V pubertě se však vrhl na herectví, které jej už nepustilo. Sen o práci na památkovém úřadě se vytratil v návalu divadelních zkoušek, kostýmů a hereckých slastí. K filmu se dostal poměrně pozdě, ale postupně se objevil v téměř všech snímcích režiséra Roberta Sedláčka.
Domácí scénou mu zůstává vyhlášené Dejvické divadlo v Praze, na jehož představení jsou lístky už roky beznadějně vyprodané. Na jeho prknech stává už sedmnáct let. Právě tady si před lety poprvé zahrál Hamleta v režii žijící legendy Miroslava Krobota – a teď jej nově ztvárnil i na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. S jiným režisérem a v jiném překladu.
LN: Je to jako číst nějakou knížku po letech podruhé?
Možná ano. I když já mnoho knížek podruhé nečetl. Spíš bych to přirovnal k filmu. Když se teď dívám na ty, které jsem měl rád ještě před pár lety, docela se divím, čemu jsem se smál a co mě bavilo. Některé zestárly, některé se naopak stávají poutavějšími, než jsem je viděl kdysi. Vnímání světa ovlivňuje spousta okolností, jak žijeme, jací lidé nás obklopují a s jakou láskou či neláskou se sebou zacházíme. Všechno se vyvíjí a mění, včetně nás samotných. U Hamleta to je stejné. Před jedenácti lety jsem k Hamletovi přistupoval s obavou. Taková role! A v Dejvicích a v režii Mirka Krobota! V prvním momentu se mi velmi povrchně vybavil pouze rozsah role. Jak složitý je to text a hlavně, jak je dlouhý.
LN: Do jaké míry se musíte v rolích najít? Hodně se mluvilo o filmu Bohdana Slámy Čtyři slunce, kde jste ztvárnil čtyřicátníka Fogiho, v němž se tluče milující otec s pankáčem.
Vycházím pokaždé ze sebe, ať už jde o losera Fogiho, hrdinu jako doktor Auředníček ve Zločinu v Polné nebo o ambivalentní postavu, jako byl Miloš Havel. Hrál jsem psychopaty i úplné kretény. Musím si to jen připustit.
LN: Co konkrétně si musíte připustit?
Přiznat si, že nejsme černobílí a že v sobě můžeme narazit na leckoho. Lidi se hrozně rádi staví do nějaké role. Jsem hodný, jsem statečný, jsem nezkrotný, nebo popleta. Pořád chtějí něco pojmenovávat, kastovat a žánrovat. Na to jsme ale moc složití. Mám v sobě hrdinu, chytráka, sraba i pitomce. Je se mnou legrace, ale umím být taky nesnesitelně otravný. Vždycky v sobě tu postavu najdu, pokud přiznám, že ve mně opravdu je. Nestáváte se postavou, zůstáváte sebou a přes sebe si tu postavu navlečete.
  |
LN: Pořád provázíte po hradech a zámcích?
Přes léto. Letos mě čeká Hrádek u Nechanic a Vranov nad Dyjí, nádhera. Provázel jsem od školy, chtěl jsem studovat historii.
LN: Jste sedmnáctou sezonu v Dejvickém divadle, volná noha vás neláká?
Dostal jsem pár zajímavých nabídek: Vinohrady, Činoherák a další. Vždycky mě potěšily a odmítl jsem. Do jiného angažmá bych nešel. A ani na volnou nohu.
LN: Proč? V čem je lepší být v angažmá?
Potřebuji někam patřit. Nerad si zvykám na nové lidi a okolnosti. Nejsem zkostnatělý, ale mám rád své jisté, svůj stůl, svoje přátele, kterým nemusím vysvětlovat, co jsem zač. Můžeme komunikovat mlčením. Chci se obklopit kolegy, kteří stojí za to nejen profesně, ale hlavně lidsky. V Dejvicích je každý jiný a dohromady tvoříme podivuhodný organismus, který se dokonale doplňuje.
Celý rozhovor s hercem Jaroslavem Pleslem o jeho podobách Hamleta, o placení složenek a o tom, proč kvůli roli někdy špatně spí, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 4. srpna.
V magazínu dále najdete:
- Proč letos letí černá zmrzlina a z čeho se vlastně vyrábí.
- Rozhovor s ilustrátorkou Lenkou Šimečkovou o krásách klasického hororu, Rusalce v kufru Škodovky a o knize Truchlivý amoret pražský.
