Už se bohužel nepotkáme. V neděli večer totiž doma v Praze odešel do emigrace trvalé, neboť zemřel ve věku dožitých šestadevadesáti let.
Pocházel z německo-české židovské rodiny, jejíž kořeny lze dohledat už v sedmnáctém století v okolí jihočeských Vodňan či Votic. Bedřichovou mateřštinou byla němčina, česky se učil až od svých jedenácti let. Přál bych však komukoliv z české antisemitské a xenofobní šepleti, aby svým rodným jazykem vládl tak, jako Bedřich češtinou. Byl Čechem vlastní volbou, nikoliv náhodným zrozením.
Válka, komunismus, emigrace
„Béďův“ život byl živoucí encyklopedií dějin Československa. Těžce ho poznamenala každá katastrofa, která potkala náš stát, a on oplátkou zase nechyběl nikde, kde se proti oněm katastrofám bojovalo. Už jako sedmnáctiletý se při zářijové mobilizaci hlásil jak dobrovolník, byl však odmítnut pro oční vadu. Přesto si nakonec zaválčil dosyta. Jako protitankový dělostřelec bránil Tobruk proti Rommelovi, později jako poručík československé obrněné brigády v Británii obléhal přístav Dunkerque, Hitlerem proměněný v pevnost.
Po válce však svoji budoucnost s armádou nespojil, zemřel jako kapitán v záloze. Vsadil na svůj druhý talent, tj. na psaní, a udělal dobře. Jako tolik mladých intelektuálů i on podlehl komunistické vábničce o světu bez válek, bez rasové diskriminace as rovnými příležitostmi pro všechny. Střízlivět z tohoto libého snu začal brzy, zejména poté, co zjistil, že agentura Telepress, kde krátce pracoval, je podnik pro šíření dezinformací na západ. Něco jako dnešní ruský web Sputnik.
Jako československý voják sloužil Bedřich Utitz v Tobrúku a v roce 1944 se zapojil i do obléhání přístavu Dunkerque.
Zajatci s velitelem věznice (v první řadě druhý zprava) v obléhaném Dunkerque, Bedřich Utitz první zprava v druhé řadě.
Po různých peripetiích (například knihovník v nemocnici) zakotvil v rozhlase jako jeden z šéfů vysílání pro zahraničí. No tak ono to vysílání také připomínalo onen Telepress, jenže v půli šedesátých let už notně popraskaný. A v roce 1968 německé vysílání pod Bedřichovým vedením považovali soudruzi z Německé demokratické republiky za odjištěné handgranáty, které jim Československý rozhlas každý den několik hodin šoupal do kalhot. Bedřich Utitz byl proto jedním z prvních, kterému už v září po ruské okupaci bylo doporučeno co nejdříve zmizet.
Odešel do druhé emigrace, tentokrát do Německa. Avšak ještě v půli osmdesátých let, už jako západoněmeckému občanovi (českého se nikdy nevzdal), mu západoněmecká bezpečnost nedoporučila cestu do západního Berlína, protože by nemohla zajistit ani bezpečnou cestu, ani jeho pobyt tam. Žízeň soudruhů z NDR po Bedřichově krku byla veliká.
Bedřich Utitz, únor 2010
Válečný veterán Bedřich Utitz drží hrdě cenu, kterou právě převzal.
A není se co divit. Díky jazykovému vybavení a stykům okamžitě v emigraci rozvinul angažovanou publicistickou činnost. Psal knihy, do novin, dělal rozhovory. A vrchol všeho, s kamarádem Adolfem Müllerem založil nakladatelství Index, kde mohli publikovat v Československu zakázaní autoři. Ti dokonce dostávali jakýsi skromný honorář. Index vydal na 200 knih. Mezi nimi i Vyhnanství od Mojmíra Klánského, které považuji za dosud nejlepší knihu o síle a zániku českého selství.
Šťastný člověk
Bedřich se vždy považoval za šťastného člověka. Rodina včasným útěkem unikla holokaustu. Přežil frontu. Nedostal se do antisemitské komunistické mlýnice padesátých let. Dočkal se návratu domů z druhé emigrace. Měl rodinu s mnoha dětmi, vnuky a pravnuky. Zapsal se do historie české publicistiky. Byl vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. A na jeho účtu vůči zemi, kterou si zvolil za vlast, položka „dal“ vysoce převyšuje položku „má dáti“. Opravdu šťastný člověk.
