Jeho trasa tehdy vedla ze severu na jih a byla dlouhá 556 kilometrů. Z východu na západ přeběhl Island v roce 2014. Dalším jeho charitativním projektem byly loňské Cesty na vrchol, kdy za 21 dní uběhl téměř tisíc kilometrů a zdolal při tom sedm vrcholů sedmi nejvyšších pohoří v Česku.
Letos se pouští do snad ještě odvážnějšího projektu s názvem To dáááš. René Kujan si dal výzvu – pokoří další český běžecký rekord. Od 9. do 16. září uběhne 360 km formou survival běhu, tedy jen s vybavením, které bude mít s sebou v batohu. Spát bude v přírodě, jíst a pít to, co si po cestě nasbírá a uloví. Ze šumavské Kvildy od pramene Vltavy až do Krkonoš k prameni Labe tak bude odkázán jen sám na sebe.
Nosiči se chystají vynést dva vozíčkáře na nejvyšší horu Evropy |
Lidovky.cz: Co vás motivuje k tomu vymyslet každý rok nějaký charitativní běh?
To je více věcí dohromady. Láska k pohybu, vzpomínky na vlastní těžký úraz a rehabilitaci mezi vozíčkáři, představa, že je dobré občas někomu s něčím pomoci. A moje partnerka Bára, která mi s tím dost pomáhá. Občas něco plácne, třeba Island byl vlastně její nápad, a další projekt je na světě. Letos jsem se rozhodl podpořit projekt České asociace paraplegiků (CZEPA) Startovací a podporované bydlení pro vozíčkáře s poraněním míchy. Projekt nese název To dáááš a je o výzvách. Tou mojí je uběhnou 360 kilometrů v sedmi dnech jen s tím, co budu mít u sebe v batohu, který nesmí vážit více než sedm kilogramů.
Lidovky.cz: Letošní projekt tedy vznikl jak?
Před pár lety jsem se na jednom maratonu v Německu setkal s velmi inspirativním chlapíkem Rüdigerem Nehbergem, toho času více než osmdesátiletým vitálním důchodcem. Kdysi přešel zhruba 900 kilometrů přes Německo jen se třemi věcmi. Po 30 letech to jeden ultramaratonec zopakoval - ten u toho ale běžel a věcí měl o trochu víc. Hned mě to zaujalo a chtěl jsem to také zkusit. Zároveň jsme ale společně s partnery hledali něco neotřelého, inspirativního, spojené s naším státem a zároveň naším přírodním bohatstvím. Takže od pramene k prameni našich dvou největších řek bylo celkem jasné.
Lidovky.cz: A proč survival běh?
Ten „survival“ má výhodu: Člověk se oprostí skoro od všeho a zbude jen to nejpodstatnější. Běhat, jíst, pít, spát. Zjistíte, že člověk vlastně potřebuje strašně málo k tomu, aby se cítil šťastný.
Lidovky.cz: Čeho se na své cestě nejvíce obáváte?
Asi sám sebe. Co když si začnu nadávat, že to byl opravdu blbý nápad? Ale jinak si myslím, že obavy nejsou úplně na místě. Vím, do čeho jdu, sám jsem se do toho dostal a myslím si, že s rozumným přístupem to „vlastně nic nebude“.
Lidovky.cz: Už jste někdy přežíval v přírodě odkázán sám na sebe?
Něco podobného jsem už zažil. Třeba při přeběhu Islandu ze severu na jih, který trval 14 dní, jsem byl víceméně odkázán jen na to, co jsem pobral. V určitém místě tam máte nejbližší civilizaci kolem 200 kilometrů daleko. Ale na druhou stranu máte jistotu, že vás tam nesežehne sluníčko. Když se potkáváte s určitým druhem lidí jako je Rüdiger Nehberg nebo třeba náš polárník Miroslav Jakeš, který sólově překonal Grónsko napříč, je vám jasné, že týden v české „divočině“ vlastně vůbec nic není.
Lidovky.cz: Jak se tedy připravujete?
