Ivo Možný měl ten zvláštní dar, že uměl pracovat s velkými soubory statistických dat a zároveň závěry uměl říct ostře, srozumitelně a bez servítků.
Debata byla dlouhá. Bylo jasné že se na novinovou stránku nevejdeme, některé probírané otázky byly možná příliš “akademické” než abychom je čtenáři nabízeli na ranní čtení cestou do práce...a tak rozhovor nakonec nikdy nevyšel. Toto je jakýsi pahýl z našeho tehdejší povídání, více v pondělních Lidových novinách.
LN: Česká sociologie byla vždy poměrně malá, přesto se její profesoři často vymknuli pouhému akademickému životu: Tomáš Masaryk i Edvard Beneš, Václav Bělohradský i Tomáš Halík, svým způsobem i Jan Keller a Martin Potůček. Ostatně ani Vy nejste “pouhý” akademik, Vaše věty citují ve svých nálezech ústavní soudci. Proč?
Tož ono je to dáno už samou povahou sociologie. Když zkoumáte nezamýšlené důsledky lidského jednání, a to je, myslím, jejím základním posláním, tak není úplně snadné odolat pokušení: chce se vám začít svým vlastním politickým jednáním pomáhat prosazování těch zamýšlených.
LN: Ale proč jsou sociologové povětšinou levičáky?
A jsou? Abyste měl pravdu, museli bychom za levici začít po americku považovat liberály. Pak tam přinejmenším Masaryk, Beneš a Halík asi patří. Jinak bych jako levičáka viděl snad jenom Honzu Kellera, možná Martina Potůčka. Václav Bělohradský se mi už z toho dost vymyká, je to spíš radikální liberál, pro kterého platí Adornovo „Sociologie ve společnosti obrací kameny, pod kterými se skrývá havěť světla se štítící“.
LN: A čím to že vy jste se nikdy nedral dále než na děkana - byť Vás jistě nejednou pokoušeli?
Nejsem blázen, pane redaktore. Když se v jeden moment sešly potřeba a šance založit v Brně fakultu sociálních věd, bylo mi šedesát. Nikdy bych neřekl, že si ještě jako prduch (pro mladší: pracující důchodce, pozn. red.) užiju tolik srandy, ale povedlo se: v šedesáti šesti jsem nastupoval jako první děkan nové fakulty. Bylo to zajímavé povolání, ale řekl jsem si hned na začátku, že bude poslední z těch myslím osmi, co jsem si v životě vyzkoušel.
LN: Takže je to jenom věkem?
Ale ne. Mne ani management, ani politika nezajímaly nikdy. Zajímala mne společnost. Když jsem se dostal v padesátých letech na univerzitu, sociální vědy nebyly, tak jsem studoval literaturu. Když jsem byl redaktorem, tak jsem se snažil dělat investigativní žurnalistiku, teda to, co se jí mohlo na začátku šedesátých let aspoň trochu podobat. Teprve pak jsem se dostal k sociologii a kantořině. U té už zůstanu, jsem šťastný emeritus, kdo to má?
LN: Když jsme v devadesátých letech dělali na fakultě analýzy hodnot, museli jsme proměnnou hodnotu “rodina” vyřadit z faktorové analýzy, protože ji jako nejvyšší zmiňovalo přes 90 procent populace. O čem to tehdy vypovídalo? A má to nějaké důsledky pro dnešek?
No, ono už to kleslo – asi tak na osmdesát procent. Myslím, že to není náhodná shoda, že také zhruba osmdesát procent populace přiznává, kdyby mohli dostávat stejné peníze a nechodit do práce, tak by do ní nechodili. A polovina lidí už vstává každé ráno vysloveně s pocitem - ach jo, zas do tý fachy. S rodinou je to jinak. Rodina je odvěká a přirozená osa života, všichni jsme potomky mužů, kteří dávali přednost plodným ženám. Starý režim Začal tím, že vyvlastnil rodinu. Znárodnil i toho chalupníka s jednou krávou, kupce na rohu a zámečníka s dílnou ve dvoře. A skončil na tom, že ho rodina kolonizovala. Všechny ty Mastny, komunály, JZDé si nakonec už lidi provozovali jako rodinné podniky. Rodina se zase stala organizačním principem sociálního života.
LN: Vy jste toto kdysi popsal v pojmu “familiarismus”. Je tu ještě s námi, nebo ho kolonizoval kapitalismus?
Kapitalismus je na rodinu jiný samec, pane redaktore, než byli soudruzi. Ona je to svým způsobem opačná historie. Snad se dá říct, že kdysi dávno kapitalismus začal jako projekt protestantské rodiny. A končí v populačním deficitu tak zvané „confluent love“, jak tomu říká Giddens v Proměně intimity (máme to i česky). Tedy ve volných mileneckých svazcích, které páru přinášejí potěšení i bez projektu budoucnosti. A často bez dětí. Novorozenec totiž, to je vřískající budoucnost. Platí to pro pár, platí to pro národ. Společnost, která nemá děti, nemá ani budoucnost. S tou větou nehnete ani párem volů.
