Lidovky.cz

Žijeme v utopickém blahobytu a řešíme blbiny, říká Martha Issová

Lidé

  6:00
PRAHA - Po narození dcery Františky si dopřála docela dlouhou pracovní pauzu, kdy kromě pohádky Sedmero krkavců netočila, nehrála v divadle a užívala si mateřství. Teď je zpátky v plné síle, hraje v domovském Dejvickém divadle, které je dlouhodobě považováno za nejlepší divadelní scénu v Praze, léta hraje v komedii Jana Krause Nahniličko a také v autorské klauniádě Krasavice interkontinentální, kterou napsaly a zrežírovaly společně s herečkou Annou Polívkovou–v pražské La Fabrice mají stále vyprodáno.

Martha Issová. foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Do kavárny Vnitroblock v pražských Holešovicích přišla s malým ratlíkem a hovořila tak, že by se dala poslouchat hodiny: má příjemný hlas, mluví pomalu a vyjadřuje se přesně – to není mezi herečkami samozřejmost. A kromě toho má ještě jeden dar: ve tváři má (stejně jako její maminka Lenka Termerová) dívčí půvab, který se s věkem nemění.

Martha Issová s Annou Polívkovou jako Krasavice interkontinentální v šatně divadla La Fabrika.

LN: Váš tatínek se narodil v Aleppu. Jste schopna si na internetu rozklikávat všechna ta otřesná videa z válkou zničené Sýrie?
Ne, vůbec. Tyhle věci jsem ze svého života eliminovala a vzhledem k tomu, že se nevyskytuju na sociálních sítích, nejsem tomu tolik vystavená. Ta „přeinformovanost“ založená ne na faktech, ale na povrchních informacích a zájmu médií o rychle prodejné děsivé zprávy mi začíná lézt na nervy. Podle mě to jen otupuje základní lidskou empatii. Vždyť ta drastická videa už nikým ani nepohnou, žádnou reakci to nevyvolá. Záměrně jsem přestala o situaci v Sýrii číst a orientuju se podle informací, které se ke mně dostávají od původních zdrojů – od mých příbuzných a známých. Nedávno k nám přijela moje sestřenice Farah, která v Sýrii sice nežije, ale v průběhu syrské krize několikrát v Damašku byla a jako psycholožka pracovala se Syřany v utečeneckých táborech v Jordánsku. Vyprávěla nám, jak lidé v Sýrii navzdory válce pracují, studují, neztrácejí optimismus, prostě žijí.

Martha Issová.
Martha Issová s otcem Morisem Issou.

LN: Jak velká část rodiny v Sýrii zůstala?
Dneska v Sýrii žije z té nejbližší rodiny jenom jeden z tátových bratrů, jinak jsou všichni rozesetí po světě, velká část rodiny žije v USA, Německu a Francii. Ale odešli už dávno před syrskou krizí, zkoušeli možnosti, jsou pracovití a schopní, nacházeli uplatnění, ale zase se vraceli domů. Sýrie byla dlouhou dobu francouzskou kolonií, nábožensky tolerantní zemí a ten evropský, mediteránský nádech si moc dobře pamatuju. Dnešní obraz Sýrie nemá se Sýrií mého dětství nic společného.

LN: Jaká byla tehdy?
Pro mě to byla barevná, veselá země, kam jsem odjížděla z šedivého Československa 80. let. Všechny své tety a babičku si pamatuju jako elegantně upravené, nalíčené ženy v šatech nad kolena, naprosto uvolněné prostředí. Prázdniny v Sýrii pro mě byly jak v Jiříkově vidění, proti té šedé a pusté Praze to tam žilo,vulicích spousta lidí, kaváren, obchůdků, lidi byli usměvaví, pro mě šťastný svět. Naposledy jsem tam byla sama před osmi lety, vnímala jsem určitý posun k nesvobodě, ale pořád to pro mě byla nádherná země plná srdečných a dobrých lidí. S tím, co se tam děje dnes, nejsem vůbec schopná se srovnat.

LN: Připomínáte mi komiks Marjane Satrapiové Persepolis, který líčí proměnu společnosti v Teheránu po islámské revoluci a válce s Irákem.
Tahle kniha mnou strašně zamávala. Ačkoli jsem vyrůstala v Praze a veškerou kulturu a svět jsem vnímala evropským pohledem – pochopitelně deformovaným komunismem –, nacházela jsem tam spoustu společných rysů s mou zkušeností ze Sýrie, třeba obrovskou ženskou sounáležitost. Četla jsem ještě jednu ohromně zajímavou knihu od Abnousse Shalmaniové: Chomejní, Sade a já. Ta, stejně jako Satrapiová, emigrovala z Teheránu do Paříže, kde vystudovala francouzskou historii a literaturu a líčí své zážitky z dvou kultur, které ji utvářely. Jsem přesvědčená o tom, že z arabského světa vzejde silná generace žen, které ten svět budou postupně měnit. Vnímám tu ženskou sílu a myslím, že už se to děje. A není to jen exilová intelektuální elita, nedávno jsem četla, že na univerzitě v Teheránu studuje 75 procent žen. Možná je to jen moje vroucí přání, ale jsem přesvědčená, že něco takového přijde.

Martha Issová.

LN: Jak se vám žije teď a tady v Česku?
Je spousta věcí, které mi vadí a rozčilují mě, ale v kontextu toho, o čem jsme se právě bavily, si nestěžuju. Žijeme v utopickém blahobytu a máme čas řešit blbiny. Politickou situací jsem tak znechucená, že jsem se rozhodla zaměřit se na bezprostřední svět kolem sebe, na věci, které mám šanci změnit. Určitě to souvisí s tím, že mám malou dceru, rodičovství člověka donutí si trochu srovnat priority a vytyčit směr, kterým se chce ubírat. O vztah k prostředí, ve kterém žijeme, se musíme starat stejně jako o jakékoli jiné vztahy. Věřím, že je tady nějaká dobrá síla a energie. Alespoň já ji kolem sebe vnímám.

Celý rozhovor s herečkou Marthou Issovou o ženském přátelství, dětství mezi vilami a o tom, co se učí od své čtyřleté dceři, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 12. května.

V magazínu dále najdete

  • Návštěva v uměleckém areálu Pragovka, který leží v někdejší průmyslově čtvrti hlavního města.
  • Rozhovor se spisovatelkou a cellistkou Zuzanou Dostálovou o vyrůstání v židovské rodině za normalizace, modré krvi v rodině a o jejím literárním debutu.
Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.