Hodně běhám a občas zkusím, jak mi to běhá, když třeba celý den nic nejím. Velká část přípravy byla také vybrat vhodné a lehké vybavení, a pak ho taky otestovat v praxi a ověřit, jestli sedí všechno to, co se o výrobcích tvrdí na obalu. Měl jsem štěstí a pár známých, co mi s tím hodně poradili. Teď mě ještě čeká pořádně připravit kameramana Martina, který to se mnou pojede celé na kole a bude dokumentovat. Nejdůležitější je samozřejmě psychika. Nebude třeba možné, aby se pátý den přede mnou provokativně cpal pišingrem.
Lidovky.cz: Takových 360 kilometrů za sedm dní není malá porce. Máte představu, jak dlouho každý den poběžíte?
Porce to je přesně taková, z jaké perspektivy se na to díváte. Já třeba - shodou okolností zase v Německu - potkal člověka, co běžel z Lisabonu do Moskvy nonstop jeden den za druhým, pokaždé asi 90 kilometrů. Takže ve srovnání s ním je to taková procházka růžovou zahradou princezny Jasněnky. Moje cesta se možná bude trochu komplikovat sháněním potravy a vody, ale když to vezmeme čistě běžecky, tak bych měl běžet zhruba pět šest hodin denně. Uvidíme, jak to půjde. Pořádné kopce čekají vlastně až v závěru, takže by to mohlo docela odsýpat.
Lidovky.cz: Jak bude vypadat váš běžný den?
Vstát, uvařit snídani, sbalit bivak a běžet a běžet. Po cestě si najít nějaké jedlé kořínky nebo aspoň kukuřici a hlavně hodně vody. Tu si budu filtrovat speciálním filtrem, takže můžu pít vlastně z každé louže. Záměr je takový, že můžu použít jen to, co mám na sobě včetně batohu pod sedm kilo, nic z civilizace, z „divočiny“ naopak cokoli. V Čechách máme ale skutečné divočiny asi jen 0,3 %, takže aplikuju takovou jednoduchou poučku: Co je za plotem, je civilizace, co není za plotem, je divočina. Možná někde na konci vsi potkám nějakou hrušeň u cesty nebo tak. Vaše mrkve na zahrádce jsou ale v bezpečí.
Lidovky.cz: Co když vám nebude přát počasí?
Loni jsem při Cestách na vrchol vybíhal do obrovské průtrže mračen a cestou na vrcholy bylo všelijak. Ale lidská psychika je naštěstí skvěle zařízená. Stačí si vzpomenout, jak bylo někdy na Islandu, kde mě vítr třeba i smetl ze silnice, kde jsem musel brodit několik řek nebo 20 hodin utíkat před ohlášenou větrnou smrští, a hned je vám jasné, že tady je to prostě paráda, ať je, jak je.
Lidovky.cz: Takže když bude i letos vytrvale pršet?
Tak asi zmoknu. Mám s sebou nepromokavý potah na spacák a malou celtu/pončo, takže pokud se mi podaří najít vhodné místo, noc by mohla být tak jako tak v suchu. Součástí mého spacího kompletu bude suché triko, ponožky, spoďáry, na které mám další nepromokavý pytlík. Když se hýbete, tělo to nějak přežije, i když je na vás všechno mokré. Jakmile se ale zastavíte, je třeba zaplout do sucha a to se mi, doufám, podaří.
Lidovky.cz: Pokud by někdo chtěl, může se do projektu nějak zapojit a vás i vozíčkáře podpořit?
Jídlo ani pití bohužel jako podporu neberu. To bych porušil základní myšlenku survival běhu. Ale co rozhodně beru jako podporu je, když si někdo dá osobní výzvu také a bude ji pak sdílet na sociálních sítích. Dříve či později se to ke mně určitě donese. Druhou možností jsou také finanční příspěvky na strankách projektu darujspravne.cz. Cílovou částkou je 600 tisíc korun. Budu velmi rád, když se nám na konto povede vybrat 300 tisíc a jeden z mých partnerů, banka ČSOB, se zavázala vybranou částku právě do této výše zdvojnásobit.
