PLESL: Konečně pátek? Stanu se na chvíli studentem bez závazků a plánování |
Vyzbrojen zahradnickými nůžkami upravuji vrbové „hlavy“, z proutí nadělám otýpky a doma vytřídím podle délky. Krátké na budoucí koše, dlouhé možná na nějaké divoké a odvážnější dílo, na pletenou kouli do zahrady nebo na oporu k fazolím ve tvaru rakety na příští rok. Už mě svrbí prsty po půlročním půstu!
Konečně si udělám Čaj. A to velké písmeno na začátku je zcela na místě, neboť nemám na mysli onu pytlíkovou záležitost, vyluhovanou v hrnku horké vody a bezmyšlenkovitě vypitou při vyřizování pracovních emailů. Vstanu dřív než zbytek rodiny a dám vařit vodu. Mám od přítele čínskou specialitu, dodatečně fermentovaný černý čaj Pu-erh.
SYNEK: Konečně pátek? Jsem kutil, budu stavět kůlnu a zahradničit na chalupě |
Jsou tací, co s úšklebkem vůni tohoto čaje přirovnávají k odéru ponožek po celodenní náročné tůře. Ale pro mě je to vůně starých sklepů nebo černé lesní hlíny. Za oknem začíná mlhavý náznak rána, když zalévám lístky v konvičce. Posadím se, čekám, po chvíli ochutnám. Neměřím čas, Pu-erh se nedá přeluhovat; žádný náznak hořkosti jen chuť čím dál tím intenzivnější. Silný nálev, tak silný že není vidět dno čajového šálku. Zvolna upíjím a noční sny se mění na denní, přestávám patřit času a naopak čas začíná patřit mě... Při posledního šálku do kuchyně vběhne jeden a půlroční Johan, uvidí mě u stolu, řekne: „Táta!“ a rozběhne se mi do náruče. Přichází i ostatní, začíná ráno. Čas čaje je u konce, je čas na snídani.
Konečně si udělám chvilku a budu si hrát, tedy provozovat činnost, kde výsledek, funkčnost a účelnost nehrají žádnou roli. Sednu si s Ondrou ke koši lega, začnu vybírat bílé kostičky a náhodně je spojovat. Ondra se přidá a už nám pod rukama roste útvar, podobající se ledové kře. Než vybereme všechny bílé kostky, máme ledovec, který by směle ohrozil i Titanik! Je neděle odpoledne, začíná se stmívat. Ptám se ženy, jestli si večer uděláme čas pro sebe.
