Když 12. září vyšly noviny po celém světě, byly plné dramatických fotek. Nejstrašnější a nejkontroverznější byly snímky lidí padajících ze Světového obchodního centra - jediných viditelných obětí onoho dne.
Den, který otřásl světem. Jak se v živém televizním přenosu zhroutila americká sebejistota |
Jednou z ikonických fotek 11. září se stal snímek agentury Associated Press (AP). Padající muž na něm letí hlavou přímo dolů. Fotka se stala pro svoji syrovost terčem kritiky. Jiní namítají, že právě podobné obrázky nám stále dokážou připomínat památku brutality onoho dne a nenechají zapomenout na ty, kteří místo ohnivého pekla v horních částech věže radši zvolili odchod skokem do prázdna. I proto se někteří rozhodli dát muži z ikonického snímku jméno a připomenout jeho příběh, oslavit jeho život.
K útoku na první věž Světového obchodního centra (World Trade Center - WTC) došlo v 8:46 východoamerického času. Džihádisté unesli dopravní letoun a i s lidmi na palubě narazili do budovy. V horních patrech mrakodrapu se brzy rozpoutalo ohnivé inferno živené hořícím palivem. Kouř a oheň donutily některé lidi vyskočit, jiní vypadli, když se drželi okraje oken v zoufalé snaze uniknout před plameny a v touze po kyslíku.
Padající sledovaly tisíce lidí v okolí WTC, newyorské dominanty. Jedním z přihlížejících byl Richard Drew, fotograf AP. „Stál jsem mezi policistou a záchranářkou. Ta najednou ukázala nahoru a řekla ‚podívejte’. Všichni tři jsme zvedli zrak a spatřili, jak z věže padají lidé. Popadl jsem foťák a začal fotit. Je to moje práce, byl to instinkt,“ popsal Drew v dokumentu BBC The Falling Man (Padající muž). Drew neviděl pád lidí z WTC celý. „Když ale dopadli, vždy se rozlehla hlasitá rána.“
Většina televizních stanic se rozhodla lidi, kteří před smrtí v plamenech raději zvolili sebevražedný pád do hlubin, neukazovat. Horor přiblížili jen svědci, kteří popisovali na kameru, co vidí. Jenže pak se stalo něco, co diváky šokovalo ještě víc. V přímém přenosu stovek stanic po celém světě narazilo v 9:03 do Jižní věže další letadlo. Všem v tu chvíli došlo, že nejde o nehodu, ale o teroristický útok.
O 55 minut později se Jižní věž zřítila. Jak mohl Drew všechny tyhle hrůzy zachytit? „Myslím si, že fotoaparát je pro mě něco jako filtr mezi mnou a tím, co snímám.“ Když fotil padající trosky obří věže, neuvědomoval si, že už má na kartě snímek, který obletí svět a vyvolá šok i rozhořčení. Snímek poslední osamocené desetisekundové cesty. Snímek, zachycující smrt před zraky celého světa.
O několik hodin později se Drew probíral v centrále AP svými fotkami. Spolu s ním se na ně díval jeden z editorů. Když narazili na snímek člověka letícího hlavou přímo dolů, okamžitě si řekli, že tohle je fotka, která „vás okamžitě zasáhne“. Podle Drewa fotka neoslavuje mužovu smrt, ale část jeho života. „Není na ní krev, ani pozůstatky jeho těla. Je to jen padající člověk“. AP vyslalo Drewovu fotku do agentur, kde se připojila k tisícům jiných obrázků teroristického útoku.
Témata Jednota je naší největší předností, řekl Biden k 11. září. Poukázal i na ‚temné stránky lidské přirozenosti‘ |
Fotoeditoři po celém světě si téhle fotky ale nemohli nevšimnout, jednou z nich byla třeba i Naomi Halperinová z pennsylvánského deníku The Morning Call. „Moje první reakce na tu fotku byl pocit hrůzy. V televizi jste viděli padající věže, ne padající lidi.“ Šéf vydání David Erdman se okamžitě začal ptát, zda mohou fotku otisknout. „Lze toho člověka identifikovat? Ani při velkém zvětšení ale nešlo rozpoznat tvář.“
Když se vedení Morning Call rozhodovalo, které fotky použije jako ty hlavní pro zachycení onoho dne, vylepilo si desítky snímků na stěnu. „Padající muž byl jako úder do žaludku, hned vás zasáhl. Okamžik zachycující velmi soukromý moment. Moment přicházející smrti,“ popsal jeden z editorů.
„Jsou snímky, na které je těžké se dívat, ale které vystihují události. Vězni v nacistických koncentračních táborech či od napalmu popálené vietnamské děvčátko. Vyprávějí příběh. Podle nás to je v případě 11. září 2001 tahle fotka, i když pak přišly mnohem drsnější fotografie,“ líčil šéf vydání Erdman. Jeho deník, který vycházel v nákladu 170 tisíc výtisků, zveřejnil fotografii na zadní straně vydání, na výšku celé strany - v největším formátu ze všech amerických novin.
Běžní Američané zareagovali. Deník dostal tisíce naštvaných dopisů. Zveřejnění fotky mnohým posloužilo k vylití potlačovaného hněvu, svůj šok z útoku přenesli na noviny. „I my jsme pak už nechtěli osud toho člověka připomínat. Nikdy jindy jsme už tu fotku nepoužili,“ podotkl Erdman. Ke stejnému závěru došlo mnoho jiných novin, včetně slavných New York Times, které také fotografii ve velkém formátu otiskly. Nikdo nechtěl připomínat osud „skokanů“. Přednost dostávali hrdinské fotografie zachránců z řad hasičů a policistů.
