na dovolenou. Když myšlenku navrhl, kamarádi ho prohlásili za blázna. Nevěřili, že by se jim výlet mohl podařit. „Já říkám, vy blbci, když vám to vyřídím, pojedete? Za tři dny jsme jeli do New Yorku,“ poznamenal.
Válečný veterán Boček se znovu proletí ve stíhačce Spitfire |
Poprvé do ostré akce letěl jako doprovod bombardérů na podzim 1944. K bojovým akcím pak vzlétl ještě pětadvacetkrát. „Jednou, jak jste sedl do mašiny a odstartoval jste, tak jste nevěděl, jestli se vrátíte, nebo ne,“ vypráví. Zasažen nikdy nebyl a nezúčastnil se ani vzdušného souboje. Vzpomíná ale, jak jednou zahlédli německý Messerschmitt. Pokusili se k němu přiblížit, než se ale dostali na dostřel, pilot stihl uletět.
Jako své druhé narozeniny označuje den, kdy musel ještě ve škole brzy po startu nouzově přistát, když mu vysadil motor. „Nouzově přistávat v Anglii není nic jednoduchého, protože pole jsou obklopena hrázemi, rostou tam stromy, keře, je to tady na to přistávání špatné.“ Do nebezpečné situace se dostal také při letu z Německa, kdy mu opět „zhasl“ motor. Boček byl už připraven z letounu vyskočit. Protože byl ale listopad a byl nad kanálem La Manche, se seskokem váhal. Chvíli poté, co si řekl, že ještě chvilku v kokpitu vydrží, motor naskočil.
Děvčata jsem musel odhánět
Boček se smíchem říká, že v Anglii byl za války „nadbytek“ děvčat. Když se vrátil z Kanady v uniformě pilota, jeho šance u dívek se výrazně zvýšily. „Ty ženský po pilotech... Museli jsme je odhánět.“ Boček žije již třetím rokem bez manželky. „Všechno si dělám sám. Vařím, uklízím, peru,“ řekl třiadevadesátiletý veterán na otázku, jak to dělá, že je stále ve formě. Od dcery si jenom nechal ukázat, jak funguje napařovací žehlička. S kamarádem si i přes pokročilý věk chodí občas zalétat. Se sportovním letadlem nedávno i přistál. „Laďa (kamarád) říká: ‚Ty bys člověče mohl dělat instruktora.‘ Říkám, Laďo, kecáš,“ vypráví Boček s brněnským přízvukem.
