Lidovky.cz

MLADÍ A NEKLIDNÍ: Bonusové body ve světě za zrcadlem

Mladí a neklidní

  6:54
„Pacientka přichází se svědivou vyrážkou. Pacientka přespávala z ... na ... v hotelu v ... Ráno viděla pod polštářem malé „broučky“ černé a červené barvy. Poté vznik vyrážky, stále přibývají nové projevy. Dle pacientky má stejné obtíže, ale v menší míře kolega z práce, který přespával ve stejném pokoji. Subj: cítí se dobře.“

Tereza Dočkalová foto:  Michal Sváček, MAFRA

Tereza Dočkalová
Tereza Dočkalová

Kolegové z práce... ti to vždycky schytaj v menší míře.

Čauko, zdravím z Bulovky. Začal nám podzim, období, o kterém každý říká, jak ho strašně nezbožňuje, přitom na jedné ruce kříží prsty a druhou sahá do kapsy pro Lexaurin.

U nás v Libni v baráku se již na konci srpna zařadila vysoká rychlost. Kdyby chtěl někdo blíže vědět, co to znamená, ať si v divadelním slovníku nalistuje termín „třetí výkon“. Všichni šermují, tančí, přezkušují, oprašují, Dianiška chodí po divadle a křičí, že mu vzali život. Mně se to zatím až tak moc netýká, takže chodím po Praze a vymýšlím kraviny. Kdyby chtěl někdo blíže vědět, co tohle znamená, ať si najde ve slovníku psychologie termín „druhá puberta“. Ale taky třeba chodím na jógu. Hrozně to bolí. Brečím u toho. Neotvírejme tu truhlu. Nemá dno.

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

Člověk se neustále potýká s vlastní nedokonalostí. Často má o sobě určitou představu, která je na hony vzdálená tomu pytli sraček, která s ním každý den nastupuje do tramvaje. Když si to jednou za čas uvědomí, bývá kvůli tomu zlý anebo zatrpklý. To takhle v divadelním baráku, přikrytý pod role, studující při umělém osvětlení ubohost jiných lidí, neustále se koupající ve světlech, potlesku a následném alkoholu, endorfiny vyplavené na deset let dopředu, propadne člověk mylnému dojmu, že se ho to netýká. Tomuhle se říká svět za zrcadlem. Mnozí z nás tam dosahují nemalých úspěchů, čímž nemyslím potlesk nebo dobrou kritiku. Myslím tím pocítit, že ses se něčeho důležitého dotkl. Kdyby chtěl někdo vědět, ať si najde v knize rčení a přísloví termín „uhodit hřebíček na hlavičku“. To se takhle za život párkrát stane, tohle protnutí se s tématem, a opravdu nabudeš dojmu, žes někam dospěl. Takže dospělý, nebo ne? Bože, netuším, jak bych tohle vysvětlovala cizinci.

To třeba takhle v sobotu ráno jedeš vlakem na divadelní festival plný kritiků, režisérů, dramaturgů a ředitelů jiných, třeba i zahraničních festivalů, a vezeš s sebou ten již výše zmiňovaný pytel sraček. Připadáš si nedokonalý, tlustý a nevyléčitelně nemocný. Produkce divadla požaduje „fotku z výletu“, žádný problém, tady je:

Produkce divadla požaduje „fotku z výletu“, žádný problém, tady je:

Představení se blíží, sál je obří jako ze špatného hereckého snu, potí se ti ruce a střeva oznamují výlet mimo tělo. „Jen si běžte, trubky vyjetý.“ Bože, jak jsem smrtelný a malý. Teď to všichni uvidí, ten ohromný omyl, co mu kdysi dali Thálii.

Nejsme ale na světě první den, že ano, Terezo. Dávno víme, že tělesné pochody smrtelníků na jeviště nepatří. Ve světě za zrcadlem máš, podobně jako v počítačové hře, přesně ty schopnosti, jaké si navolíš. Jasně, že musíš mít nahraný nějaký hodiny, abys kreditem dosáh na lepší vybavení tvýho avatara. Jenomže my už jsme dospělej avatar, miláčku, něco už nahráno máme a velký voči k tomu.

Potlesk veliký, úspěch nepochybně. Fracek v blonďaté paruce a mrakodrapových podpatcích, myslící rychlostí blesku. Zabralo. Díky, pane Nebeský.

Máte pravdu, okolo třicítky, se před člověkem opravdu zableskne náznak pochopení. Malý, ale náznak. Navždycky neodmyslitelný.

Tereza Dočkalová

Narodila se v roce 1988 v Novém Jičíně. V roce 2002 začala studovat herectví na ostravské Janáčkově konzervatoři a již během studií hostovala v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském Divadle loutek. Poté dostala nabídku hostovat v ostravské Komorní scéně Aréna, kde na sebe upozornila v roli Nini Zarečné v Čechovově Rackovi a po ukončení studií zde nastoupila do angažmá. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie v kategorii herečka do 33 let. Nyní je v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou.

Hlavní cena festivalu? Poprosím znělku.. Štěnice v hotelovém pokoji. „Děkuju. Děkuju hlavně mamince...“

Universum někdy dělá kolosální fóry, tohle je jeden z nich; pýcha předchází pád. Mám po těle tak sto padesát štěničích zastavení. Kortikoidové masti a antihistaminika na celý týden. Chce se mi po nich hrozně spát. Teďko jsem jeden vynechala, abych mohla napsat tenhle blog a drbu se tak, že sněžím do klávesnice. Recepční na kožním chodí k nám do divadla, není to skvělý? Opravdová služba veřejnosti.

Svět za zrcadlem. Člověk se tam něčeho dotkne a ve snaze to nějak popsat, zkrotit nebo zachytit pak jen pozoruje, jak mu to pochopení klouže mezi prsty, jako by se snažil udržet v rukou vodu nebo hezký sen. Jak by řekla kolegyně Maruna Ludvíková. Je to svět krutej, ale spravedlivej.

A malý, ospalý, tenkým hláskem mluvící druhopuberťák, jehož kousance vypadají jak stopy po vpiších feťáčků z Karláku, vám tímto oznamuje, že se rozhodl jít a vytáhnout si prádlo z pračky. Děkuji vám za potlesk, je to malý krok pro člověka... děkuji, ach, děkuji!

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.