MLADÍ A NEKLIDNÍ: Vůně mého života? Divadlo!

Je mi dvanáct a právě jsem rozhodla o své budoucnosti. Vůbec z toho nemám rozum. Nemůžu vědět, že tanečníci a divadelní herci mají nejhorší platy na planetě, že je mezi nimi tolik nešťastných duší, nenaplněných, čekající na tu „svoji“ roli. Nemůžu vědět, že tahle profese je ta nejkrásnější ze všech, ale jen když jste mezi hrstkou „vyvolených“.

Je mi dvanáct a tyhle věci jsou mi ukradený. Mám svůj sen. To je vlastně moje jediná jistota, kterou budu nadcházejících dvacet let mít. Je mi třináct a nastupuji na Taneční konzervatoř v Praze. Končí mi dětství, ale to mi dojde až mnohem později.

První den v Praze. Přijíždím s maminkou a jednou velkou taškou. Jdeme se projít po městě a já si najednou připadám strašně dospělá. Zároveň se trochu bojím. Praha je v těch mých třináctiletých očičkách děsně velká. Mám pocit, že mě brzy spolkne.

Chceme si dát s mamkou něco dobrého k obědu, ale v centru je všechno nesmyslně drahý. Smějeme se tomu, máme naštěstí svačinu. Jsme tak nervózně natěšené, dojaté, plné očekávání.

Intr, to je teda něco! Na pokoji nás je pět a já jsem strašně zvědavá na svoje nové kamarádky. „Už to zvládnu, mami. Už klidně můžeš jet domů.“ Rozloučíme se a najednou bum...panika a sevřenej krk z toho neznáma kolem mě. Holky jsou ze všech koutů republiky, klábosíme, smějeme se, ale mně se vlastně moc nelíbí. Nelíbí se mi popravdě ani ten náš pokoj a vlastně celej intr. Tak dlouho jsem o tom snila a najednou je to všechno neutěšený. První noc a mě strašně chybí máma.

První den ve . Všiškolechni jsme rozrušení a oči na vrch hlavy. Kolem nás chodí studenti starších ročníků. Mají šlachovité nohy, sedí jak pravítka a když jdou, mají srandovně vytočené špičky ven. Dívají se na nás tím mazáckým úsměvem staršího a zkušenýho. Takhle se budeme tvářit za rok taky. Holky mají přehozenou „balerínu“ přes rameno a já už chci být jako ony...

A pak to začne....jeden den jako druhý. Každý den na sále, úmorné kombinace cviků, co tak vzdáleně připomínají tanec, který znám z jeviště. Všechno se vzdaluje...vůně jeviště, moje maminka, moji plzeňští kamarádi, sídliště, kde jsem vyrůstala, sladké nicnedělání...pochvaly. Tohle všechno je pryč. Jen dřina. A věčné napomínání. Nic není správně. Nohy neposlouchají, i když se strašně snažím. Ten tanec na špičkách, na který jsem se tak těšila a snila o něm, šíleně bolí. Vypadám nemotorně. Každý den zjišťuji, jak je těžké přimět tělo, aby dělalo to, co já chci. Až s věkem a zkušenostmi se s ním naučím hovořit a nakonec společnou řeč najdeme.

Do školy chodím bojovat. Strašně se mi stýská. Miluju středy. To máme k snídani sladký loupáky a je to den, kdy mi maminka volá. Má jednotky na kartě, které nelítostně ubývají a ona mě vždycky musí přerušit a já pak čekám do pátku, kdy ji dořeknu zbytek. Většinou se strašně rozbulím a chci jet domů, ale pak to nějak s holkama na pokoji rozmluvíme. Už se mi naštěstí moje spolubydlící líbí. Dalších šest let budou moje „rodina“. Všechno budeme prožívat spolu...středeční hovory s maminkou zůstanou, ale časem začnou být o něco veselejší.

Nemám ráda úterní rána a čtvrteční večery. Ty dny máme na intru hnusný pomazánky, které seškrabáváme a jíme ten chleba vlastně suchej. Většinou večeříme čínský polívky, ale v pondělí večer máme na pokoji malej piknik. Dělíme se o to, co nám maminky nabalily s sebou. Tady to ale chutná o mnoho líp.

Škola začíná v 8.00 a většinou končí v 18.30. Deset hodin dřiny denně. Večery trávím v klubovně hrou na klavír. Od 20.00 si velké holky chodí dívat na televizi. A já do toho cvičím klavírní etudy. Jinak to nejde, když se vracíme pozdě ze školy. Samozřejmě nás nesnáší. Baletky jsou zkrátka nejmíň oblíbená skupina obyvatel tohoto intru.

Já zas nesnáším herce. Potkávám je na chodbě a děsně mě iritujou. Jsou hrozně hluční, nosí dlouhé vlasy, hrajou o přestávce na schodech na kytaru, smějou se mi, že jsem moc hubená. Jeden mi dokonce říká: „hele, dávaj ti doma najíst?“ Úplně je ignoruju, jsou trápní. Se spolužačkami máme v téhle chvíli vzácné spojení – totální nenávist vůči blbejm hercům! Za pár let s nimi randíme a jsou z toho lásky jako trám. Křehké baletky – bohémští, romantičtí herci. Ach.

Ve třídě spolu celkem kamarádíme. Ale už v prvních měsících prosakuje rivalita a nejistota, která nás bude provázet...no, která nás bude provázet celým tímhle divadelním světem. Časem člověk dojde k moudrosti, kdy pochopí, že tímhle zatěžovat svoji duši, je zbytečný, ale ve třinácti je ten svět zvláštně scvrknutej.

Miluju pátky a jízdy vlakem domů. Je to slavnostní, plné očekávání...před Plzní se už nedočkavě vrtím. Doma všechno voní a většinou je navařeno něco, co miluju. Sním toho za páteční večer tolik, jako za celý týden ve škole. S mamkou máme rituál, že koukáme na Colomba, povídáme do noci a ona mě šimrá na zádech. Vydrží nám to do osmnácti. Nojo, tak zvláště vás ta škola poznamená. Na všechno jste sám. Ve třinácti. Na úkoly, na povinnosti, na slzy, na večeře, na praní oblečení, na nákupy, na hospodaření....jste dospělej v malým těle...

A když už jste doopravdy dospělej, chybí vám ty hodiny s mámou a ještě v osmnácti se necháte šimrat na zádech. A nejvíc ze všeho se těšíte, až ucítíte její vůni. Ach ten život. Kvůli vůni jeviště jste ji museli tehdy opustit...a pak za tou její vůni jezdíte, abyste měli sílu tomu jevišti čelit.