Ukázalo se ale, že Adéla Banášová je místy ještě pohotovější než protřelý matador televizní zábavy. Od té doby pravidelně uvádí pořady nejen ve slovenské, ale i v české televizi.
Naposledy naplnila bulvár zhruba před rokem, kdy ji její o deset let mladší partner požádal o ruku v přímém přenosu. Po svatbě letos v červnu si změnila jméno. Že diváci ztratí přehled, o koho jde, se vůbec nebojí. Do vinohradské restaurace dorazila v podstatě rovnou ze svatební cesty a na rozhovor měla vyčleněných přesně padesát minut – před polednem přiletěla z Bratislavy a odpoledne ve čtyři už měla rezervované místo ve vlaku zpátky domů. To je život v showbyznysu.
LN: Letos v létě je to 25 let od památného dělení Československa. Co si z té doby vybavujete?
Bylo mi skoro dvanáct let a velmi dobře si všechno pamatuji. V době federace jsme ještě žili s rodiči ve Vídni. Na ambasádě jsme patřili do československého týmu, který se tak začal rozpadat. Dítě ale víc vnímá, co se děje v jeho bezprostřední blízkosti, v rodině a my máme rodinu na Moravě, bydlí tam sestra mojí maminky. Přesně si vybavuji, jak si telefonovaly a hodně celé období prožívaly. Pak si vybavuji moment, když jsme jeli do Prahy a přejížděli jsme hranice. Oživovaly se kontroly, cítili jsme takovou zvláštní důležitost něčeho, co dřív nikdo nepotřeboval.
LN: Co mají Slováci a Čechům to chybí?
Zevšeobecňování je dost citlivé téma. Podle mě je zkrátka v povaze znát, že Slováci jsou víc na východ. Jsme líznutí Balkánem, jsme v podstatě impulzivnější národ. A vy jste zase hodně ovlivnění Němci. Obojí má svá pro a proti.
  |
LN: Je znát, jestli moderujete v Česku, nebo na Slovensku?
Velmi. Mám zkušenost s tím, jak vzniká show v Česku i u nás, kde všechno jede víc na volnoběh. Bavíme se, probíhá fiesta a každý dělá, co umí. Občas vypluje na povrch pár průserů, ale zase rozhodně věc neztratí na spontánnosti. U vás se věci zkouší a připravují. Skoro bych řekla, že jsou takové poctivější. Než něco říznete, dvakrát přeměříte.
LN: Připravujete se s tímto vědomím? Zabírají třeba jiné vtipy na Slováky a jiné na Čechy?
Těžko říct, jsem Slovenka, takže ze mě vyletí to, co mě napadne jako první a buď to zaujme, nebo ne. Přemýšlím ale o kontextu. Snažím se zjistit, co by tak mohli diváci vědět a považovat za všeobecnou znalost, abych měla na víc a nebyla za blbou. Nikdy se ale nepřelaďuji kvůli divákům na jinou vlnu, protože bych se změnila a nebyla tou, kterou si pozvali. Párkrát na začátku jsem totiž udělala to, že jsem se chtěla přizpůsobit, dala jsem dva, tři vtipy na sílu a bylo to ještě horší. Diváci jsou jako zrcadlo, berou vás tak, jak se vnímáte sama. Nesmíte se zpochybňovat. Proto radši zůstanu sama sebou a jdu do rizika, že jim taky nemusím vyhovovat.
LN: Studovala jste na bratislavské filozofické fakultě. Co vás pak na showbyznysu nejvíc zaskočilo?
Do showbyznysu jsem vplula velmi postupně, takže se žádný šok nekonal. Jestli si mě představujete, že jsem byla zahrabaná v knihovně filozofické fakulty s brýlemi na nose a pak jsem se najednou ocitla na pódiu s Leošem Marešem, musím vás zklamat. Už od šestnácti jsem dělala v televizi za kamerou, připravovala jsem příspěvky. Potom jsem začínala zvolna moderovat, ale všechno to bylo na Slovensku, což má do Hollywoodu přece jen daleko. Vyhrála jsem konkurz do rádia a už to šlo.
Celý rozhovor si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 25. srpna.
V magazínu dále najdete
|