Několika novinářům ale Drewův snímek uvízl v paměti. Noviny otiskovaly příběhy obětí, přiblížit život padajícího muže se tak rozhodlo několik redaktorů. Jenže v době, kdy Amerika hledala tisíce lidí, se to ukázalo jako velmi složitý úkol. „Zjistil jsem, že muž byl buď afroamerického, nebo hispánského původu a že měl bradku. A to, co měl na sobě, vypadalo jako oblečení zaměstnance restaurace,“ řekl Peter Cheney z kanadského listu The Globe and Mail.
Podle něj mohlo jít o pracovníka restaurace Windows on the World, která se nacházela ve 106. a 107. patře Severní věže. Cheney strávil mnoho dnů marným pátráním. Až jednoho večera objevil v centru New Yorku mezi tisíci snímky fotku jednoho z pohřešovaných. „Okamžitě jsem si řekl, že to vypadá jako člověk z Drewova snímku.“
Hledaný muž na plakátu byl 42letý Norberto Hernandez, který ve Windows on the World opravdu pracoval. Cheney se dostal k jeho příbuzným, kteří si také mysleli, že padající muž byl opravdu kuchař z restaurace Windows on the World. Cheney vydal článek, ale pak se ozvala Hernandezova manželka a tři dcery. Nevěřily, že jde o Hernandeze. Hluboce věřící rodina odmítla, že by spáchal sebevraždu.
Jejich přesvědčení se prohloubilo poté, co mohly prozkoumat celou sérií snímků, na kterých je padající muž zachycen v mnoha dalších úhlech. Jeho tělo se při letu otáčelo, nepadal stále hlavou dolů - to byl jen kratičký okamžik zachycený Drewovým přístrojem. Další snímky ukazovaly, že jde velmi pravděpodobně o Afroameričana se světlejší pletí a velmi krátkým sestřihem. „Najednou ten příběh dostal jiný rozměr. Už to nebyl ten člověk, který klidně letí vstříc svému osudu. Muž na snímcích při pádu rotoval, očividně vyděšený. Na jednom snímku mu vítr odfoukl bílou košili tak, že bylo vidět pod ní oranžové tričko,“ řekl Tom Junod, další z autorů, který zkoumal osud padajícího muže.
Hernadenzova rodina ale prozradila, že v ten den měl jejich drahý modré tričko. I z dalších snímků, které Junod rodině ukázal, bylo jasné, že nejde o Hernandeze. Snímky srovnávali s mnoha dalšími fotografiemi mrtvého kuchaře. Dalším důkazem bylo, že hlavní kuchaři jako Hernandez nenosili černé kalhoty.
  |
Kdo tedy byl záhadný padající muž? Junod i Cheney došli k závěru, že to byl přesto někdo z nejvýše položené restaurace New Yorku. Za pomoci dalších lidí nakonec došli podle typu těla a rasy k seznamu 22 zaměstnanců, kteří by mohli odpovídat padajícímu muži a kteří 11. září zahynuli. Pomoc jim nakonec přislíbil i Glenn Vogt, generální manažer proslavené restaurace. On sám však nebyl schopný nikoho identifikovat, pomohli jeho podřízení - pomohli eliminovat mnoho zaměstnanců ze seznamu 22 jmen. Neodpovídal typ těla, boty nebo třeba účes.
Vylučovací metodou došli k několika posledním jménům. Jenže přesně určit toho pravého nikdo nedokázal. Byl tu však jeden člověk, který odmítal s novináři a výzkumníky spolupracovat. „Nechtěl jsem ty fotky mrtvých lidí vidět. Fyzicky se mi z toho dělalo špatně. Nechtěl jsem být s těmi fotkami pohromadě v jedné místnosti,“ líčil šéfkuchař a ředitel Windows on The World Michael Lomonaco.
Lomonaco souhlasil s prohlédnutím série snímků až téměř po dvou letech. Když pak jimi procházel, sám sebe se ptal: Může to být Michael? Ne. Může to být David? Ne. Může to být Jonathan? Ano.
Jonathan byl Jonathan Briley. Třiačtyřicetiletý Afroameričan, zvukař Windows on the World. „Odpovídala barva pleti, typ a velikost těla. Je opravdu možné, že Drew zachytil na snímcích Jonathana. Člověka, kterého jsem znal a měl rád. Dobrého chlapa, oddaného dříče se skvělým smyslem pro humor,“ řekl Lomonaco.
Jenže byl to opravdu on? Novináři potřebovali mluvit s rodinou. Brileyho otec byl kazatelem, novinářům se omluvil, že stále nemá sílu o smrti syna mluvit. Starší sestra Gwendolyn Brileyová popsala, že rodina 11. záři dlouho čekala na Jonathanův návrat. Když se nevracel, pronesl reverend Briley řeč o tom, že věří na zázraky a že teď je čas na jeden osobní.
Ten ale nepřišel, o den později je zavolal koroner, že s nimi potřebuje mluvit. „Věděli jsme, kde Jonathan je. To byl dar od Boha. Věděli jsme, kde je,“ řekla Brileyová. Mladší bratr Timothy dokonce přiznal, že Jonathan nosíval často oranžové tričko. Gwendolyn říká, že padající muž by opravdu mohl být její bratr. Zároveň však nikdy o snímku padajícího muže neuvažovala jako o obraze Jonathana. „Ta fotka představuje mnohem víc. Představuje člověka, který vzal osud do svých rukou, i když jen na několik posledních sekund. Nechci, abychom se snažili onoho muže identifikovat. Snažme se radši poznat, jací jsme my samotní. I skrz to, jak se díváme na tuhle fotku.“
Jistota, že Drew vyfotil opravdu Brileyho, neexistuje. Identita padajícího muže, jednoho z více než 200 lidí, kteří z WTC vyskočili nebo spadli, tak zůstane zřejmě už navždy záhadou...
