Navzdory tomu, že jí je dvaadvacet, není na české hudební scéně žádným nováčkem. Kritici zbystřili před čtyřmi lety, kdy vtrhla mezi muzikanty takovým způsobem, že z hudebních cen Anděl odešla coby Objev roku. Poté na tři roky téměř zmizela, aby vystudovala skladbu na jedné z londýnských hudebních škol. Loni na podzim konečně poslala do světa svou debutovou desku a vzápětí odjela zcela vyprodané turné. Následkem toho před několika týdny přibylo do její sbírky dalších pět Andělů.
LN: Kam jste si všechny ty sošky vystavila?
No, ona mi vlastně zbyla doma jen jedna. Ty ostatní jsem popůjčovala. Anděla za videoklip roku si vzal domů režisér Tomáš Kasal. Dalšího si vystavil na poličku táta (akademický architekt Boris Drbal) – říkal, že se jím bude pár měsíců kochat a pak mi ho zase vrátí. On si to opravdu zaslouží, vždycky mě v muzice hodně podporoval. Jednu sošku si chtěla půjčit mamka, která má i jednu svou, z roku 1999. Má ji doma na půdě, kde máme zařízené takové menší hudební studio. Zrovna dnes odpoledne tam pojedu cvičit.
LN: Jaký byl váš první opravdový sólový koncert?
To bylo na podzim v roce 2013 a byl to koncert na sezení, což z dnešního pohledu vůbec nechápu. Jak já jsem mohla udělat koncert na sezení?! Hrála jsem tehdy v kině v Kopřivnici a bylo vyprodáno. Přišlo 120 lidí! Nedávno jsem v Kopřivnici zase byla, vzpomínala jsem na to a pak za mnou přišel takový sympatický manželský pár. Říkali mi: „Tak abyste věděla, my jsme na tom prvním koncertě tehdy byli taky! A co tady zase děláte, v tom našem zapadákově, když jste teď vyhrála pět Andělů?“ Tak jsem jim vysvětlila, že Kopřivnice je zkrátka od té doby moje srdeční záležitost. A taky se mi stalo, že přišla asi šestiletá holčička...
  |
LN: Kolik bylo vám, když jste začala s hudbou?
Na piano jsem začínala, když mi byly čtyři. V pěti nebo šesti letech jsem přibrala kytaru. Tehdy jsme si prostě s mámou sedly třeba na postel, vzaly jsme kytary...
LN: Není v pěti letech na kytaru brzy? Vždyť muselo být hodně těžké dohmátnout dětskými prstíky na všechny ty akordy.
Je pravda, že dnes to taky nechápu. Dívám se na videa z té doby a říkám si, jak je možné, že jsem tu mrňavou ručičku dokázala tak roztáhnout! Hrála jsem třeba My Heart Will Go On z Titaniku a k tomu zpívala.
LN: Vypukla festivalová sezona. To se asi nezastavíte, že?
Léto mám opravdu úplně plné, ale já jsem na těch cestách šťastná. V podstatě jsem si to takhle vysnila. Sice si ráda odpočinu doma, vyvalím se na zahradě, ale za chvilku už si říkám: „Co tady?“ Jen tak pro ilustraci, minulý týden jsme letěli do Milána, z něj na koncert do Chiavari, což byly tři hodiny cesty, pak zpět do Milána, potom do Kopřivnice, kam se z Prahy jede čtyři hodiny, následoval Metronome festival v Praze a končili jsme v Kadani. A tohle všechno jsme stihli za tři dny. Kluci z kapely mi odpadli – jeden nastydl, druhý se spálil... Já jsem byla sice unavená, ale nadšená z toho, že můžu cestovat. Šťastná. Lidi na koncertech mi navíc tu energii dávají zpátky. Jdu do postele a zářím, protože mi lidi po koncertě řekli, že se jim to líbilo. To člověka neuvěřitelně nabíjí.
Celý rozhovor se zpěvačkou Lenny o obrovském publiku za okny domu, nejlepším koncertu v životě a o tom, jak se dobývá svět, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 14. července.
V magazínu dále najdete
|
