Lidovky.cz

Debile hercům neříkám. Ale s kameramanem jsem se opravdu pobila, vyprávěla Chytilová

Lidé

  6:00
PRAHA - U příležitosti dvacetiletého výročí magazínu Pátek Lidových novin výjimečně odemykáme rozhovory s významnými českými osobnostmi. Věra Chytilová proslula nekompromisními postoji i tím, že na place uhodila členy štábu. Dnes již zesnulá vynikající česká režisérka, která měla šanci uspět na Západě, v rozhovoru z 27. února 2004 vysvětluje, proč odmítla natáčet v cizím jazyce.

Věra Chytilová v roce 2004. foto: MAFRA

Režisérka Sedmikrásek, Hry o jablko nebo Kopytem sem, kopytem tam zrovna oslavila pětasedmdesátiny. Její živelná povaha jí nedovolovala příliš bilancovat, Věra Chytilová (1929– 2014) hleděla spíš do budoucnosti, než aby se ohlížela za tím, co bylo. Optimisticky hovořila i o stárnutí.

Národní filmový archiv chystá Chytilovou v Londýně i restaurovaného Trnku

LN: Kdysi v mládí jste si přivydělávala jako manekýna. S jakým pocitem dnes pozorujete své tělo?
Bez překvapení. Učili jsme se, že kostra se tvoří tak do 24 let a pak už člověk každou vteřinou chátrá. Když má to štěstí, že nezemře mladý, holt se stáří nevyhne. Na druhou stranu musím říct, že nepociťuju, že bych v tomhle těle byla někdo úplně jiný. Když dnes pozoruju své spolužáky, kteří mají bílé fousy, stejně v nich pořád vidím ty vyjukané kluky. Ta bytost tam uvnitř je pořád stejná, jenom už nás to někam vrhlo a dostali jsme nějaký ťafky. I když jsme třeba měli úspěch, smrt stejně neošidíme. Jsme v tom všichni. Já si někdy představuju svoje děti starý. A děsím se, že budou muset ty svoje konce řešit samy, beze mě.

Nechtěla jsem mít z dětí cizince

LN: Nelitovala jste někdy, že jste po úspěchu Sedmikrásek odmítla smlouvu, kterou vám nabídli Warner Brothers?
Ne. Ale mohly by mi to vyčítat moje děti. Určitě by to dnes měly snazší jako Francouzi. Já z nich nechtěla udělat cizince. A navíc se mi Brothers chtěli plést do obsazení a to pro mě bylo nesnesitelné. Mám ráda český jazyk, v jiném bych se těžko mohla tak pádně vyjádřit. Jsem sice Moravačka, kdosi o mně dokonce řekl, že jsem dokladem vpádu Avarů na Moravu, ale líbí se mi žít v Praze. Vyhovuje mi i svou velikostí, má rozměry, které ještě stačíte obsáhnout. 

Věra Chytilová v roce 2004.
Věra Chytilová v roce 2004.

Já jsem docela taková... necestovatelka, točím se na jednom místě. I s tím psem chodím pořád na stejná místa. Člověk si chce přemýšlet, a kdybych šla jinam, musela bych myslet na to, kam jdu. Mám to možná v genech, moje babička utekla po zásnubách původně proponovanému dědečkovi, jelikož zjistila, že by s ním musela žít ve Vídni.

LN: Proč jste vlastně začala točit filmy? Jste ctižádostivá? Chtěla jste se proslavit?
No vy se mě ptáte jako blbá! Vy mě skoro urážíte! Kdysi jsem se chytla s režisérem Brynychem, protože jsem v nějakém interview řekla, že se nechceme filmem živit. A Brynych mě napadl, že lžu, když říkám, že nechci peníze. Ovšem to jsem považovala za samozřejmé, dostávat nějaké peníze, ale nebyla to naše priorita! Prioritou bylo dělat něco, co má smysl, ne vydělávat. Lidmi, kteří se chtějí jen proslavit, těmi pohrdám.

STALO SE 27. 2. 2004

Lidové noviny toho dne napsaly, že se pražský magistrát poprvé připojí k celosvětové akci za dodržování lidských práv v Tibetu a vyvěsí na budově úřadu tibetskou vlajku. Prezident Václav Klaus si koupil jízdenku a jel metrem na návštěvu Prahy 13. Jízda trvala asi deset minut. Na pohřbu se rozloučili lidé s novinářem a chartistou Jiřím Rumlem (zemřel 20. 2.). 

LN: Neměla byste to jako muž lehčí?
Tehdy jsem to měla lehký právě proto, že jsem byla skoro jediná žena režisérka. Já bych řekla, že ženský se tehdy ještě neodvážily dělat režii. Měla jsem spoustu přátel z uměleckých kruhů, kteří mě zrazovali. Ale na to jsem kašlala, mě to hnalo k filmu, protože film uspokojoval moje různé zájmy. Měla jsem hodně literárních zájmů, měla jsem zájem o práci s hercem a měla jsem výtvarný nadání, na gymplu mě doporučovali na UMPRUM. Mám organizační talent i dost energie. A navíc jsem lehkomyslná, je mi fuk, když udělám chybu. Chci si prostě věci zkusit, pokus chyba, to je to pravé ořechové.

Na herce nekřičím

LN: Máte pověst konfliktní ženy. Je pravda, že říkáte hercům „debile“ a perete se s kameramany?
To je přehnané. Na herce nekřičím. Někteří se toho bojí, ale někteří se na to dokonce těší, že „bude adrenalin“. Opravdu jsem se pobila s kameramanem, když jsme natáčeli Vlčí boudu. Já ho trošku „ťukla“ do bicepsu, to mi dělal často brácha, když jsem ho neposlechla. On to nečekal, otočil se a praštil mě pěstí do obličeje. (směje se a vypráví to s gustem) Odletěly mi brejle a on si najednou uvědomil, že to bylo neadekvátní. A jak si to uvědomil, tak řekl: „A končím!“ Ale stalo se to vlastně proto, že na nás tlačili producenti, přetáhli jsme dva dny.

LN: Co si vlastně myslíte o mužích? Vy, která jste je ve svých filmech nechala svlékat, stárnout, dokonce vykastrovat?
Muž je pro mě člověk. To jenom pro muže obvykle žena není člověk. (směje se) I když muž je spíš určitý druh člověka. Někdo tvrdí, že jsem feministka. A já jsem, protože v téhle společnosti je spousta nespravedlnosti. Když jsme s Ester Krumbachovou psaly Fauna (Faunovo velmi pozdní odpoledne), měl to být film o stárnutí a strachu ze smrti. Vzaly jsme si na mušku mužské slabosti. Jejich hypochondrii, narcismus, štítivost, sobectví, rozporuplnost. Muži jsou spíš do přepychu, ne do krize. Aspoň já jsem na jiné nenarazila. I když možná, že se prostě protivy přitahují.

LN: Mluvila jste o strachu ze smrti. Bojíte se smrti vy?
Ne. Já si myslím, že člověk se asi začne pořádně bát, až když už cítí, že je to hodně blízko. Začne se vlastně bát neznáma. Lidi, kteří věří, doufají, že něco bude po smrti. Ale to, že by něco mohlo být ještě „po tom“, já vidím jako největší děs. To by mě teda zničilo. (směje se) Abych třeba byla nakonec svědkem, jak to tady pokračuje (zvyšuje hlas). Proboha, jenom to ne! 

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.